Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta ke konci - 8. kapitola

04.02.2010 (09:45) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1159×

8. kapitola – Překvapení

„Cože?“ koukal na mne překvapený Edward.

„Že bych chtěla jet do Itálie,“ zopakovala jsem své přání a nebylo mi jasné, kterou část nepochopil.

„Lásko, proč zrovna tam?“ nechápala jsem, co mu na tom vadí. Vždyť s mým nápadem souhlasil, dokonce se mu to líbilo. A teď? Proč by z ničeho nic měnil názor? Měl snad něco proti Itálii?

„A proč ne?“

„No, víš… nechtěla bys spíš někam jinam? Co třeba Španělsko? Řecko? Hm?“

„Proč nechceš jet do Itálie?“ zeptala jsem se na rovinu. A ani Edward nechodil dlouho kolem horké kaše.

„Prostě mám v Itálii jedny známé, se kterými bych se nerad znovu setkal,“ řekl prostě a mě jeho důvod přišel k smíchu.

„Ty se bojíš?“ začala jsem se smát, ale nemyslela jsem to zle.

„Ano, ano, bojím. Bojím se o tebe,“ přiznal a mě smích přešel.

„Edwarde, myslím, že tohle už jsme probírali tisíckrát, ne? Nemusíš mít strach. Navíc, Itálie je celkem velká. Jaká je asi šance, že zrovna my tam narazíme na tvoje známé?“

„Nejsou to obyčejní známí,“ zdůraznil Edward a já se trochu začervenala. Tohle mi mohlo dojít.

„To, že to jsou upíři neznamená, že je potkáme. Nedělej si obavy, bude to skvělá cesta,“ ujišťovala jsem ho a jeho problému nekladla příliš velký důraz. Přece Edward nemohl být tak naivní, že si může myslet, že nás ohrozí nějací jeho staří přátelé – nebo snad nepřátelé? Když to nebudeme my, kteří se jim sami nabídnou, není se čeho obávat. Ba právě naopak, měli bychom se radovat a užívat si společných chvil plných vášně a slasti. „Tak co, Edwarde? Pojedeme?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase a nasadila ten nejsladší úsměv, jaký jsem dokázala. „Prosím!“ žadonila jsem.

„No dobrá,“ nechal se nakonec uchlácholit a já mu za to vlepila pusu na tvář. „Ale pod jednou podmínkou,“ dodal a pevně si mě k sobě přivinul.

„Jakou podmínkou?“ zhrozila jsem se.

„Pojedeme co nejvíc na jih, a ty nebudeš nikam chodit sama, jasné?“ Možná, že to Edward s tou opatrností trochu přeháněl, ale mně to bylo jedno. Hlavní je, že tento výlet Edward odsouhlasil a nás tak čeká několik báječných dní, které budeme mít jen jeden pro druhého. Už jsem se nemohla dočkat.

„Fajn, platí,“ usmála jsem se a znovu ho políbila. Pak jsem si chtěla jít začít balit věci, ale Edwardův polibek stále trval, a tak jsem své předchozí plány s nadšením zavrhla a plně se věnovala ústům mého miláčka.

O pár hodin později už jsme ale měli znovu napilno. Edward nám zamluvil ten nejbližší let do Říma, jaký sehnal, a já měla za úkol zabalit nám s sebou věci. Alice se nabídla, že mi s tím pomůže, ale já ji s díky odmítla. Zabalila jsem nám jen to nejnutnější, stejně jsem zamýšlela, že většinu dne strávíme v posteli.

***

A bylo to tady. Letadlo se konečně odlepilo od země a před námi dvěma nebylo nic víc než jen blízká a vášnivá budoucnost strávená v jižní slunné části Itálie. Vyhlídky byly opravdu perfektní. Nestála jsem o nic jiného, než celé dny zavřené na hotelovém pokoji a noci romanticky strávené při měsíčním svitu na břehu moře. Dokonce i Edward se dokázal uvolnit a z jeho tváře se dalo vyčíst asi stejné nadšení jako z té mé. Navíc nám Edward zajistil opravdu hodně dlouhý pobyt, takže představa naprostého soukromí a klidu byla o to lákavější.

Položila jsem si hlavu na Edwardovo rameno a spokojeně zavrněla jako kočka. Edward se uchichtl a líbl mě do vlasů. Hned mi bylo zase o něco lépe. Nemohla jsem uvěřit tomu štěstí, které mám. Postupně se mi plní všechny mé sny, o kterých jsem vždycky snila. A ke všemu jsem získala i perfektní bonus navíc – Edwarda. Nebýt jeho, nevím, co bych teď dělala. Ale na druhou stranu, všechno mé štěstí je jen dočasné a já bych si to měla možná trochu více uvědomovat. Hrát si na dokonalou rodinu a předstírat, že o nic nejde, je podle mě chyba. Co kdybych své nemoci podlehla nečekaně? Co kdyby se to stalo právě teď, v letadle?

Nakonec jsem musela uznat, že takovéhle pesimistické úvahy se sem nehodí, i když čas od času si připomenout, že už mi zbývá jen pár měsíců, nejspíš také nebude na škodu. Ale nyní jsem si chtěla užívat přítomnosti a nezalamovat se tím, co bude. A vdechování Edwardovy bezchybné vůně mi dost dobře pomohlo k rozptýlení, čímž jsem snadno přišla na jiné, a popravdě řečeno daleko lechtivější, myšlenky.

Ani jsem nestihla zaznamenat, že jsem vlastně usnula, když se mě najednou Edward snažil nějak jemně probudit a oznámit mi, že jsme právě bezpečně přistáli. Nadšeně jsem vyskočila z mého místa a nabitá novou energií se vydala k východu. Edward se musel smát, když viděl, jak jsem nedočkavá.

Měli jsme tu výhodu, že jsme přistáli už za tmy, takže se Edward nemusel nikde skrývat, ale rovnou jsme si to štrádovali do nejbližšího hotelu. Tedy alespoň tohle jsem si myslela já.

Zničehonic se ode mě Edward odpojil a já chvíli zůstala zmateně koukat na místě, než mi došlo, že jen změnil směr. Můj orientační smysl nebyl na zrovna nejlepší úrovni, ale mapku města jsem studovala ještě před odletem, a tak jsem měla perfektně naučenou cestu od letadla k hotelu.

„Kam jdeš?“ ptala jsem se překvapeně a snažila se rozluštit Edwardův potutelný výraz.

„No, tipoval bych, že nejspíš někam pod střechu,“ odvětil pobaveně, ale mě to příliš k smíchu nepřišlo.

„To má být zase nějaké překvapení?“ vydedukovala jsem a čekala na jeho odpověď. Místo toho mi věnoval dlouhý lišácký úsměv.

„Neptej se, Bello. A neptej se, proč se nemáš ptát. Prostě mi věř.“ Uposlechla jsem jeho příkazů a dál raději mlčela. Po krátké cestě jsme zastavili kdesi uprostřed chodníku, a když už to vypadalo, že jsme ztraceni, jen tak, jakoby nic, nasedl Edward do úplně cizího auta, které stálo u cesty. Chvíli čekal na mou reakci, ale já byla ze všeho tak zmatená a udivená, že jsem jen prostě udělala to samé, co on.

Pak se rozjel neuvěřitelnou rychlostí kamsi do neznáma, a po celou tu dobu nepromluvil ani slovíčko. Zrovna ve chvíli, kdy už jsem myslela, že snad už i usnu z toho ticha, uslyšela jsem šum moře. Zbystřila jsem, stáhla okýnko a nechala se olizovat jazýčky větru, který mi vál do tváře. Ucítila jsem i lehce slanou vůni, která se od moře táhla až směrem k nám. Okolo nás nebylo zhola nic, jen silnice, moře, písčitá pláž a my dva v cizím autě. Ovšem kdesi v dálce se začínalo cosi rýsovat. Bylo to malé, ale podle obrysů to byla nejspíš nějaká budova.  Edward u ní zastavil a než jsem stačila cokoli udělat, gentlemansky pomáhal z auta i mně.

Teď, když jsem stála blíž, jsem rozpoznávala, že se jedná nejspíš o nějakou menší chatu. Už na první pohled vypadala útulně, a jak jsem záhy zjistila – byla to jediná chatka široko daleko, což bylo její velké plus. A když jsem se kolem pořádně rozhlédla, uvědomila jsem si, že to tu vypadá trochu jako na ostrově Esme. Musela jsem se v duchu smát, protože pokud šlo Edwardovi o tohle, nemuseli jsme letět až do Itálie.

„Edwarde, nevím jak to děláš, ale jsi úžasný! Jak se ti tohle podařilo?“

„Jen trocha snahy a peněz, ale s tím si ty nedělej starosti. Měla by ses trochu prospat, ať doženeš ten časový posun a zítra se už budeme věnovat zábavnějším věcem, jsi pro?“

„Že vůbec váháš!“ zasmála jsem se a cupitala do chatky, jelikož jsem musela uznat, že i přes spánek v letadle jsem byla stále unavená. A navíc se mi do podvědomí opět začínal vrývat ten podivný bodavý pocit, po kterém vždycky nastaly zdravotní komplikace. Jenže tentokrát to bylo přece jen trochu jiné. Nemohla jsem přijít na to, v čem to bylo jiné, ale určitou změnu jsem tam cítila. Nakonec mi stejně nezbylo nic jiného, než děsit se příštího rána.

Ráno jsem vstala a má první cesta mířila jako vždy do koupelny. Jenže tentokrát to nebylo z důvodu ranní hygieny, nýbrž ranní nevolnosti. Že bych něco špatného snědla?

Jen, co jsem vystrčila hlavu z umyvadla, uvědomila jsem si, že jsem tu vlastně sama. Nejdřív jsem chtěla začít panikařit, ale potom jsem si všimla vzkazu od Edwarda, ve kterém mi sděloval, že je na lovu a brzy se vrátí. To mi ostatně dávalo nějaký čas na přípravu, než přijde. Hodlala jsem totiž začít velkolepě – žádné velké servítky, žádné zdržování, čistě jen vyzývavé krajkové prádlo a půjdeme na věc. Chtěla jsem mu ukázat, co se ve mně schovává za dračici, ale když jsem se soukala do toho mini spodního prádélka a otáčela se před zrcadlem, abych na sebe viděla ze všech stran, najednou se mi zvedl žaludek podruhé a já měla co dělat, abych si tu svou parádu nepozvracela.

Když jsem vyprázdnila snad veškerý obsah svého žaludku, s hrůzou jsem zjistila, že mě sleduje Edward stojící ve dveřích koupelny.

„Ed – Edwarde…“ nezmohla jsem se na nic jiného.

„Je ti špatně, lásko?“ vyptával se rozrušeně a svým zkoumavým pohledem přejížděl jako po mém netradičním oblečku, tak po mé bledé tváři.

„Už je to dobrý, Edwarde, jen se mi na chvíli udělalo špatně,“ ujistila jsem ho a o první nevolnosti raději pomlčela. Podle jeho obličeje jsem ho zřejmě příliš neuklidnila, ale já měla v plánu rychle změnit téma, takže jsem doufala, že téhle diskuze necháme.

Naštěstí jsem ani nemusela nic dělat a Edward zareagoval sám. Odkudsi vyčaroval pizzu a nastavil mi ji přímo pod nos.

„Říkal jsem si, že bys možná chtěla ochutnat pravou italskou pizzu.“ Netušila jsem, kde se to ve mně bralo, ale ta pizza mi připadala odporná. Její vůně mě dráždila v nose i v žaludku. A možná bych to ani nenazvala vůní, jako spíš zápachem. Neuvěřitelně hodně se mi z ní dělalo špatně. Co to s mým tělem je? Vždyť já pizzu miluju! Znechuceně jsem ohrnula nos a musela se od té kulaté placky odvrátit, nebo jsem riskovala další nával nevolnosti.

„Promiň, já…“

„Bello, co je to s tebou? Odmítáš pizzu? Od kdy?“ ptal se Edward vyděšeně a vypadal, že je víc zmatený než já.

Najednou se tichou místností rozezvučel můj mobilní telefon a já chvíli váhala, jestli to mám vůbec zvednout. Nějak intuitivně jsem tušila, že se právě dozvím nějaké překvapení. Překvapení, o kterém jsem i já už někde ve svých nejhlubších myšlenkách přemýšlela.

„Alice?“ zeptala jsem se, aniž bych se dívala a displej. Bylo mi jasné, že bude volat právě ona. A to mě v mém podezření jen utvrdilo.

„Bello! Ach, Bello! Já… nechápu to, ale gratuluju vám!“ vypískla do telefonu a najednou se se mnou točil celý svět. Byla to pravda. Alice to už viděla, takže to musí být pravda.

„Alice…“ začala jsem, ale ona mne přerušila.

„Ví to už Edward? A můžu to říct ostatním? Ach, Bello, ty ani netušíš, jakou budou mít radost!“ jásala a já nevěděla, jestli se mám smát s ní nebo plakat. Tohle jsme neplánovali, ani jsme nevěděli, že by se něco podobného vůbec dalo plánovat. Chtěla jsem Alice něco odpovědět, ale Edward mi vytrhl mobil z ruky a hovor ukončil. Pak se mi významně podíval do očí a čekal, až něco řeknu. Nakonec ticho prolomil sám.

„Je to pravda?“ ptal se. Já jsem mlčela. Sama jsem si tím nebyla tak docela jistá, nebo jsem tomu spíš nechtěla uvěřit. „Je to pravda?!“ zopakoval svou otázku.

„Ano, Edwarde,“ začala jsem, „jsem těhotná.“

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta ke konci - 8. kapitola: