Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta ke konci - 6. kapitola

25.12.2009 (08:45) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1434×

6. kapitola – Jedna duše, jedno tělo - 1. část

Pohled – Bella

Cítila jsem něčí chladné ruce okolo mého ochablého těla. Ani trochu mi nebylo dobře, píchavá bolest v oblasti břicha nepolevovala, a ke všemu jsem se ještě uhodila do hlavy, když jsem padala ze schodů.

Bylo to jako v mlze. V jednom okamžiku jsem vznešeně kráčela vedle mého otce, pevně do něj zaklesnutá, a už jsem se nemohla dočkat, až budu takhle stát po boku Edwarda. Ale pak se mi zatočila hlava a bolest mne najednou zasáhla v tak silných vlnách, že jsem to už nevydržela a padala jsem po schodech dolů, přičemž jsem se propadala do bezvědomí.

Teď už to bylo o něco lepší, protože jsem cítila Edwardovu přítomnost na blízku, ale stále jsem se nemohla hnout.

„Miláčku, lásko, prosím, řekni něco, řekni, že jsi v pořádku!“ slyšela jsem jeho hlas a zase se mi udělalo o něco lépe, měl na mě setsakramentsky dobrý vliv.

„Edwarde?“ zašeptala jsem a pokusila jsem se otevřít oči. Nade mnou se sklánělo několik hlav, v tvářích vepsanou starost a těkali pohledem mezi mnou a Edwardem.

„Ano, jsem tu, jsem u tebe, lásko! Jak ti je?“ Kdybych řekla, že je mi špatně, svatba by se určitě odložila a to jsem ani v nejmenším nechtěla. Takže jsem zvolila tu druhou možnost, budu lhát a snažit se zakrýt všechny mé strasti a bolesti. Nebyl to dokonalý plán a už vůbec nebyl předem promyšlený, ale co jiného jsem mohla dělat? Nehodlala jsem už nic odkládat.

„Myslím, že jsem v pořádku. Jen se mi na chvíli zatočila hlava, nic to není.“ Byla jsem vděčná tomu nahoře, že to zařídil tak, aby mi Edward nemohl číst myšlenky.

„Opravdu?“ Edward si mě měřil podezíravým pohledem. Jeho oči mi připadaly jako detektory lži, které každou chvíli přijdou na to, že tu něco nehraje.

„Ano, opravdu. Můžeme pokračovat v obřadu.“ Chtěla jsem sama vstát a dokázat jim, že si vážně nemusí dělat starosti, ale Edward mě radši uchopil do náruče a sám mě k oltáři odnesl. Tam mne znovu postavil na své vlastní nohy, ale mou ruku nepouštěl, a to bylo dobře.

Oddávající chvíli váhal, zda-li má opravdu začít přednášet ty obvyklé a tradiční řádky. Odkašlala jsem si na znamení, že je všechno v pořádku a obřad mohl začít. Vlastně jsem ho příliš nevnímala, jediné, na co jsem se dokázala soustředit, byl Edward. Teď už nás nic nerozdělí, nikdo se mezi nás dva už nebude míchat, naše láska bude zpečetěna jednou pro vždy. A pak přišel na řadu Edwardův slib. Edward se nadechnul a zahleděl se mi do očí. Ve svých vlastních očích měl tolik lásky a něhy, jako ještě nikdy předtím.

„Isabello Marie Swannová, slibuji, že ti po celý můj život, po celou věčnost budu na blízku, budu tě ctít a milovat tak, jak by to nikdo jiný nedokázal. Protože na tomto světě není nikoho jiného, kdo by tě mohl milovat více než já. Budu tvým služebníkem, tvým přítelem, tvým mužem, který tu pro tebe vždy bude a nikdy tě neopustí. Miluji tě.“ Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Slzy štěstí. To, co právě řekl bylo neuvěřitelné, samozřejmě, že jsem věděla, že mě miluje, ale v tomto jeho slibu bylo daleko více citů než v jakékoliv jiné jeho větě. Pronášel ta slova s takovou láskou. Srdce se mi rozbušilo, a já měla pocit, že mi každou chvíli vyletí z hrudníku.

„Slečno Swannová, jste na řadě.“ Řekl oddávající a mě polil pot. Co mám po tomhle jenom říct? Ani za nic nemůžu udělat tento okamžik ještě krásnější.

„Edwarde Anthony Masene Cullene, i já ti slibuji svou věčnou lásku a věrnost, slibuji, že tě budu navěky milovat a ctít, že budu stát vždy při tobě…“ Chtěla jsem mu toho tolik povědět, ale hádala jsem, že tolik času asi nemáme. A navíc, ne všichni přítomní věděli, že Edward je upír. „A tak se jehňátko zamilovalo do lva.“ Edward se zasmál. Trošku jsem pozměnila jeho slova, která mi kdysi řekl, ale věděla jsem, že víc už ani říkat nemusím. Tahle věta to všechno shrnula.

„Táži se tedy vás, pane Edwarde Anthony Masene Cullene, berete si zde přítomnou slečnu Isabellu Marii Swannovou?“

„Ano.“ Edward na nic nečekal a odpověď z něj vystřelila ještě než oddávající stihl dopovědět větu.

„A nyní se táži vás, slečno Isabello Marie Swannová, berete si zde přítomného pana Edwarda Anthony Masena Culena?“

„Ano.“ Ani já jsem to neprotahovala. S Edwardem jsme se na sebe usmívali ostošest a čekali jsme, kdy dostaneme pokyn se konečně políbit.

„V tom případě si vyměňte prstýnky,“ Myslím, že na nás už bylo vidět, jak pospícháme. Dokonce se i někdo ze svatebčanů zachichotal. „A tímto vás prohlašuji za ženu a muže, můžete se políbit.“ Naše nedočkavost musela působit vážně vtipně. Koutkem oka jsem spatřila i Alice, jakožto družičku, jak se směje od ucha k uchu. S Edwardem jsme se přimáčkli k sobě a začali se líbat. V tom polibku bylo daleko víc, než předtím. Oba jsme do něj dali mnohem více lásky, touhy, něhy a štěstí, které jsme momentálně prožívali. Naše jazyky se společně proplétaly, rozplétaly a zase proplétaly. Lepší polibek jsem v životě nezažila. Alespoň do té doby.

Když jsme usoudili, že už by bylo na čase přestat, jen těžko jsme se od sebe zase odtrhli.

Obřad byl u konce, a k nám se nahrnula spousta svatebčanů, kteří se už třásli na to, aby nám mohli stisknout ruku a pogratulovat. Byl mi představen i upírský klan z Denalli, všichni na mě působili moc milým a příjemným dojmem.

„Tolik vám to sluší, holčičko.“ Vzlykala máma, která mne jednou rukou objímala a v druhé držela snad tunu zmačkaných posmrkaných papírových kapesníků.

„No tak, Renné, zničíte si make-up.“ Připlížila se k nám Alice a konejšivě moji uplakanou maminku objala kolem ramen.

Než se u nás vystřídali úplně všichni, musela uběhnout spousta času. Má snaha myslet jen na Edwarda a svatbu a užívat si dnešní den se ale vyplatila, bolest se postupně vytrácela, až se zmírnila jen na nepatrné množství, které bylo možno zanedbat. Svou nově nabitou energii jsem se proto rozhodla vyčerpat na můj prvomanželský tanec s Edwardem.

„Co to, že chceš dobrovolně tančit?“ divil se Edward a v očích mu plály jiskřičky štěstí a radosti.

„Dnešek je a bude výjimečný, chci dnes udělat prostě všechno, co se na svatbách dělá. A tanec k těm věcem patří.“ Edward mě uchopil ve své kamenné náruči a začal se se mnou ploužit po tanečním parketu do rytmu hudby.

„To jsem jenom rád.“ Šeptal mi do ucha a přidal k tomu i několik vyznání jeho nehynoucí lásky. V tu chvíli jsem byla absolutně šťastná, musela jsem štěstím snad dokonce zářit, protože mi nikdy v životě nebylo lépe. Pokud jsem tedy zrovna nevnímala bolesti, ale i ty nad mým tělem postupně ztrácely moc.

Ten den se toho událo opravdu hodně, stihli jsme ještě rozkrojit náš svatební dort, nad kterým sice Edward ohrnoval nos, ale jedno sousto přece jen snědl, házela jsem také svatební kyticí, kterou nemohl chytit nikdo jiný, než Alice, tančili jsme, smáli se, líbali se, jednoduše to byl nezapomenutelný den. Ale noc! Noc byla daleko větší výzvou, daleko více jsem se na ni těšila a zároveň to byla ta nejstresovanější noc v mém životě. Co se týče nezapomenutelnosti, překonala všechno ostatní, co se kdy událo. Byla to noc s velkým N!

Když veřejná zábava skončila a my se se všemi rozloučili, nastala zábava soukromá. Edward si mě posadil do svého Volva a neuvěřitelnou rychlostí uháněl někam hodně daleko. Celou cestu jsem se z něj snažila dostat, kam to vlastně jedeme, ale nic mi neprozradil, a možná to tak bylo i dobře.

Jen co lehké předení motoru Volva ustalo, vyběhla jsem ven z auta a rozhlížela se kolem sebe. Byla sice už pořádná tma, ale k mému úžasu byly všude okolo rozestavěny svíčky, které nás vedly až ke vstupním dveřím do jakéhosi hotelu. Nemohla jsem uvěřit svým očím, když jsem vešla dovnitř a spatřila tu krásu. Nebyl to obyčejný tuctový hotýlek, a já bych ani nic takového od Edwarda nečekala, byla pravda, že jsem čekala něco velkolepého, ale ne tohle.

Nikde nebylo živé dušičky, ve vstupní hale jsme byli jen já a Edward. Dominantou celé té místnosti byl obrovský nápis na stěně, který hlásal Miluji tě, Bello, z celého mého srdce! Pod oním nápisem bylo na zemi postaveno obrovské srdce z bílých a růžových svíček. Všude byly balónky a konfety, také laděny do růžovobíla. Odněkud se spustila hudba, byla to má oblíbená skladba od Clair de Lune.

„Vím, že za dnešek jsi toho odtančila už příliš, ale smím tě ještě alespoň jednou požádat o tanec?“ Nevěřícně jsem zamrkala a přijala jeho nabídku. Stále jsem byla v šoku, z takového překvapení se mi až nahrnuly slzy štěstí do očí.

„Copak je, bolí tě něco?“ ptal se v obavách Edward a já jen zatřásla hlavou.

„Nepláču, protože by mě něco bolelo, pláču, protože tohle všechno… ty… je to prostě nádherné, úžasné a nemožné. Naprosto si nezasloužím tuhle krásu, nezasloužím si tvou lásku! Ale přesto jsem šťastná jako nikdy v životě. Děkuji ti Edwarde, za všechno, za tebe.“ Dusila jsem v sobě vzlyky, ale příliš mi to nešlo.

„Přestaň s těmi řečmi. Tohle všechno si zasloužíš. A ty jsi tu stejně to nejnádhernější, co tu vůbec je, takže krásu té výzdoby a toho všeho poněkud zastiňuješ svou vlastní krásou, srdíčko. A i já děkuji tobě, jsi mé Slunce, jsi něco, bez čeho nemůžu žít. Miluji tě.“ Pohladil mne po vlasech a jakmile skončila hrát hudba, uchopil mě do náruče a nesl mě vzhůru do pater, do jednoho moc krásného pokoje, ze kterého bych už nejradši nevyšla.

Na posteli bylo další srdce, tentokrát vyrobené z okvětních lístků růží a s dalším vzkazem vně: Jsem celý tvůj!

Mohla bych se nad tím rozplývat ještě hodiny, ale už jsem nechtěla dále otálet s jednou důležitou věcí, která k svatbě neodmyslitelně patří. A tj. svatební noc. A já chtěla žhavou svatební noc, a Edward to věděl.

„Chceš jít do koupelny?“ zeptal se mě a na tváři se mu objevily první známky obav.

„A-asi ano. Hned budu zpátky.“ Odcupitala jsem do koupelny, zavřela se a sedla si na kraj obrovské vany. Hlavu jsem ložila do dlaní a přemýšlela co dál. V mé mysli se ta noc odehrála už tolikrát, ale nyní jsem vůbec netušila jak začít. Cítila jsem, jak se začínám klepat. A se silnou emocionální zátěží se pomalu, ale jistě vracela i bolest. Hned jsem se snažila všechny černé myšlenky zase zažehnat.

No co Bello, musíš se vzmužit!, dodávala jsem si odvahy. A po další minutě jsem se přeci jen rozhodla vyjí z koupelny a celá se oddat Edwardovi se vším všudy.

Otevřela jsem dveře, vešla do ložnice a tam…

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta ke konci - 6. kapitola: