Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta naděje - 18. kapitola

26.02.2011 (20:45) • MSCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1438×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

18. Pocity

„Tati?“

„Ano, zlatíčko,“ odpověděl mi.

„Chtěla jsem se tě na něco zeptat?“

„Tak se ptej,“ povzbudil mě.

„Mluvil si někdy, po tom co jsem odešla, s Culleny?“

Táta na mě koukal dost nevěřícně a nejen on i Demetri byl zmatený.

„Neboj, vysvětlím ti to,“ poslala jsem rychle své lásce. Ten jenom kývl a čekal na odpověď mého táty stejně jako já.

****

„No.... Víš..,“ vykrucoval se pomalu táta. Zřejmě mu bylo nepříjemné mluvit o Edwardovi a jeho rodině. Pro mě to taky nebylo zrovna nejjednodušší, ale musela jsem znát pravdu.

V moji hlavě výřila jedna myšlenka za druhou. Byli tady? Zajímaly se o mě? Nebo se sem jenom tak stavili a ze slušnosti pozdravili Charlieho? Ale proč by tu nechávali ty věci? A byli tu všichni nebo jenom někteří? Možná tu byla jenom Alice. Třeba mě chtěla vidět. Během těch pár vteřin, co se můj táta snažil diplomaticky a co nejcitlivěji odpovědět na moji jednoduchou otázku, se mi toho v hlavě rojilo až moc. Potřebovala jsem znát pravdu a to co nejrychleji.

„Tati, tak už mluv. Prosím, chci vědět, jestli tady byli nebo ne. Neboj se neublíží mi to. Je to minulost a s tou se musíme naučít žít, tu totiž už nikdy nezměníme. A to jsem já už zvládla. Mám teď úplně jiný život a nehodlám se zabývat minulostí a trápit se kvůli ní.“

„Ano, byli tu. Bylo to asi tak před pěti lety. Zničeho nic se objevili před mými dveřmi a chtěli s tebou nutně mluvit.“

„A kdo tu všechno byl? A co chtěli?“ skočila jsem tátovi do řeči.

„Když mě nebudeš přerušovat, tak ti to všechno povím,“ říkal táta. „Byli tu všichni. Chtěli se omluvit a taky s tebou potřebovali mluvit. Řekl jsem jim, že už tady nebydlíš a ať ti dají pokoj. Taky jsem jim řekl, že si šťastně vdaná a máš nový život. Všichni chvilku koukali vyjeveně, ale potom se zdálo, že se smíříli s tím, že tě tady nenajdou. Alice mě nakonec uprosila, abych ji pustil do tvého pokoje, že si chce jenom něco vzít a pak všichni odešli,“ dovyprávěl Charlie.

Mně to však nestačilo, potřebovala jsem podrobnosti, ale táta už o tom nechtěl ani slyšet. Věděla jsem, že se od něho už nic nedozvím. Naléhat by bylo zbytečné, a jak tátovi tak Demovi by bylo podezřelé, proč se tak moc zajímám o Culleny.

Šla jsem s Demem raději nahoru do pokoje, kde jsem mu vysvětlila, co všechno jsem zjistila. Nebyl zrovna nadšený, že tu mám tolik vzpomínek a Culleny a obvzlášť na Edwarda. Uvědomila jsem si, jak velký poklad v něm mám. Nic lepšího mě nemohlo potkat. Koho by kdy napadlo, že z domluvené svatby může vzejít něco dobrého. A překvapivě se tak stalo. Zamilovala jsem a teď už vím, že nic na světě mi nemůže vynahradit ten okamžik, kdy jsem zjistila, co k Demovi cítím.

Nikdy předtím jsem si neuvědomovala, že on se taky stal obětí Ara a jeho bratrů. Netoužil po svatbě a už vůbec ne s nějakou neznámou cizinkou. Ale Aro to nařídil a tak to musel Dem splnit. Pro něho to musela být taky velká oběť. Navíc určitě věděl, že ho budu nenávidět. Ale i přesto všechno se ke mně choval hezky a snažil se mi všechno ulehčit. Jenom díky němu jsem zvládla svoje upíří začátky. Nebýt jeho tak nevím, jak by to všechno dopadlo. Nejspíš bych to ve Volteře nevydržela. On je moje sluníčko, moje světlo na konci tmy. Bez něj si nedokážu představit další život. Netušila jsem, že budu ještě někdy schopna tak velké lásky. Každičký den, který můžu trávit s ním, je pro mě požehnáním. Co bych si bez něj jenom počala. I teď stojí při mně a plně mi důvěřuje. Vím, že ho musí bolet, že se trápím a ještě mnohem víc ho musí týrat to, že se trápím kvůli Edwarda.

„Děkuji ti, lásko,“ řekla jsem. „Bez tebe bych nic nezvládla. Vím, že je to všechno pro tebe těžké a moc ti děkuji, že stojíš při mně.“

„To nestojí za řeč. Však moc dobře víš, že tě miluju a nedopustím, aby si se trápila. Musíš přestat myslet na minulost. Žij přítomností a tu si užívej. Nevracej se k minulosti to tě jenom brzdí a ty se trápíš a to já nechci. Chci, aby si zase byla ta šťastná a bezstarostná Is, jakou si v poslední byla.“

„Taky tě miluju a to s celého svého srdce. Pamatuj si to a nikdy na to nezapomeň,“ řekla jsem své lásce a políbila ho.

Neubránila jsem se vzpomínce na náš první polibek z lásky. Bylo to něco nádherného.

Dem sklonil hlavu a rty se lehounce dotkl mých. Nejprve to byl sotva znatelný, až nesnesitelně lehký dotyk, po chvíli se ale stal přesvědčivějším. Po chvíli překonal svou počáteční zdrženlivost. Začal mě líbat pátravě a něžně, jak jsem to ještě nikdy nezažila. S každým dalším pohybem jeho rtů se ve mně probouzely k životu nové pocity. Byla jsem zmítaná jeho vášní, podléhala jsem jeho hře dokud neodtáhl nejprve rty a pak celou hlavu. Díval se na mě a přerývaně oddychoval, i když kyslík vůbec ke svému životu nepotřeboval.

S koncem té extáze přišel i prudkým návrat na zem. Skutečnost, do níž jsem se navrátila, byla na hony vzdálena od té, kterou jsem před chviličkou opustila. Jediné, po čem jsem toužila, byl ještě jeden podobný polibek. Celá jsem se tou bolestnou potřebou nekontrolovatelně uvnitř roztřásla. A s úzkostí jsem si to uvědomovala. Zamilovala jsem. Miluji ho.

Pokaždé, když si vzpomenu na náš první polibek, tak mě zaplaví vlna štěstí a lásky a já si uvědomím, že svět přece jenom není zase až tak hrozný, jak se mi právě jeví. Existuje v něm i přes všechno to zlo přece jenom něco dobrého.

Dem se na mě koukal zamilovaným pohledem a já jsem pomalu ale jistě zapomínala na Edwarda a na všechno kolem. Byla jsem neskonale šťastná, že je tu se mnou. Díky němu se mi opět podařilo zapomenout na Culleny. Pokud se mnou pořebovali mluvit, měli možnost mě najít. Edward určitě četl Charliho myšlenky a tím pádem moc dobře museli vědět, kde jsem.

Ale už dost úvah. Teď jsem tady se svou životní láskou a nenechám si kazit den.

Zbytek víkendu utekl celkem rychle. K tématu Cullenovi jsem se už nevraceli. Nechali jsme je plavat. Charlie byl rád, že jsme se zase po dlouhé době ukázali a přál nám hodně štěstí v nové práci.

Ani nevím jak, ale najednou jsme seděli v autě a měli namířeno směr Shelton, náš nový domov. Kdo ví, jestli Tay a Alec už budou doma. Možná, že ne. Přece jenom si chtěli spolu užít.

„Myslíš, že budou už Tay a Alec doma?“ zeptala jsem se Dema.

„Nevím, proč? Stýská se ti po nich?“ ptal se se smíchem v hlase.

„Ne to ne, jenom jsem myslela, že bychom zašli na návštěvu. Ale nejdřív si zajdeme na pořádný lov,“ dodala jsem.

Dem jenom přikývl. Taky už potřeboval krev. Oči už měl skoro černé a když zítra nastupujeme do práce, nesmíme nic riskovat.

Jenom co jsme dorazili domů, tak jsme vyrazili na lov a pořádně si ho užili.

Když jsme přišli domů čekalo nás tam překvapení. Tay a Alec seděli na pohovce a čekali na nás. Oba měli na tváři úsměv od ucha k uchu.

„Víkend byl asi úžasný?“ ptala jsem se smíchem.

„Naprosto báječný. Budume to muset opakovat častěji,“ rozplývala se Tay.

Až do rána jsme si povídali a my se pak s Demem vydali do naši nové práce.

<<< Shrnutí >>>

Autor: MSCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta naděje - 18. kapitola: