Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čarodějky - 21. kapitola

30.08.2010 (20:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4225×

21. kapitola – Chvátej, nebo nepřežiješ…

(pohled Rose)

Takže po nás jde Coal… No bezva. Horší už to být nemohlo. Kolik má proboha ten parchant životů? Proč už jednoduše nedá naší sestřičce pokoj? To mu nestačí, jak dlouho se z něho vzpamatovávala? To jí nechce dopřát ani chvíli štěstí, když se jí tak dušoval, že už bude hodný a jak ji miluje? Nevěřím tomu, že je v něm vůbec ještě nějaký člověk.

Holky se zhroutily, tak jsem to vzala do vlastní režie.

„Fajn, jak říkal táta, vzali si týden na přípravu… to samé my. A teď to řeknu bez obalu. Nejlepší útočnou zbraní jsem já, Bella a Esme. Esme se bude celou dobu držet ve svém štítu a bude nám pomáhat na dálku pomocí živlů. Příležitostně někoho zabalí do štítu, kdyby potřeboval oddech nebo byl raněný. Také postaví obrovský štít okolo bojiště, aby nám nikdo neutekl a nezaútočil na nás pak, když to nebudeme čekat.

Nessie bude bojovat jen jako neviditelná. To se nám bude hodit, ale bude se zaměřovat jen na démony nižšího stupně, nejlépe na ty, co půjdou zničit nějakým lektvarem. Také by mohla útočit ze vzduchu, tam bude v největším bezpečí a nějaké to koště taky vyhrabeme.

Já, Bella a Alice se zaměříme na démony té nejvyšší kategorie a na Coala. Máme nejvíc zkušeností a už se v tomhle neférovém boji vyznáme.

Emmette, Jaspere, Carlisle, Edwarde, vy se zaměříte pouze na upíry, maximálně pokud si přivedou vlkodlaky. A nechci slyšet ani slovo. V boji s démonem byste nepřežily ani minutu. Spálili by vás na prach. O nás se nebojte… my už si nějak poradíme, ale vás ať ani nenapadne nám jít pomáhat, když to bude vypadat, že prohráváme. Většinou to je právě na opak,“ zakončila jsem postavení nás v boji a obrátila se na Bellu.

„Nevíš, kde je ta Šejmusova hůl, co nám říkal, ať ho díky ní přivoláme v nouzi?“

Bella jen ukázala na jednu velkou skříň. Doběhla jsem k ní a začala se v ní přehrabovat. Po chvíli jsem to našla. Bylo tady spousta krámů, ale některé jsem poznávala. Některé by nám taky mohli být docela užitečné. Teď ještě rozdat úkoly.

„Bello, vem si knihu stínů, nalistuj si tolik démonů, kolik stačíš a udělej lektvary na zničení.

Ness, na lektvary jsi velmi šikovná, pomůžeš Belle.

Jaspere, Edwarde, i když to nevypadá, je to velmi důležité. Jděte do obchodu a nakupte úplně všechno koření co tam budou mít, už nám dochází. Při té příležitosti taky nakupte svíčky a amulety. Ono se to nezdá, ale oni fungují. Potom pomůžete Belle s Nessie.

Emmette, ty půjdeš se mnou.

Alice, Esme, vy se pokusíte zkontaktovat co nejvíc našich známých. Zkuste  kontaktovat Billie, Merlina a taky tu Cikánskou čarodějku, co ti měla pomáhat rodit Alice. Nebyli by na škodu ani některé víly, hodní obři, nebo nějaký světlonoš. Leo by se hodil…

„Na to zapomeň!“ přerušila mě Bella.

„Bell… už je to pár let, ale jak ho znám, pomohl by nám.“

„Já ho tady nechci!“

„Nezapomeň že je to světlonoš… může zachraňovat životy!“

„Máme Nessie.“

„Dobrá, teď to necháme. Prosím udělejte všichni to, čím sem vás pověřila…

Emmette! Dej mi ruku! A necul se tak, potřebuji doprovod.“

Stejně se culil, ale vyrazil ke mně. Třikrát jsem klepla holí o podlahu a před námi se objevila duha.

„Páni!“ vyjekl a uskočil dozadu.

„Chyť mě za ruku, jdeme se sklouznout!“ nařídila jsem a on poslech. Vykročili jsme k duze a najednou jsme stáli na louce.

Pamatuji si, když jsem tady stála poprvé. Byla to krásná, sluncem zalitá krajina.

A teď? Všude tma, tráva suchá na troud, jezero vyschlé a ten strom, pod kterým se skřítci scházeli, byl bez listí. Takže už démoni zasáhli i zde.

Než jsem se nadála, něco na mě letělo. Jen tak, tak jsem natáhla ruce dopředu, abych to stihla chytnout. V tom se to začalo hýbat a skučet. Z kopce začínali sbíhat démoni. Popadla jsem Emmetta za ruku a přenesla nás na jedno tajné místo, které mi kdysi Šejmus ukázal a o kterém prý nikdo neví. Měl pravdu. Nikdo tu nebyl. Byla to tajná jeskyně, za kterou když jsem vyšla, bylo malé jezírko a palouček.

Bylo vidět, že tohle místo ještě nikdo neobjevil. Vypadal úplně stejně, jak jsem si ho pamatovala…

Najednou se zase něco pohlo v mém náručí. Rychle jsem to pustila. Spadlo to na zem a rychle se to rozmotalo. Byl to skřítek. Nevěřila jsem svému štěstí. Byl to právě Šejmus. Neváhala jsem a objala ho. On mi objetí opětoval.

„Proboha, Šejmusi, co se ti stalo?“ ptala jsem se, když jsem si všimla, jak je zřízený. Byl zmlácený, měl roztrhané šaty a byl dokonce podvyživený.

„To zdroj! Posla na nás démony a ti nás zotročili a nutily nás, abychom jim dávali prášek štěstí!“

„A ty jsi utekl, že?“

„Ano.“

„A máš nějaký ten prášek? Zdroj na nás chce vytáhnout a my potřebujeme trochu štěstí.“

„Zabavily nám ho, ale já, když jsem utíkal, jsem nějaký ukradl, bohužel mám ale víc neštěstí, to se teď vyrábí velmi snadno.“

„To nevadí, to budeme taky potřebovat.“

„Neštěstí?“ podivil se Emmett, a já si až teď uvědomila, že je tu taky.

„Pro nepřátele.“

„Ty se přátelíš s upírem?“ ptal se mě Šejmus a nedůvěřivě si Emmetta prohlížel.

„Neboj, on nám neublíží, je to můj budoucí švagr.“ Podala jsem na vysvětlenou. Na to jen přikývnul.

„Měly bychom jít, u nás doma to tak nebezpečné ještě není, jako tady, pojďte.“

A chtěla jsem je táhnou k východu z jeskyně, to mi ale nebylo dopřáno, protože se tam objevili tři démoni.

„Čarodějka… vydej nám, čarodějko, toho skřeta,“ zavrčel na mě jeden.

Zhodnotila jsem situaci. Nebudeme si nic nalhávat, byli jsme v loji.

„Jen přes moji mrtvolu.“

„To můžeme zařídit,“ zavrčeli tentokrát všichni a začali se přibližovat…

V domě Cullenů.

(pohled Belly)

Sledovala jsem, jak moje sestra i s Emmettem mizí v duze, která také za chvilku zmizela. Uvědomila jsem si, že má pravdu, ale Lea volat nehodlám.

Zvedla jsem se ze země.

„Tak na co čekáte? Do práce! Rose má pravdu! Musíme se na ně připravit.“

„Máme teda volat Lea?“ ptala se Alice.

„Jen v krajním nouzi.“

„Dobře.“

Víc už jsme se nebavily, já popadla knížku a spolu s Ness šla do kuchyně vařit lektvary, jen doufám, že kluci to koření přinesou co nejdřív. Teď jak jsme učily Nessie s Esme kouzlit, jsme toho dost vypotřebovaly

Ale ještě něco mě napadlo. Úplně jsme zapomněly na tátu.

„Tati, pomůžeš nám?“ ptala jsem se ho.

„Ale já nejsem čaroděj.“

„Na tom nezáleží, záleží na tom, jestli umíš vařit.“

„No, tak to bych uměl.“

„Tak pojďte.“

Zamířili jsme do kuchyně a já vybrala první tři démony nižší kategorie. Každý si opsal recept a začali jsme. Bylo mi jasné, že uvařit lektvar pro všechny démony v knize je nemožné, všichni ani nešly zničit lektvarem. Ale mohli jsme se snažit.

K večeru už jsme měli uvařeno deset lektvarů. Popsali jsme je a já každý pojmenovala jménem démona, kterého ten dotyčný lektvar ničil. Nessie pak měla za úkol se učit, jak ti démoni vypadají a jejich jména aby to nespletla. To by pak byly na nic.

Okolo páté hodiny večer se vrátili i Jasper s Edwardem a kupou koření, svíček a amuletů. Potom se hned jali pomáhat nám s lektvary, takže za dnešek je 15 lektvarů a taky už jsem posvětila nějaké dýky a nože, čímž se zabíjí zase další typ démonů. No práce bylo spoustu.

K večeru jsem byla ráda, že jsem ráda a docela unavená jsem si sedla na pohovku, kde jsem málem usnula. Edward s Jasperem a tátou ještě vařili. No jo, ty holt nemusí spát a unavení taky nikdy nejsou.

Bylo skoro jedenáct hodin večer. Bála jsem se o Rose, ale byla jsem moc otupělá na to, abych se mohla strachovat doopravdy, horší to bude, pokud se nevrátí zítra. Měla jsem toho už opravdu dost, a tak jsem se omluvila a šla si lehnout…

*      *      *

Probudila jsem se uprostřed noci. Měla jsem noční můru o tom, že moje rodina během boje zemře. Bohužel tahle noční můra se ale vyplnit mohla.

Do minuty byl u mě Edward a objímal mě, k tomu mi šeptal slova útěchy. Mně to najednou ale nestačilo.

Zastával pravidlo: Až po svatbě, co když ale už žádná svatba nebude? Musela jsem využít toho co mám teď. Nesnesla bych, kdybych o něj přišla, takže pokud se to má stát, tak ať to pak stojí za to, ale já chci vztah se vším všudy. Stejně to asi nepřežije nikdo…

Začala jsem ho vášnivě líbat a ruce jsem mu zapletla do vlasů. Po chvíli mu ale asi došlo, co mám v úmyslu a odstrčil mě.

„Bello,… ne.“

„Ale proč ne? Bojíš se o moji duši? Táta taky nedodržoval pravidla a skončil v nebi. Navíc, co když se žádné svatby nedožijeme?“ zeptala jsem se a přitom se snažila rozepnout mu košili, ale moc mi to nešlo. Třásly se mi ruce.

„Bello…“

Čekala jsem, že bude zase něco namítat, nebo mě jednoduše odstrčí, ale nic z toho se nestalo. Místo toho si povzdechl a přitáhl si mě blíž. A já už věděla, že mám vyhráno…

20. díl ; shrnutí ; 22. díl              

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čarodějky - 21. kapitola: