Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čau, baby! Tady mě máš. Ty se mi jako rošťa zdáš! 12. kapitola

Co nám to Jane udělala? Přežije Erika nebo bude nutná přeměna? Alecovi Vondráčkovi zase ruplo v bedně. Smutek, zábava, akce a romantika v jednom. ;) 15+

12. kapitola

Demetri

„Nééé!“ zakřičel jsem.

Mojí myslí proběhly vesmírnou rychlostí všechny vzpomínky od doby, kdy jsem ji spatřil poprvé až do teď.

Doběhl jsem k oknu, pohlédl dolů a připravoval se na to nejhorší. No to, co jsem viděl, bych si nikdy ani ve svých nejvíc zhýralých myšlenkách nepomyslel. Místo placky, kterou by ze sebe Erika vytvořila, ležela v náručí metalistovi, který tápal.

Použil jsem svou rychlost a doběhl dolů. Chvíli mi to trvalo, ale o nic jsem nepřišel. Metalista tam stále stál i s Erikou v náručí. Ta byla a zřejmě ještě je v šoku. Opatrně jsem k nim přistoupil.

„Věděl jsem, že jsme si souzeni,“ pronesl metalista a díval se na moji Eriku slintavě. Žárlivost ve mně bublala. Já mu dám, že jsou si souzeni. Pche!

„Eriko,“ řekl jsem sotva slyšitelným hlasem. Pootočila ke mně hlavu a já mohl vidět proudy slz, jenž jí tvořily na tváři mokré cestičky. „Panebože, to jsem nechtěl.“ Sklonil jsem hlavu. Kdybych mohl plakat, stalo by se.

„Odneseš mě do mého pokoje?“ Zvedl jsem nadějně hlavu. Že by mi to odpustila? Omyl. Mluvila k metalistovi.

„Jasan, že tě beru.“ Odešli do hradu. Všichni ostatní zmizeli těsně za nimi a já zůstal v zahradě Volterry sám.

Nepohnul jsem se ani o krok. Déšť mi dělal věrného společníka. Kapky se prodíraly skrz mé vlasy a oblečení. Bylo mi to jedno.

Setmělo se.

Opřel jsem se o strom. V hlavě mi kolovalo tolik myšlenek, že by se Edward picnul.

Zaklonil jsem hlavu, zavřel oči a snažil se vymyslet, co budu dál dělat. Copak mě teď Erika nebudu chtít nikdy vidět? To nepřežiju. Vždyť já ji miluju. Bim bam bum. A já si uvědomil, že je to pravda. Miluju ji. Jestli se ten zázrak stal při našem prvním setkání anebo při její první hlášce, tím jsem si nebyl jistý. Na jednu věc však vsadím svou věčnost. Na lásku, kterou k ní cítím. Tak nádhernou a přitom bolestivou z její ztráty.

Moje hluboké zamyšlení přerušil hluk, který přicházel kousek ode mě. Pozvedl jsem hlavu. Nikde nikdo. Halucinace, zavrtěl jsem hlavou.

„Vrků, vrků,“ zavrkal holub na stromě. Houby holub, jen Alec.

„Dobrý, ne?“ Seskočil dolů. „Přemýšlel jsem hodně. Hele, nekoukej se tak. I já potřebuju mozek k životu. Takže,“ pokračoval, „hodně jsem přemýšlel, proč upíři nemají nějaký typický zvuk, víš ten, co by je charakterizoval. Kočky mňoukají, psi štěkají, krávy bučí, Aro prdí atd. Proč my nic takového nemáme?“ Dal si ruku pod bradu, jako že přemýšlí. Tomu klukovi zapnuli přes noc kabelovku?

Nic jsem neříkal a stále mlčel zabořený do hloubavého přemýšlení.

„Kámo, bolí mě u srdce tě takhle vidět.“ Přisedl si.

„Žádný nemáš.“

„Jo, to máš recht, ale Jennifer to tak říká.“ Copak ještě není pod kytičkama? Divil jsem se. „China, teda Jane, to pěkně přepískla. Nebýt mojí sestrou, tak jí přilepím na zadek error a pošlu na Antarktidu jíst tučňáky.“ Ač jsem se přemáhal, koutky úst jsem uvolnil do slabšího náznaku úsměvu.

„Jak je jí?“ zeptal jsem se, aniž bych na Aleca pohlédl.

„Šok pominul. Celou dobu jsme s Felixem byli u ní a hlídali. Všichni čtyři jsme pařili karty. Žolíky. Sotva jsem sebral postupku, tak to Felix zavřel z ruky. Já bych ho přetrhl. Skončil jsem poslední, ale první od konce, a to se taky počítá, ne?“

Být Alec člověkem, amen Aro, udusil by se z nedostatku vzduchu, jak mlel jedno přes druhé. Ale snaha se cení. Snaha mě rozveselit. Je to správný kluk. Jak kdy. Vlastně málokdy. Počkat! Říkal všichni čtyři.

„Alecu, šoupni se, sedíš mi na vedení.“

„Soráč.“ Posunul se.

„Kdo s vámi hrál karty?“ Zvědavost mi nedala.

„Metalista. Je teď s ní. A  nechci dělat vlny, znáš mě,“ řekl a udeřil se pěstí do hrudi jako King Kong. „Ale ještě tam je a jsou úplně sami, tím myslím on a ona bez nikoho dalšího. Jupí!“ Vyskočil na nohy. „Malý metaličky.“

„Cos to řekl?!“ Chňapl jsem po něm rozzuřeně. „Odvolej to!“ Můj ukazováček na něj výhružně mířil.

„Ses trošku posr*l, ne,“ dál mě provokoval. „Erika Swan, choť sira metalisty.“ Proklouzával mi mezi prsty pokaždé, když jsem ho dostihl.

„Alecu, zavrčel jsem. „Odhlaš se z facebooku. Jseš totiž mrtvej.“

„Tos uhodl.“ Použil na mě svoji schopnost. Ocitl jsem se v tranzu, nic jsem necítil, nevnímal, nežil.

Po probrání jsem byl chvíli mimo.

„Dlouhá noc, tututututu… Dlouhá noc, tututututu… Dlouhá noc, ou jé.“ Slyšel jsem ho zpívat hit od Helenky uvnitř hradu.

Aro už nikdy nesmí nakupovat, protože proměňuje jenom retardy. Nebo to dělá ten jeho pár set let prošlý jed, že pak zblbnou?


„Už blízko se blýská
a něco ti říká,
vstaň a choď.
Máš toho dost
a byl jsi příliš dlouho sááám. Ou jééé. Tupidupy Erika, oči má jak veverka.“ Ten kluk je magor, ale připomněl mi, že musím za veverkou, teda Erikou. Mně ty přezdívky jednou zlomí špičáky.

Letím chodbou, plášť tomu dodává efekt a já vypadám jako batman. Minu jeden pokoj s otevřenými dveřmi a málem jsem si vybil zuby o zeď, do které jsem naboural kvůli své hlavě. Ta se šokem z toho, co viděla, nechtěla otočit zpátky.

„Šakra,“ zašišlal jsem.

Po špičkách se vracím blíž k pokoji a nenápadně nahlédnu. Pro Arovy zuby, moje ne, Caius si barví šediny. Tak tohle mě dostalo do rakvičky. Jdu pomalým krokem, nikam nepospíchám a uvažuju, zda je něco na tomhle hradě normálního. Odpověď byla víc než jasná. Ne. A zůstane to stejné, až Eri bude upírka? Odpověď byla opět hned jasná. Ne. Bude to horší!

Došel jsem polomrtvým krokem ke dveřím od pokoje Eriky a nemohl si za boha vzpomenout, co jsem tu vlastně chtěl. Jasan, už vím. Metaličky. Žádný metaličky nebudou, jenom Demíci.

Přitiskl jsem ucho ke dveřím a poslouchal.

„Proč tiskneš ucho ke dveřím, když máš dokonalý sluch?“ Vyskočil jsem dva metry nad zemí. Aro přistoupil ke dveřím vedle mě, plácl tam svoje ucho, jako jsem to udělal já před chvílí. Zaposlouchal se.

„Mlask, mlask,“ mlaskal jazykem, parodoval pravděpodobně scénku z pokoje. „Zadrž,“ zašeptal a popadl mě za rameno. Kdyby mě nedržel, vrhl bych se na metalistu a kousl do toho jeho heavy metalového zadku. „Stav se pak i s Erikou za mnou. Probereme její přeměnu. Ale potom, nechej ji si kapánek užít,“ utahoval si ze mě. Čím jsem si to zasloužil? Zvedl jsem ruce k nebi.

„Tak zatím, servus,“ loučil se stále Aro. „Já jdu na svou křížovčičku.“ Mnul si ruce a chystal se k odchodu.

„Tys ji ještě nedoluštil? Vždyť se o to pokoušíš už 80 let.“

„82,“ opravil mě. „Ženský orgán na čtyři,“ přemýšlel nahlas. „Prsa!"

Aro odešel a já se znovu přitiskl na dveře. Slyšel jsem metalistu, jak jí chválí malý zadeček. Malý? A smyslně pohupující boky. Na sucho jsem polkl. A drobná prsa, která nazval lentilky pod kobercem. Kam ten týpek na ty kecy chodí? Nepobral jsem.

„Tobě se to vážně líbí?“ zněla Erika udiveně.

„Žeru to, baby.“ Rozesmáli se.

Tak tady jsi pohořel, kámo. Pokořeně jsem sklonil hlavu. Zajdu na lov. Dneska si dám něco lehčího. Anorektická blondýnka postačí. Já za vlkem a jiný vlk předem mnou. China. Chytl mě neuvěřitelný vztek. Pravá podstata upíra se vyplavila na povrch.

„Já tě zabiju!“ zařval jsem a svíral ji pod krkem. „Nalepím ti na ten tvůj zadek error a pošlu na Antarktidu jíst tučňáky!“ prskal jsem. Počkat! Vytáhl jsem ze zadní kapsy scénář. „Aha, to už říkal Alec. No nic.“ Pokrčil jsem rameny a začal na novo. „Nacpu ti granát do huby a pošlu do ČR, abys postrašila nepříliš myté obyvatelstvo, které znečišťuje jinak krásnou kulturu a přírodu.“

„De-e-eme,“ těžce ze sebe vysoukala. Mohla do pohody použít svou schopnost. Nač čekala?

„Hej!“ vykřikl za mnou metalista. Toho tak budu poslouchat. „Nech moji Chiňanku!“ Co? Tak to ji vychvaloval u Eriky v pokoji? Povolil jsem stisk.

Jane spadla na zadek a držela se kolem krku.

„Dej ty pracky pryč,“ okřikla metalistu, který se jí snažil pomoct ze země. „Demetri,“ promluvila na mě. „Miluju tě. Copak to nedokážeš pochopit?! Miluju tě.“

Na chvíli mi jí bylo líto, ale musí pochopit, že já její city neopětuju.

„Já miluju Eriku,“ řekl jsem s klidem a díval se Jane do očí.

„Za tohle mi zaplatíte. Oba!“ Odešla. Metalista ocáskoval vzápětí.

„Miluješ mě,“ ozval se andělský hlas. Otočil jsem se směrem k němu. Dneska na sobě neměla žádnou růžovou, ale vínově červenou, která jí velmi slušela.

Přistoupil jsem k ní, opřel si čelo o to její a zadíval se upřímně do očí. Do snových, zelených očí.

„Miluju tě,“ zašeptal jsem jednoduše. V tuto chvíli slova navíc byla zbytečná.

„Že ti to trvalo. Taky tě miluju, Demetri.“ Slyšet tyto nadpozemsky znějící slova byla rajská hudba pro moje uši a nejdůležitější vyznání za celou mou existenci.

„Asi porodím, než mě políbíš.“ Usmál jsem se, na nic nečekal a jednal.

Spojil jsem naše rty v dokonalou souhru, zvedl Eriku do náruče a během okamžiku ji pokládal na postel v mém pokoji. Nedočkavýma rukama mi sundala plášť a bílé tílko, jenž pod ním spočívalo. Teplý dotek rukou na mém těle mě vzrušoval. Vysvlékl jsem jí lehký svetřík a naskytl se mi pohled na bujná a krásně tvarovaná prsa. Žádný lentilky pod kobercem.

„Ty nenosíš podprsenku?“

„Zrovna dneska ne. Jako bych to tušila.“ Usmála se.

Erika Swan

Slíbal mi obličej kousíček po kousíčku. Ač má „chytrá“ stránka mi napovídala, ať nepokouším osud, že mě může každou chvíli zabít. Nemohla jsem přestat. Láska, chtíč a on celý sám ve mně vyvolali vlnu touhy, která vybuchla a dožaduje se sladké odměny. Zatímco Jahůdčiny vlhké, ledové rty ochutnávaly dekolt, ruce bloudily po mých již nahých nohách. Vášeň zmítala celé mé tělo. Ani jeden milimetr nebyl ochuzen o pozornost muže mého srdce. Celou dobu se snažil být opatrný a já na něm viděla jeho soustředěnost, aby mi neublížil.

Snad je to ironie, že právě teď cítím jahody. Přičichla jsem si k jeho vlasům a ano, skutečně voněly po jahodách. Jahůdka voní po jahůdkách.

„Jsi si jistá?“ Přikývla jsem a Demetri do mě pronikl. První pocity byly bolestivé a přitom vzrušující, ale ty následující byly plné rozkoše. Nebránila jsem se stenům ba naopak. Toužila jsem, aby Demetri slyšel, aby věděl, jaký je to pocit mít ho v sobě.

Mé zpocené tělo se třelo o jeho tvrdé a studené. Můj žár a jeho chlad proti sobě vedly bitvu. Napnul se. K orgasmu neměl daleko, ale jako gentleman mě k vrcholu přivedl dřív. Exploze! Celá jsem se roztříštila na malinké kousíčky a vzápětí se zpátky spojila. Připadala jsem si jako znovuzrozená, pro mou upíří Jahůdku.

Demetri ještě párkrát přirazil a nebyl na tom jinak. V jeho tváři se usídlil blažený úsměv, lehl si vedle mě, objal kolem pasu a políbil do vlasů.

„Vidíš, ani jsem ti nemusela říkat, že jsem byla panna. Byl jsi i tak něžný.“ Líbla jsem ho na bradavku.

Mně taky se stýská
a najednou
zdá se máme proč
znovu se znát
a je to fér, že právě nám

Bude dlouhá noc
va - bank nádherně hrát.
Hodně dlouhá noc,
nikdo z nás nejde spát.
Tebe mít
je to, co chci nejvíc.
Ten nápad máme právě teď oba.

„To je Alec?“ zeptala jsem se.

„Kdo jiný. Už dlouho nelovil, podepisuje se to na něm.“

„Dobrou, Jahů,“ nedopověděla jsem schválně.

„Teď bys mi už mohla říct, co to znamená.“ Kroužil prsty po mým ňadrech.

„Ne, až po svatbě,“ zavtipkovala jsem, ale on to zřejmě nepochopil. Po Demetrim tu už zbyl jen otisk zadku na matraci.

Ultra brutál dlouhá kapitola, tak si toho važte. Další bude zase za delší dobu.

Tak co vy na to?

11. kapitola - 13. kapitola

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čau, baby! Tady mě máš. Ty se mi jako rošťa zdáš! 12. kapitola:

Po svatbě jo? Tak to jsem zvědavá na Demetriho, jak se zachová - takže se omlouvám, že nenechám delší komentík, ale jdu hned číst dál

Přidat komentář:

Nick:

Text: