Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čau baby! Tady mě máš. Ty se mi jako rošťa zdáš! 4 . kapitola

07.07.2010 (19:15) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 3653×

„Dobře. Tak jinak. My nejíme lidi, ale pijeme jejich lahodnou krev,“ vysvětlil mi.

„A negativní nebo B pozitivní? No, to je vlastně fuk. Stejně zemřou nebo ne?“ Znovu jsem se sarkasticky jakoby zeptala, spíše konstatovala.

„Ano, i když je tu vlastně i jiná možnost, ale to nech plavat.“ Ráda bych, ale neumím plavat. Vím, je to ostuda. No a co. Nezájem. Dokud ke mně voda sama nepřijde ani já ji nehodlám prozkoumávat ze zdola.

„Na co myslíš?“ zeptal se s očividným zájmem.

„Jsem dezert?“ nedalo mi to se nezeptat.

4. kapitola

Erika Swan

„Ano, budeš. Tvůj pach je…“

„Můj pach? Dík. O tomhle sní každá dívka. Až jí kluk jejích snů, řekne ´Tvůj pach je´ bla bla bla,“ nenechala jsem ho doříct. Pach? Chlapec má asi velmi citlivý čich.

„Neber to jako urážku. My pachem nazýváme vaši osobitou vůni.“ Jakoby lehce znervozněl. „Mimochodem, já jsem kluk tvých snů?“ Podíval se na mě zkoumavým pohledem.

„Jasně. Já jsem vždycky snila o klukovi upírovi, o kterých jsem ani nevěděla, že vlastně existují,“ odpověděla jsem mu ironicky, tak, abych zakryla prokecnutí. „Ty jsi někde upadl a bouchnul ses hlavou o chodník, že jo? Jaký je teda můj pach? Je to příliš hrozné? Tady to prostředí je totiž hodně zatuchlé, třeba ti to leze na mozek.“ Hrozně by mě zajímalo, jak mu voním nebo smrdím?

Zasmál se.

Nesměj se, Jahůdko! Nebylo by divu, kdybych se kvůli tobě prokecla.

„Ty jsi jako… nevím, jak ti to říct. Něco nového, čistého, neposkvrněného a jakoby panenského.“

„A do prdele. Opravdu to jde tak hodně poznat. Já totiž nejsem jako všechny ostatní, které uvidí pěkný zadek a za půl hodiny…“

„Zadrž jo! Moc mluvíš. Myslel jsem tvoji vůni, ne to jak vypadáš.“ Smích ho ještě neopouštěl.

„Jsem ráda, že se bavíš na můj účet,“ pronesla jsem kysele.

„Ale já za to nemůžu. Sama si o to říkáš. Víš, ty mluvíš rychleji, než ti to myslí.“ Dobíral si mě.

„Aha, no, taky se můžeš vyjadřovat jasněji, Jahů…“ zasekla jsem se. Pro matčinu dělohu, zase, Eriko, dávej bacha, co říkáš. Ještě se prokecneš, jak moc tě tenhle kousek bere.

„Jahů co?“ Zastavil se přede dveřmi a čekal na moji odpověď. Kruci, koukám pravidelný návštěvník ušního.

„Jahů co, co?“ dělala jsem nechápavou. Radši.

„Říkala jsi, můžeš se vyjadřovat jasněji, Jahů… co?“

„Já – já – já hudbu moc miluju. Co ty?“ Jo, holka, Nobelovka je doma. Ani nevím, jestli na ně budeš mít doma dost místa. Jo, přesně. Nejdřív mysli, než něco plácneš. Jdi do kšá.

Pohled Demetriho

Nudím se. To je docela zajímavý. Tohle už říkám nějakou kratší dobu. Takových 202 let. Já vám to neřekl? Jsem upír. Prosím vás žádný kolíky, česnek a ani sluníčko buď mým kámošem. Ani náhodou! Ze začátku to bylo jiný, ale teď? Je to na hovno.

Stojím tu s Felixem a čekáme na Heidi, až nám přivede sváču. Felix je něco jako můj starší brácha. Vlastně se o mě staral od mojí proměny, až dokud jsem nebyl schopný se o sebe jako o upíra postarat sám. Hodně mu dlužím. A Heidi? I ona je součástí naší rodiny. Vůdcem je beznadějně a neodvolatelně Aro. Někdy, když náš štve, a že to není málokdy, děláme si s kluky takovou srandu a říkáme mu Sáro. Nemá potuchy, o kom to mluvíme. Myslí si, že o nějaký babě a my se zatím můžeme pochcat smíchy. Jo, jo, Sára. Kolikrát jsme se díky ní nasmáli. Je však před ním lepší na to zrovna nemyslet. Sára totiž může vidět myšlenky všech, na které šáhne svou antickou rukou.

„Cítím je,“ řekl Felix a tím mě vyrušil z mého vzpomínání.

„Jo, voní hezky,“ odpověděl jsem mu.

„Přímo nádherně.“

„No jo, abych nezapomněl, že musíš mít poslední slovo, ty stará ojetino.“

„Ty mě neojíždíš, tak co se staráš?“ odpověděl mi Felix se smíchem.

„Ale no tak, je to nechutný. Zrovna před jídlem.“ Znechuceně jsem se otřásl při představě nahého Felixe, jak ho ojíždí nějaká… fuj, Demetri, ty budeš asi první upír, co se poblije.

Felix se nepřestával smát.

„No tak! Nech toho!“  okřikl jsem ho a začal se smát s ním.

Vyrušil nás příchod Heidi a oběda. Vedla za sebou skupinku lidí. Bylo jich asi 15 a možná i víc.

„Počkejte chvíli tady. Seženu klíč a povolení tam vstoupit,“ řekla jim. Všichni ji poslechli. Aby ne, Heidi si vždycky uměla vytvořit respekt.

Prohlížel jsem si je a uviděl ji. Měla naprosto dokonalé kudrnaté hnědé vlasy. Její oči byly zelené s takovou neodolatelnou jiskřičkou. A to vám nelžu. Já mám totiž velmi dobrý zrak. Jsem přece upír. Ale nezasáhla mě tak její krása jako vůně její krve. V ústech se mi hromadil jed.

Vypadala, jako by ji měla zachvátit panika.

Podívala se na mě a vyvalila na mě svoje oči. Jako kdyby viděla ducha. Chtěl jsem říct zařízla se jí tanga, ale nejsem si jistý, zda by si to každý dokázal představit. Hlavně mužské obecenstvo. Kromě mě, samozřejmě, já prohrál sázku. Dívala se na mě. Ne a ne přestat civět. Dobře holka, máš to mít.

Rozešel jsem se k ní. Zpanikařila ještě víc. Vypadala, jako by se hádala se svým druhým já a přitom koukala na nohy. Přistoupil jsem blíž. Rozhlédla se kolem a pak zase na mě zírala těmi svými bulvami. Na sucho polkla.

Nezajímalo mě, že se na nás všichni dívají. Lehce jsem se k ní naklonil. Ustoupila. Hm, je chytrá. Přidržel jsem si ji v pase jednou rukou a druhou jsem ji chytl obličej. Stále se na mě dívala jak na Zachraňte vojína Ryana. Pro představu: Já jsem ten voják a oni mě všichni chtějí zachránit. Běží za mnou a já se jím snažím zdrhnout. Bože, Demetri! Neměl si včera vypít toho ožralého motorkáře. Teď ti z toho hrabe.

Pokračujeme.

Pomalu jsem se přibližoval svými rty na její krk. Stála jako přikovaná. Spíš jako by si chtěla prdnout, ale nemůže. Musel jsem se zasmát. Nevěděl jsem, že může alkohol, když je v krvi, působit i na upíra. Dotknul jsem se svými rty jejího krku. Chutnala jako vanilka. Málem se jí podlomila kolena. I ty jedna rošťo! Ty se nezdáš, co? Dlouze jsem se jí díval do očí. Cítil jsem, jak se mě zmocňuje chtíč. A ten rozhodně nebyl zaměřený jenom na její krev. Zachvěla se a zase couvla. Přidržel jsem si ji k sobě blíž.

„Nádherně voníš. A já mám žízeň,“ řekl jsem jí. Vypadala zaskočeně mým, jak jinak, úžasným hlasem. Co čekala? Že budu koktat jako malý dítě nebo starej páprda, když se k němu nakloní prodavačka s obrovských výstřihem? Pche. To jsi uhodla.

Chvíli to vypadalo, že nic neřekne, ale už se nadechovala. Tak jsem zvědavej, co z tebe vyleze, rošťo.

„Promiň, nejsem na špinavej blond.“ Promiň, nejsem na špinavej blond?! Ne, tak to ne. To jsem opravdu nečekal.