Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta k lásce - 1. kapitola

24.11.2018 (12:00) • kachnullka • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2215×

Esmé:

Ve Volteře se zase pořádá ples? Aro asi neví, co by udělal pro to, aby si jeho dva povedení synové našli nějakou dívku.

„Carlisle,“ zavolala jsem na svého manžela, který je Arovým velmi dobrým přítelem, „opravdu na ten ples musíme jít?“ Moc dobře věděl, že se mi tam nechce, jemu samotnému se tam taky dvakrát nechtělo. Ale když vás Aro pozve na ples, není to pozvání, je to spíše rozkaz, abyste se zúčastnili.

„Esmé, miláčku, víš že když Aro pozve někoho na ples, že mu to spíše přikáže a přece nechceme, aby nám v budoucnu dělal nějaké problémy, nemám pravdu?“ zeptal se mě. To jsem musela uznat, nebylo by moc dobré si z Ara udělat nepřítele.

„Ano, máš pravdu,“ řekla jsem, usmála jsem se na něj a dala mu polibek. „Miláčku?“ oslovila jsem ho.

Se zájmem se na mě podíval a zeptal se: „Ano, lásko?“

No, jak mu to jenom říct? Nevím, jestli to chce nebo raději též ne. „No víš, já bych tam raději nebrala Bellu ani Rose. Náhodou se tam zakoukají do nějakého upíra, který se živí lidskou krví a bojím se, aby nám tam nezůstaly a nepřešly na jiné stravovací návyky.“

Carlisle se na mě usmál a dal mi polibek na čelo. „Esmé, lásko, nemyslím si, že naše holky by byly ochotny přejít na jiné stravovací návyky. Jsou vegetariánky jako my a jsou na to hrdé. A už vůbec si nemyslím, že odletíme bez nich. Vždyť je znáš.“ S těmito slovy odešel do své pracovny.

...

Když jsem večer dělala Rose a Belle večeři, tak už obě čekaly dole u televize.

„Mami, Alice říkala, že se prý ve Volteře koná nějaký ples, na který je naše rodina pozvána, je to pravda?“ zeptala se Rosalie od televize.

A sakra, takže s námi určitě poletí.

„Rose, ano, je to pravda. Chcete tam letět s námi? Ale upozorňuji vás, že tam bude nuda.“ Tajně jsem doufala, že je tímto odradím a ani jedna nebude chtít s námi letět, ale holky nezklamaly a jedna přes druhou začaly mluvit.

„Mami, jak se můžeš ptát, jestli chceme letět s vámi, to je samozřejmost,“ řekla Bella a Rose hned po ní pokračovala:

„A kdy že je vlastně ten ples? Musíme si přece s Alice a Bellou koupit nějaké pěkné šaty, co holky?“ Holky jí odpověděly rázným přikývnutím. Přesně tohohle jsem se obávala... Carlisle má štěstí, že je na noční.

„Ten ples se koná příští týden, v sobotu, takže na nakupování šatů máte ještě čas,“ odpověděla jsem jim.

„Cože? Čas? Tak to ani omylem, Esmé, musíme si koupit nové šaty, lodičky a nějakou tu kabelku, abychom alespoň my připomínaly normální lidi, za které se vydáváme,“ řekla Alice, která se zrovna objevila v obýváku, a musím uznat, že času na nakupování moc nemají. Myslela jsem, že Alice už skončila, ale ona ještě pokračovala: „Holky, tak co, kdy půjdeme na nákupy? Měly bychom tam jít co nejdříve. Navrhuji zítřek, ok? A Jaspere, ty půjdeš, samozřejmě, s námi. A ty, Esmé, můžeš jít taky a klidně ať jde i Carlisle...“ Neustále si něco brebentila pod nos, ale to už jsem jí nevěnovala pozornost. Když jsem viděla Jasperův výraz, bylo mi ho líto. Myslím, že si vzal celkem šílenou manželku.

„Bello, Rose, večeře je hotová!“ Hned po těchto slovech se holky seběhly v kuchyni u stolu a daly se do jídla.

„Mami, je to výborné!“ mluvily s plnými ústy jedna přes druhou. Taková slova mě vždy potěší u mého mrtvého, kamenného srdce.

…

Druhý den ráno, když se holky probudily, jim dokonce sama Alice nachystala snídani, kterou donesla každé do jejich pokoje přímo do postele. Prý aby se zbytečně nezdržovaly a abychom mohli vyrazit co nejdřív na nákupy. Z pokoje Rosalie i Belly jsem slyšela nesouhlasné mrmlání pod nos, když se jim nechtělo moc vstávat z teplé postele. Nadávaly na Alice, která to, samozřejmě, slyšela moc dobře, ale nic si z toho nedělala, tak jako obvykle. Jen se tomu zasmála a dál si vesele chystala oblečení, ve kterém půjde. Prosím, Bože, ať ty dnešní nákupy máme už za sebou, protože když se jde nakupovat s Alice Cullenovou, je to horší, než kdyby vám pořád někdo trhal vaše končetiny a dával je zpět a takto neustále dokola. A to se ještě modlím ať dnes nakoupíme to, co je potřeba, nedej bože, aby se Alice něco nelíbilo.

…

„Alice, nemyslíš, že už toho máme dost? Myslela jsem, že jdeme pouze nakupovat věci na ples, a ne ještě hromadu dalších věcí,“ říkala jsem Alice, která mě ovšem neposlouchala... Nebo jsem si to spíš myslela, když mi odpověděla:

„Esmé, nevíme, co se tam může stát, tak si raději přibalíme nějaké další věci,“ řekla tajemně. Kdo ví, co zase viděla...

„Alice, my s Rose si musíme dát pauzu. Po tom nakupovacím maratonu nám už pěkně vyhládlo,“ vymlouvaly se holky. Podívala jsem se na hodinky a nestačila jsem se divit. Bylo už něco málo po poledni a my jsme měli jenom šaty pro Alice a mě, a ještě pár drobností, ale pokud půjdeme dál tímto tempem, tak budeme muset jít na ty nákupy i zítra.

Alice měla nádherné saténové krvavě rudé šaty, které jí sahaly až po zem. K šatům si Alice vybrala psaníčko černé barvy. Aby bylo jasné, kdo k Alice patří, vybrala Jasperovi nádhernou kravatu, která byla zase stejné barvy, jako Aliciny šaty. Mně Alice vybrala krásné hnědé šaty a k tomu malou kabelku bílé barvy. Carlisleovi koupila kravatu ve stejném odstínu jako mé šaty. Šaty byly s jedním ramenem, s čímž jsem původně nesouhlasila, ale Alice si nechtěla nechat říct, takže jsem měla smůlu.

Holky se k nám připojily asi o tři čtvrtě hodiny později, a to už měla Alice vybrané pro sebe nádherné, saténové černé boty na vysokém podpatku. Rosalie k ní přišla a viděla jsem, že od těch bot nemůže odtrhnout oči.

„Rose, líbí se ti, viď?“ zachichotala se v otázce Alice. Rose pouze smutně přikývla. „Tak pojď, koupíme nejdříve šaty a pak k nim koupíme stejné boty jiné barvy, souhlasíš?“ zeptala se jí Alice.

Rose se na ni podívala a hned nadšeně odpověděla: „Ano, souhlasím. Tak pojďme, chci si koupit konečně ty šaty...'' A už rychle pospíchala do nedalekého obchodu s šaty....

„Bello, nestůj tady na místě a pojď!“ křikla na ni Alice, když pospíchala za Rose.

Ještě jsem Belle stihla říct: „Bello, my vás počkáme v autě, ano? Stejně už máme nakoupeno, jenom zajdu koupit pro vás dvě něco na jídlo. Takže vás budeme čekat v autě,“ řekla jsem Belle, když se zastavila.

„Ano, mami,“ odvětila a už šla za holkami...

Bella:

Jakmile mi to mamka řekla, rychle jsem utíkala za Rose a Alice, aby se náhodou nestalo to, že by mi Alice vybrala nějaké šaty, stejně tak, jak to udělala mamce. V tom ji při nejhorším musím zarazit.

„No, kde jsi, Bello? Pospěš si!“ křikla na mě už z dálky Rosalie.

„Rose, mamka mi ještě něco říkala, takže se uklidni!“ oplatila jsem jí. To je to, co by nám šlo nejvíc – hádky. Není den, kdy bychom se my dvě nepohádaly. Ale i přes všechny ty hádky, mnohdy i kvůli úplné blbosti, ji mám ráda.

„Bello, co tak tyhle šaty, líbí se ti?“ ptala se mě Alice.

„Bože, Alice, jsou nádherné!“ vypískla jsem a pochválila jí její výběr.

„Bello, nemusíš mi říkat Bože, tak daleko jsem se ještě nedostala,“ řekla se smíchem Alice, ale nevěnovala jsem jí pozornost. Šaty byly na jedno ramínko a s délkou až po zem, když je to prý taková událost, a hlavně abychom si netrhli ostudu. Byly nádherné modré barvy. Modrou miluju ze všech barev nejvíc, proto se asi Alice dívala po modrých...

S úsměvem jsem Alice řekla: „Alice, tyhle šaty bereme!“ Alice se pyšně usmála.

„Tak, Rose, teď ještě tobě šaty a skoro to máme.“ Dalo by se říct, že Alice zavelela.

Rosalie si nakonec vybrala šaty identické s těmi mými, akorát ve světle růžové barvě, když jsme ty dvojčata. Sice dvojvaječné, ale i tak na sebe nedáme dopustit a myslíme jako jedna.

Tak a teď boty. Rosalie si vybrala podobné boty jako Alice, též černé a saténové. Já jsem zvolila pro jistotu taky podobné těm Aliciným. Chtěly jsme se sladit všechny tři sestry s botami.

Doufám, že už máme všechno nakoupeno. Když jsem se podívala na hodiny v mobilu, bylo už něco málo po páté hodině. To není možné, to je už tolik hodin?! To mamka s taťkou a Jasperem nebudou mít asi moc dobrou náladu, protože jsem s mamkou mluvila tak dvě tři hodiny zpátky.

S několika plnými taškami jsme s holkami šly k autu kde už na nás čekali, jak jsem si myslela, dost otrávení rodiče i s Jasperem.

„No, konečně! Kde jste tak dlouho byly?! To jste vykoupily celý obchodní dům, nebo co?!“ říkal naštvaným hlasem Jasper.

„Ale no tak, lásko,“ snažila se ho udobřit polibky Alice. No jo, typické nákupy s Alice, ztratíte pojem o čase a mezitím vás čeká v autě naštvaná rodina.

Jakmile jsme se vrátili konečně domů, s Rose jsme byli hladové jako lvi. Mamka nám vařila večeři a já jsem se mezitím stihla osprchovat a nanosit si své tašky s oblečením do svého pokoje. Jak jsem postřehla, to samé udělala i Rosalie. No, nejsme my dvojčata?

„Holky, večeři máte na stole!“ křikla na nás mamka z kuchyně, kterou by nepoužívala, kdyby neměla v domě dvě poloupíří dcery. Na večeři nám Esmé udělala tortilly, o kterých ví, že je se sestřičkou milujeme, tak nám tím chtěla udělat radost. Ale raději než tortilly, máme s Rose krev. Ano, krev, ale zvířecí. Konkrétně srnčí, tu máme nejraději ze všeho. Jenom nám vždy u lovu asistují buď rodiče nebo Jasper či Alice – prý aby nám náhodou ta srnka neublížila... Ale beru to. My nejsme upírky, ale bohužel jenom poloupírky. Ale i to má své výhody. Jednou z nich je například spánek.

…

Zbývaly přesně dva dny do začátku toho plesu a my jsme, samozřejmě, měli už všechno zabaleno. Teď už jen zbývalo se dopravit na letiště a z letiště do Itálie. Bože, to bude neskutečně dlouhá cesta, prosím, ať už ji máme za sebou!

Jasper cítil můj neklid, tak na mě promluvil: „Bello, prosím, uklidni se. Můj dar teď moc nezabírá. Uklidni se, prosím,“ dál na mě mluvil, abych se uklidnila a nečekaně jsem se opravdu začínala pomalu uklidňovat.

„Děkuji, Jaspere,“ poděkovala jsem mu s úsměvem, načež mi odpověděl:

„Za nic, Bello.“ A to jsme byli zatím na cestě na letiště, zajímalo by mě, jak to budu zvládat v letadle...

…

Konečně jsme seděli v letadle... To byla doba, než jsme prošli letištní kontrolou a než jsme se odbavili... Teď nás čeká cesta dlouhá několik hodin a já mám v plánu ji skoro celou prospat. Nezávidím upírům.

Musela jsem se uchechtnout, což vzbudilo Alicinu pozornost.

„Je tady snad něco směšné, Bello?“ zeptala se mě.

„Ale nic, Alice, vůbec nic,“ zase jsem se uchechtla. Alice se zamračila. A sakra. „No, tak fajn,“ rezignovala jsem nakonec, „jen mi přišlo směšné to, že já tady plánuju skoro celou cestu prospat a vy spát nemůžete.“ To už vzbudilo pozornost celé mojí rodiny, která se na mě – až na Rose, která se též uchechtla – škaredě podívala. Jejda. Že já raději nedržela pusu. To jsem celá já... No nic, jdu se radši pokusit usnout...

Pokud jste se dostali až sem, gratuluji! :D V administraci je rozepsaná už nějaký ten rok a popravdě jsem na ni už úplně zapomněla :D. Poprosila bych o komentáře, zda se vám námět líbí a jestli má cenu pokračovat :)

Autor: kachnullka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta k lásce - 1. kapitola: