Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta naděje - 3. kapitola

21.09.2010 (07:00) • MSCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1560×

3. Sen, nebo skutečnost

„Co? Jaký rozhovor?“ nechápala jsem.

„Bello proč tě pořád vidím u doktora?“

„To já nevím, ty jsi tady ta vědma,“ odsekla jsem. Hned jsem toho, ale začala litovat, když jsem uviděla Alicin obličej.

„Promiň, já jsem to tak nemyslela. Nevím, co to se mnou je.“

„Jasper říkal, že se ti v poslední době pořád mění nálady, ale to nic, to je v těhotenství normální.“

„Cože? Jak jsi na to přišla? Vždyť je to nesmysl.“

„No jak asi. Je ti špatně a ty změny nálad. Jenom mě udivuje, že jsem ještě neměla vizi.“

„Ne, to není možné. Upíři nemůžou mít děti.“

„Já vím, ale jak si to chceš jinak vysvětlit?“

„Ne, prostě ne,“ vyváděla jsem. „To nemůže být pravda.“ Já a matka. Ne, to je nesmysl.

„Alice? Prosím tebe Edwardovi ani slovo, pokud to není jisté, stejně je to nesmysl. Takže je zbytečné vyvolávat rozruch. Jasné.“

„Dobře, ale budu první, které řekneš, že je to pravda.“

„Jo a Alice?“

„No...“ řekla Alice a trochu posmutněla.

„Nedívej se do mojí budoucnosti, chci aby to bylo překvapení pro všechny.“

„Ale pro mě už to nebude překvapení. Vždyť už to vím.“

„To je jedno. Slib mi, že to uděláš.“

„Dobře, ale půjdeš se mnou na nákupy.“

„Platí,“ souhlasila jsem.

„Děkuji, Bello, uvidíš, že si to užijeme.“ Skákal ten malý skřítek nadšením kolem mě. Tomu jsem se vážně musela zasmát.

„Já už půjdu a dávej na sebe pozor.“

„Jasné. Ahojky a zítra ve škole.“

Jenom co se za Alicí zavřely dveře, začala jsem si plně uvědomovat význam těch slov. Já, že bych byla matka? Vždyť nemám dodělanou školu. A co Charlie? Jak by to vzal? Asi nebude zrovna nadšený. Na roli dědečka se určitě ještě necítí. A co máma? Ta ztřeštěná osoba, která se pořádně neumí postarat ani sama o sebe, by měla být babičkou? Babičkou a já mámou? Ještě k tomu všemu matkou dítěti, které bude mít za otce upíra? Ne určitě to není pravda. Alice se musela splést, vždyť neměla ani žádnou vizi ohledně mého těhotenství. Jenom pár náznaků, to ještě nemusí vůbec nic znamenat.

„Bello, Bello!“ ozvala se vedle mě.

„Charlie, ty už jsi doma?“ ptala jsem se udiveně. Nečekala jsem ho dřív jak v 7 hodin.

„Volám na tebe už nejmíň 5 minut,“ usmál se. „Vždyť máš 6 hodin, zas tak brzo jsem nepřišel,“ usmíval se na mě. Vzápětí však úsměv vystřídal starostlivý pohled.

„Jak je ti?“

„Už líp,“ zalhala jsem. Fyzicky mi sice bylo už celkem dobře, ale psychicky ne.

To jsem tu seděla a přemýšlela 2 hodiny? To není možné. Ta nevědomost mě ubíjí. Zítra zajdu do nemocnice a uvidím.

„Jdu spát, tati,“ volala jsem na Charlieho, který něco kuchtil v kuchyni. No jo já úplně zapomněla na večeři. Snad to jednou zvládne sám.

„Dobrou a hezky se vyspi.“

„Dobrou.“

Jenom co jsem zalezla do postele, začal se mi v hlavě přehrávat celý den. Dlouho do noci jsem přemýšlela a nemohla usnout. Moc tomu nepomáhalo ani to, že Edward opět nepřišel. Že by ho Alice zadržela? Nebo má opět něco na práci? A dost, musíš na to přestat myslet, okřikla jsem se v mysli. Jinak se z toho zblázním.

Až nad ránem se mi podařilo usnout. Budík zvonil snad hned potom, co jsem usnula. To bude zase den. Než jsem se vykopala z postele, tak bylo čtvrt hodiny pryč. S takovou to do školy nestihnu. Někdo zazvonil, a tak jsem šla otevřít. Byla to Alice s Jasperem.

„Ahoj. No tak já myslela, že už jsi hotová. Honem, honem nebo přijdeme pozdě.“

Jasperův šťastný výraz a radost v jeho očích mi jasně říkaly, že Alice neumí udržet tajemství.

„Alice, ty jsi mu to řekla?“

„Nezlob se, Bello, ale já jsem musela. Nezapomínej, že je to můj manžel a já před ním nemám tajemství a navíc cítil radost, kterou jsem měla.“

„Ach jo, to není možné a Edwardovi si to náhodou neřekla?“ řekla jsem sarkasticky.

„Ne, tomu ne,“ řekla Alice odměřeně. Proč takový tón? Pokud si pamatuju, tak Alice o každém mluví s láskou a zvlášť o Edwardovi. Je to její nejmilejší bratříček. Ještě nikdy jsem ji neslyšela takhle mluvit o Edwardovi. Ale to je jedno asi je naštvaná, že s ní nešel na nákupy.

„Neboj, Bello, ode mě se Edward nic nedozví. Slibuju.“

„No dobře, co mi jiného zbývá než souhlasit.“

„Ale teď už bychom vážně měli jet do školy, jinak přijdeme fakt pozdě.“

„Jasně. Už jdu.“

Do školy jsem to stihli akorát. Edward se divil, že jsem přijela s Alicí a Jasperem a dokonce na Alici zavrčel. Co se to tady děje? Proč se k sobě takhle chovají. Vůbec jsem to nechápala. Emmett a Rose se s vražedným pohledem, věnovaným Edwardovi, vytratili a Alice s Jasperem už taky odcházeli. Co bylo zase tohle? Odkdy je celá rodina proti Edwardovi? Že by jim to Alice řekla a jim to vadí. Jediný kdo měl dneska úsměv na tváři byla Taylor, která stála vedle Edwarda.

Edward se se mnou přivítal, ale byl čím dál tím víc odtažitější. Škola se vlekla. Pořád jsem musela přemýšlet nad ránem. Co to mělo znamenat?

Dnešek je jediný den, kdy končím dřív než Edward. Takže ani domů mě nezaveze. Role řidiče se ujal Emmett. Jenom co jsem přijela domů, tak jsem se vydala do nemocnice. Od Alice vím, že Carlisle jel s Esmé na lov, takže v nemocnici nebude. Podle Alice se mají vrátit až večer. Na ambulanci byl mladý doktor, kterému jsem řekla, co mě trápí. Vzal mi krev a říkal, že v pondělí budou výsledky, tak ať se po škole stavím.

Super teď ještě nějak přežít ty zbývající dny. Snad budeme s Edwardem o víkendu spolu. V poslední době se mi vyhýbá. Nebo se mi to zase jenom zdá. Vtom se mi rozezněl telefon.

„Ahoj lásko.“

„Ahoj,“ ozval se hlas mé lásky. „Mám pro tebe špatnou zprávu, až do konce týdne má svítit sluníčko. Tak jsme se rozhodli, že zajedeme na pořádný lov. Ale Alice, Jasper, Esmé a Carlisle tu zůstanou.“

„Aha. Já jsem myslela, že budeme spolu. Vždyť jste byli na lovu minulý víkend?“

„Já vím, zlatíčko, ale nechci ti ublížit.“

„Hmm, a přijdeš večer?“

„No, my vyrážíme za chvilku.“

„Jo jasně, tak si to tam užijte. Doufám, že si s Taylor pořádně zalovíte,“ řekla jsem naštvaně a vypnula telefon.

Pokud jsem myslela, že se přijde usmířit, tak to jsem se pletla. Prostě odjel. Asi za hodinu přijela Alice a vyváděla jako čertík. Nechápe co to s Edwardem v poslední době je. Chová se úplně jinak. Zvala mě na víkend k nim. Esmé by mě ráda viděla, ale já jsem nechtěla.

„Je to vůl, ale to si musíte vyřešit sami, ale pokud s tím ten osel nic neudělá do konce týdne, tak potom bude mít co dělat se mnou,“ rozčilovala se.

Zbytek týdne jsem prožila ani nevím jak. Byla jsem duchem mimo. Nemůžu být těhotná. Edward se chová úplně jinak. Copak mu můžu říct, že čekám jeho dítě. Dneska zase nebyl nikdo ve škole. Vůbec nic jsem nechápala. Edward mi sice ráno volal, že nejdou do školy. Taky říkal, že potřebuje se mnou mluvit. Domluvili jsme se na večer. Takže budu mít možnost mu všechno říct.

To se honilo v mojí hlavě, když jsem čekala na doktora Foxe, který už znal výsledky.

„Dobrý den.“

„Dobrý den,“ pozdravil. „Už máme ty výsledky. Myslím, že vás moc nepotěším. Jste...“

<<< Shrnutí >>>

Autor: MSCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta naděje - 3. kapitola: