Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Červená nebo zlatá? - 5. kapitola

27.06.2012 (17:30) • AntjeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1371×

5. kapitola – Odplata začíná

Jsem troska, jsem nic... I na tohle můžete přijít po nezávazném sexu s vaší nevlastní sestrou. Jediný štěstí, že s mými biologickými rodiči opravdu nemá nic společného. Ještě toho trochu... Zbytek měsíce si mě Bella zase nevšímala, a když, tak byla hnusná. Rose už začala chodit do školy, takže většinou jsme byli doma jenom tři – já, Esmé a Bella.

Ta začala pomalu vycházet z domu mezi lidi, ale jako to bylo se mnou, jen do prázdných ulic v nočních hodinách, kdy se po městě potulovali maximálně opilci, kteří neměli zas tak vábivou krev, a tak „necvičený“ upír měl šanci ho nechat naživu. Zdálo se ale, že s odvykáním lidské krve nemá takový problém. Ovšem na vlastní oči jsem se nemohl přesvědčit, protože jsem s nimi na procházky nechodil. Vždycky jsem četl jen z mysli Carlislea nebo Rosalie, jak si vede. Esmé s Bellou příliš času netrávila. Ne, že by ji neměla ráda nebo se jí vyhýbala, takovou povahu Esmé neměla. Měl jsem podezření, že to dělá kvůli mně, abych si nepřipadal tak odstrčený. Jakmile byla do nějaké činnosti nebo rozhovoru připletena Bella, znamenalo to, že já se můžu jít tak akorát klouzat. Ale jo, za ta léta na lidské krvi, kdy jsem denně zrazoval největší přesvědčení Carlislea, si to zasloužím.

Odhodlával jsem se k tomu, abych se domluvil s Esmé, že si vezmu piano k sobě. Kromě mě na něj uměla jenom Rose, Esmé a Carlisle raději poslouchali. A i kdyby na něj hrál celej dům, snad můžu mít aspoň jednu zábavu, která mi zůstane, i když bude v okolí Bella. Nejhorší na tom všem je, že ani nevím, co k ní cítím. Měl bych ji nenávidět za to, jak se ke mně chová, a taky že jsem ji za to zrovna dvakrát rád neměl, ale přesto mi nebyla lhostejná. Chtěl jsem, abych jí nebyl ukradený, aby ke mně aspoň nějaký kladný cit chovala. Nevím, co to bylo, ale něco mě k ní strašně přitahovalo. Něco, kvůli čemu jsem se od ní nechal dvakrát ošukat, něco, kvůli čemu za ní občas i dolejzám. Něco, co mě nutí zkoušet, jestli mě náhodou už nemá ráda, i když je to upír a s největší pravděpodobností mě bude nenávidět do konce nás obou. Přál jsem si, abych se mohl utápět v jejích očích, abych mohl chutnat její rty, abych mohl hladit jeji krásnou, kaštanovou řeku vlasů, abych mohl laskat její ňadra, abych... Abych na ni mohl aspoň promluvit, aniž by mě hned odpálkovala.

Rose byla ve škole, Carlisle se před pár hodinami vrátil z noční a četl si v pracovně a Bella s Esmé byly v obýváku. Na lovu jsem už nebyl pár dní, a tak jsem si řekl, že bych mohl vyrazit. Jenom jsem přemýšlel, jestli se zeptat Carlislea a být chvíli ve společnosti, anebo si promýt hlavu a jít sám. Když jsem si přiznal, že v poslední době nedělám nic jiného, než že si promývám hlavu, zabývám se svými myšlenky, tak jsem vyšel z pokoje a zaklepal na dveře pracovny. Carlisle mě v mysli pozval dál. Došlo mi, že vždycky, když vejdu do jeho pracovny, tak ho nejčastěji vidím za stolem, jak si čte nějakou knížku. I když naše knihovna byla docela rozsáhlá, s jeho rychlostí čtení ji musel mít přečtenou nejmíň desetkrát... Za rok.

„S čím ti můžu pomoct?“ ptal se vstřícně.

„Tak jsem přemýšlel, jestli bys nechtěl zajít na lov?“

„Půjdu rád,“ řekl, ale v mysli se zajímal, jestli potřebuju něco probrat, jestli má naše procházka nějaký speciální důvod.

„Jenom jsem si říkal, že spolu teď trávíme trochu míň času...“ odpověděl jsem na nevyřčenou otázku.

Carlisleovi hned přišlo na mysl, že dřív jsme spolu trénovali moje sebeovládání, které si, jako téměř vše, zabrala Bella pro sebe. No, dobře, takhle doslovně si to nemyslel, ale takovej rozdíl v tom nebyl.

Vyběhli jsme s Carlislem ven, za sebou nechali zvířený vzduch a čich nastavili na maximum.

„Jak se ti líbí v nemocnici?“ začal jsem rozhovor při běhu. Carlisle si rozpomněl na chabé vybavení nemocnice a celkově její zastaralý vzhled a atmosféru.

„Není to špatné, lidi si tu doktorů váží, jak už to v malých městech bývá, ale není na moc dobré úrovni,“ postěžoval si Carlisle. „Co bys řekl, kdybychom se po lovu zkusili podívat do města?“ Cítil se trochu provinile, že chodí cvičit jenom s Bellou, tak mi to chtěl vynahradit.

„Řekl bych ti, že si nejsem jistý, jestli je to úplně bezpečné, ale že v jádru proti tomu nic nemám,“ usmál jsem se na něj.

„Stejně si myslím, že už jsi mohl nastoupit na střední s Rose,“ trval na svém názoru.

„Nic mi neuteče a nechci zbytečně riskovat.“ Trochu jsem se styděl, a tak jsem otočil hlavu ve směru běhu.

„Ale tím, že budeš sedět doma, si sebeovládání nezlepšíš.“ Stále mě probodával pohledem, bylo mu líto, že si nevěřím.

„Vždyť proto jsem souhlasil, že se podíváme, jak to šlape ve velkoměstě,“ pousmál jsem se. Nechtěl jsem to řešit, možná proto, že jsem věděl, že má částečně pravdu. Asi jsem se bál, že kdybych na někoho znovu zaútočil a ucítil lidskou krev, nesrovnatelnou s tou zvířecí, tak tomu zase propadnu.

Zavětřil jsem pach pumy a rozběhl jsem se za ní. Jakmile ucítila můj pach, tak se jí zrychlil tep a postavila se do obranné pozice. Ale proti mně neměla šanci. Skočil jsem po ní, strhl ji na zem, ale nechal ji zápasit. Snažila se zuby scvaknout můj krk, drápy mi jezdila po košili. V tu chvíli mi bylo jedno, jak budu po tom zápase vypadat, prostě jsem si potřeboval všechno vybít. Viděl jsem rudě, jediné, o co mi v tu chvíli šlo, bylo získat jeji krev. Chytl jsem ji pod krkem, přitiskl k zemi – myslím, že jsem jí nechtěně zlomil nějaký obratel nebo kost – a zakousl se do něj. Sál jsem jeji krev, ona pomalu umírala, ještě sebou škubala, ale pod váhou mého těla se jí to moc nedařilo. Nakonec její srdce přestalo bít a já vysál poslední kapku z jejího těla. Zvedl jsem se z ní a uviděl, jak jsem se zřídil. Z košile zbyly jenom cáry, které byly ještě k tomu pocákané od krve. Kalhoty byly od bahna a zdálo se, že i můj obličej, přesněji pusa, nebude nejčistší.

Slyšel jsem, jak se Carlisle přibližuje. Dával si načas, nikam nespěchal, sám žíznivý nebyl. Když mě viděl, tak se pousmál nad mým vzhledem. Přes jeho oči jsem se viděl, jak vypadám. Bylo to horší, než jsem počítal. Měl jsem zašpiněné i vlasy. Z bronzových se stalo něco mezi hnědými a červenými. Mé oči se vracely z černé do zlaté, jak jsem se postupně uklidňoval a jak se pumová krev rozlévala v mém těle.

„Tak takhle do města asi nebudeš moct,“ smál se.

„A co kdybychom to nechali na jindy? Lidi nám přece neutečou,“ přemlouval jsem ho.

„Dobře, ale to jindy bude už zítra, ano? Nechci, abys vyšel ze cviku,“ podíval se na mě upřímnýma očima. Opravdu ho mrzelo, že Bella tak moc ovlivňuje jeho čas strávený se mnou.

„Jo, to mě taky štve,“ reagoval jsem jen na jeho myšlenky a ne slova.

„Je zvláštní, jak se k tobě chová... Jednu chvíli je taková neutrální a ve druhé vypadá skoro jak novorozenec, než se na někoho ve vzteku vrhne.“ A to ještě neviděl tu další část, kdy se na mě vrhá úplně, ale úplně jinak.

„A ještě se s Rose proti mně spikly,“ pousmál jsem se.

„Zas tak vážné to snad není,“ smál se se mnou. V mysli si o mě dělal starost. Poznal, že mi na Belle nějakým způsobem záleží, ale to by poznal snad i slepý. Víc mě trápilo, že mu bylo líto, že Bella zájem neprojevila, protože by z nás prý byl krásný pár. Jeho dokonalá upíří představivost mi jeden takový obrázek mě s Bellou ukázala. Usmívali jsme se na sebe tak, jak se usmívá Carlisle na Esmé, s očima plnýma lásky. To mě v tu chvíli srazilo na kolena. Vidina toho, jak bych mohl být šťastný, mě dostala do takové deprese, že to bylo až směšné.

„Carlisle, prosím tě, nechal bys mě o samotě?“ vykoktal jsem obtížně. Jen přikývl a myšlenkami se omlouval. Tohle byla stejně moje chyba a ne jeho. Zavřel jsem oči, jako kdyby nimi měly každou chvíli proudit potoky slz. Jak mě může stále a dokola stejná osoba dostávat do tohoto srabu jen tím, že mě ignoruje?! Měl jsem chuť si nafackovat.

Rozběhl jsem se směrem k vodě, kam jsem si šel zaplavat i při prvním návalu špatných pocitů z Belly. Utíkal jsem jako o život, jako kdybych hořel a běžel jsem se uhasit. Což bych i při své rychlosti kvůli tomu, jak je má kůže neuvěřitelně hořlavá, stejně nestihl. Zase jsem vyskočil a při dopadu rozbouřil vodní hladinu, cucky košile plavaly kolem mě, pouštěly zbytky krve, které se ve vodě pomalu ztrácely. Ale to bylo vše... Teď mě už nelechtala, už mi nijak nepomohla, jenom sebrala trochu krve. Vylezl jsem z vody a pomalým krokem šel zpět k domu. Stejně se mi nálada nezlepší. Jediné, co chci, jediné, co mi pomůže... Nesmím o ní takhle přemejšlet. Budu pak krůček k tomu, abych se do ní zamiloval, a věčná láska do někoho, kdo mě ignoruje, je to poslední, co bych potřeboval. Potřeboval jsem to ze sebe nějak dostat...

Zařval jsem vší silou, co jsem našel ve svém mrtvém těle. Můj řev se rozléhal po lese, slyšel jsem jeho ozvěnu, stejně tak vyděšenou zvěř, jak piští a utíká. Ale zase nepřišla žádná úleva, pořád jsem se cítil úplně stejně. Zavrčel jsem a rozběhl se.

Do nosu mě praštila vůně jelena, který asi jako jediný neutekl před mým křikem. Skočil jsem na něj a hned mu svoje ostré zuby zasekl do tepny na krku. Krev z něho jsem skoro rval, postříkala látku, která před chvílí byla košile, stejně tak moji hruď a obličej. Ale stejně nepřišla žádná úleva. Furt mi bylo mizerně. Ani jsem se neobtěžoval tím, abych si otřel aspoň ústa. Zamířil jsem směrem domů a snažil se své pocity vyběhat. Třeba pomůže to... Jo, houby s octem.

Ocitl jsem se přede dveřmi. Vešel jsem do domu a spatřil ji, jak sedí na gauči. Esmé byla někde venku a Carlisle byl v pracovně. Když se na mě podívala, tak zatajila dech. Vůbec jsem to nechápal, ale neřešil jsem to, prostě jsem šel do poschodí do koupelny. Rozepnul jsem jediný knoflík, který držel zbytky košile u sebe, a shodil ji ze sebe. To stejné jsem udělal s kalhotami a vlezl do sprchy. Pustil jsem na sebe vodu, která smývala kapky krve, které na chvíli zabarvily vodu na červeno. Začal jsem si vymývat krev a bahno i z vlasů, ale bezúspěšně. Naštěstí celý dům byl vybavenej těma kosmetickýma serepetičkama, který lidi používaj. Vzal jsem šampón a vetřel ho do vlasů. Pěna začala chytat červenohnědou barvu a nečistota opouštěla moje vlasy. Smyl jsem ji a zastavil vodu. Pak mi došlo, že jsem si nevzal oblečení. Vzal jsem jeden ručník, vysušil si s ním vlasy a přešel nahý z koupelny do pokoje. I kdybych někoho potkal, tak co? Bella ho už viděla a Carlisle a Esmé taky ví, jak tyhle věci vypadají. Zapadl jsem do pokoje a tam se oblékl. A pak mě napadl ještě jeden způsob, jak si ulevit.

Sešel jsem dolů do obýváku, sedl si za piano a začal hrát. Přes černobílé klávesy jsem nechal proudit všechny své pocity. Zklamání, zlost a smutek, které pramenily z přítomnosti Belly, ale i radost, lásku a jakousi jistotu a pocit bezpečí, které mi dávali moji rodiče. Užíval jsem si každý tón, který vyšel z toho přenádherného nástroje, protože jakmile vyšel, tak ze mě spadlo trochu napětí a emocí. Ty jsem přetvářel do jakéhosi pohádkového příběhu: Zlá Bella, která mi všechno vzala, připravila mě o to jediné, v čem jsem byl naprosto čistý, a na druhé straně chápající rodiče, kteří celý děj obohacovali optimismem, prosvětlovali ho. Moje prsty přestaly hrát melodii mého aktuálního života, hlava mi klesla se vší nadějí a jakoukoli naivitou. Po chvíli mi došlo, že nejsem sám. Tichost jejích myšlenek mě donutila si myslet, že se mnou v obýváku nikdo není. Stále seděla na gauči, četla si knihu, zabraně se kousala do rtu, její oči kmitaly v upíří rychlosti po písmenkách na listech. Jak dlouho asi nečetla knihu? Znovu jsem se zadíval do její tváře jako už tolikrát a najednou jsem nechápal, čím dělá můj život tak nepříjemným. Byla krásná, tak nádherná, mnohem krásnější než jakákoli jiná žena či upírka. Měla v sobě cosi, co ji činilo pro mě nejkrásnější. Nemiloval jsem ji, tím jsem si byl jistý. Přesto v sobě měla něco. To něco, nad čím jsem tolikrát dumal, to něco, kvůli čemu stále a dokola okupovala mou mysl. Obrátila poslední list knihy, očima ho prolítla, zavřela a pak se podívala na mě. Dokázal jsem si živě představit, co asi vidí. Zoufalého upíra, co sedí za pianem a kouká na ni jak na svatý obrázek.

„Co?“ zeptala se stroze. Přesto mi ale, výjimečně, nedávala svým tónem najevo, jak je jí má přítomnost nepříjemná.

„Promiň, trochu jsem se zamyslel,“ snažil jsem se mile odpovědět. K mému překvapení se na mě pousmála, sjela mě pohledem od hlavy až k patě a zase zpátky.

„Tak se příště kdyžtak zamýšlej někde jinde,“ odpověděla znechuceně. V té chvíli mnou projela taková zlost a vztek, že jsem měl co dělat, abych si ji někde nemusel vybít. A přímo v tu chvíli se mi rozsvítilo. Co je zač, aby se mnou takhle zametala? Proč bych jí to měl, sakra, trpět? Proč bych jí měl dovolovat, aby se mnou dělala to, co dělala? Kdepak, slečinko, máš to ráda tvrdě? Tak se připrav na to, co teď přijde. Edward Cullen po sobě nenechá šlapat od nějaký takový... Jen se připrav, jak ty na mě, tak já na tebe. Odplata začíná...

Ještě jednou se omlouvám, že jsem teď měla dva týdny přestávku, jak jsem psala na shrnutí, tak jsme se stěhovali, takže jsem vůbec nestíhala psát, a když, tak jenom kousky. Odteďka bude zase vycházet (podle toho, kdy ho adminky opraví atd.) mezi sobotou a úterkem. Dál vás chci upozornit na novou povídku - Nejlepší přítel člověka -, která bude vycházet o prázdninách. Jedná se o oddychovku, více si můžete přečíst na shrnutí. Těším se na vaše komentáře. :)

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Červená nebo zlatá? - 5. kapitola: