Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čarodějky - 16. kapitola

09.08.2010 (10:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4662×

16. kapitola – Vyvolávání

(pohled Alice)

Dneska už se zase vyráží do školy. Tentokrát s námi jde už i Nessie. Má plán. Doufá, že to zafunguje, proto ji neprozradím a pomůžu jí.

Chce přidat elixír lásky pár holkám do pití, nebo jim ho jinak podstrčit, aby se zamilovali do Emmetta. Doufá, že bude Rose žárlit… Snad to vyjde.

Právě nasedáme do aut. Já jedu s Jazzem, Nessie a Rose ve svém Porsche, které dnes řídí Jazz. Moc se o mě bojí… Jako upír má prý lepší smysly, které já  postrádám, a kdyby se mi něco stalo… Chápu ho, taky nevím, co bych bez něj dělala. Když jsem mu pověděla, co má Nessie v plánu, docela se smál, jinak o tom ale nikdo neví. Dokonce ani Emmett. Teda… Edward o tom taky ví, ale nebýt toho jeho čtení myšlenek…

Z mého toku myšlenek mě probral až Jazz, když už všichni vystoupili. Tohle byla naše šance. Kdyby jim to Nessie dala až na obědě, moc šancí žárlit by Rose neměla. Přiskočila jsem až k Nessie a velmi potichoučku jí pošeptala, co má dělat…

Svojí upírskou rychlostí zmizela. Možnost pozorovat ji, měli je kluci a jelikož Jasper s Edwardem věděli, o co jde, schovali se za auta, aby se náhodou ty nešťastnice nezamilovaly do nich. Zůstal tam stát akorát Emmett, a když se asi pět holek otočilo – protože to po nich Nessie hodila - spatřily akorát Emmetta.

Bylo úžasné pozorovat jejich reakce. Napřed se mračily a hledaly ostřelovače, jakmile ale spatřily Emmetta, začaly se usmívat. Dost připitoměle usmívat. Jedné dokonce ukápla slina. Nahrnuly se k němu. Nebo tedy aspoň chtěly, ale když každá zpozorovala, že po něm nejde sama, začaly se na parkovišti rvát.

Emmett sice nevěděl, co se to děje, ale radši začal zdrhat. Jakmile se chumel jeho fanynek trochu zklidnil a zjistil, že tu není, hnaly se fofrem za ním. Já, Nessie, Edward a Jazz jsme se zvědavě koukli na Rose. Těkala pohledem mezi mizejícím Emmettem a jeho, pro dnešek věrným, doprovodem. Tvářila se zmateně a trošku se mračila, ale nic víc. I když to mračení bylo aspoň trošku dobré znamení, ne?

Nessie ke mně přišla a my si vítězně plácly rukou… Ona to byla pro Emmetta tak trošku i odplata za to oblečení při stěhování. Bella nás zpozorovala a já mohla skoro slyšet, jak jí to v moku šrotuje. Když konečně všechny závity dopadly na své místo, začala se nahlas smát. Rose, která stála do té chvíle vedle ní a mě a Nessie si vůbec nevšimla, leknutím uskočila do zadu a vrazila do jednoho kluka. Nevypadalo, že by mu to nějak extra vadilo. Kluk však využil situace a pozval Rose na rande. Rose se jen nebezpečně zablesklo v očích. Slyšela jsem, jak nabídku přijala, a všechny naše naděje pohasly. Proč jen je tak tvrdohlavá… nebo už ho opravdu nemiluje?

Ještě chvilku jsme stáli na parkovišti, když nejednou zazvonilo. Rose se rozhlédla kolem a zjevně se přenesla do školy, někam na záchody. Nessie, Edward a Jazz se taky rozhlédli. Nessie vyrazila jako první, ale směrem ke kancelářím, jelikož je tu „nová“. Jazz se ještě jedou rozhlédnul, popadl mě do náruče a svojí přirozenou rychlostí se vydal ke třídě. To samé Edward s Bellou. Ještě že máme první hodinu společnou…

Stihli jsme to tak, tak.

*    *    *

Končila poslední hodina před obědem, na který jsem se nehorázně těšila. Za prvé, měla jsem dnes opravdu hlad. Za druhé, pozorovat Emmetta i s jeho věrným doprovodem, bylo opravdu zábavné. Takže to budu mít oběd i s představením.

Konečně se ozvalo to spásné zvonění. Shrábla jsem si věci do batohu a upalovala do jídelny. Tam už byli úplně všichni, protože já mám před obědem hodinu v nejvzdálenější budově od jídelny.

Sedla jsem si a vesele se pustila do jídla. Jazz mě při tom jenom s úsměvem pozoroval. Jeho pohled však říkal: Jak to můžeš jíst?

Zakřenila jsem se na něj a pozorovala pětici z rána, právě mířící k našemu stolu. Také k němu ale mířil kluk z rána. Hádám, že ten ale nemíří za Emmettem. Podle Rose se ten kluk jmenuje Alan.

Dorazili zároveň. Alan se jen přišel Rose optat, jestli to zítřejší rande opravdu platí. Nechápala jsem, co na něm vidí. Ne, že by nebyl hezký… na lidské poměry. Když jsem ale srovnala Alana s Emmettem, neměl by Alan šanci a nemyslím jenom vzhledově, ale i chováním.

Emmett si úplně přestal všímat svých fanynek a jen pohledem vraždil Alana. Ten si však jeho pohledu nevšiml a celý nadšený se vydal ke kamarádům. Nebýt ve škole, tak si ten kluk snad ještě píská a poskakuje…

Pak jsem svoji pozornost opět zaměřila na Emmetta. Držel si ruce na uších, aby už ty holky neslyšel, ale jako upírovy mu to bylo stejně prdlajs platný.

Vrchol byl, když mu jedno ta holka řekla: Vezmi si mě!

To už nevydržel.

„Dejte mi už sakra pokoj! Já žádnou z vás nechci! A rozhodně si žádnou z vás nehodlám brát!“ křičel na ně. Těm holkám bylo najednou do pláče. Ještě štěstí, že se z toho vyspí…

*     *     *

Po škole už jsme konečně jeli domů. Nesiie byla zoufalá z toho, co vyvedla. Nejen že Rose nežárlila, ale ještě si smluvila rande. To byl ale den!

Doma seděla máma na pohovce a na něco se usilovně soustředila. Vypadal ztrápeně. Už několik dnů se snažila zjistit, co že to má vlastně za moc. Moc jí to nešlo. A hlavně ji to trápilo. Normálně čarovat se naučila velmi rychle.

Když nás zahlédla, běžela hned k Nessie.

„Ahoj, zlatíčko! Tak jak se ti líbilo ve škole, první den?“ ptala se Nessie.

„Jo… škola je fajn.“

„Nevypadá to, že by se ti tam líbilo.“ Odporovala máma.

Nessie si povzdechla, nahnula se k mámě a vše jí šeptem vysvětlila. Máma se na ni shovívavě koukla a pak trošku zamračeně na Rose. Ta si toho ale nevšimla.

Každý měl teď nějakou práci, jen já ne. Vyndala jsem si teda věci z batohu a začala psát úkoly. Měli jsme teď pitomé téma na slohovku. Spiritismus. O tom vím vše, ale ty žvásty, které lidi považují za pravdivé, se mi tam psát nechtělo.

Vybrala jsem si jedno z podtémat. Vyvolávání duchů. V tom mě to napadlo.

„Bells, Rose, Nessie, mami, pojďte sem!“ zakřičela jsem na celý dům.

(pohled Belly)

„Bells, Rose, Nessie, mami, pojďte sem!“ zakřičela Alice na celý dům. Co to má, jen zase za lubem? Nechala jsem nedodělaný svůj projekt a běžela do obýváku, odkud na nás zavolala Alice.

Když dorazila i Rose, Alice spustila.

„Jak jistě víš, mami, nejde ti objevit svoje schopnosti. Dostala jsem tedy nápad… Vyvoláme ducha… respektive tátu. Ten tě znal za lidského života a věděl, že jsi čarodějka. Mohl by tedy vědět, co si měla za moc. Co vy na to? Navíc se přitom můžete s Nessie ještě něčemu přiučit!“ předložila nám Alice svůj plán. Nezdál se mi vůbec špatný. Navíc jsem si chtěla promluvit znovu s tátou…

„No… proč, ne? Aspoň konečně poznám vašeho otce,“ řekla máma a my ostatní jsme jí to odsouhlasily.

Holky taky chtěly poznat tátu a tohle byla skvělá příležitost. Alice šla pro zapalovač a Nessie skočila pro knihu stínů. Máma ji nechala v kuchyni, když vařila a zároveň si procvičovala kouzla. Všechny ty věci jsme odnesly do kumbálu a začaly. Já a Alice jsme rozestavěly a zapálily svíčky, jelikož máma s Nessie jsou poněkud hořlavé. Rose mezitím našla zaříkávadlo.

Když bylo všechno hotovo, postavily jsme se okolo kruhu, chytly se za ruce a začaly odříkávat kouzlo.

„Slyš má slova, slyš mé steny, duchu mrtvý z druhé strany, překroč propast bezednou a zjev se tedy přede mnou.“ Opakovaly jsme to pořád dokola, než se v kruhu vynořila slabá záře a najednou tam stál průhledný táta. Byl přesně takový, jakého jsem si ho pamatovala z našeho posledního setkání, tedy… až na tu průhlednost.

Usmíval se. Já, Alice a Rose jsme ustoupily a máma s Ness nás napodobily. Táta vystoupil z kruhu a zhmotnil se.

Ihned jsem ho běžela obejmout. Sestry byly poněkud zdráhavější, když jim ale také nastavil náruč, vběhly do ní, oči plné slz. Chvíli jsme tam jen tak stáli a objímali se, než se táta trošku odtáhl.

„Tak, pročpak jste mě volaly, holčičky?“ ptal se.

„Našly jsme mámu. Mněl jsi pravdu. Na nic si nepamatuje. A ty jsi s ní byl, ještě když byla člověk… Nevíš náhodou, co měla za moc? My na to nemůžeme přijít!“ řekla jsem na vysvětlenou.

Táta se usmál a pohlédl za nás.

„Ahoj, Esme. Ty si na mě nepamatuješ, ale já na tebe ano. Jsi ještě krásnější, než jsi bývala.“

„Děkuji –“

„Nick.“

„Děkuji, Nicku“ Usmál se na ní a pak pohlédl na Nessie.

„Ty budeš určitě Renesmé, viď?“

„Nessie.“

„Dobře, Nessie. Dobrá… tak teď k těm tým schopnostem –“

Esme tátu přerušila. „Schopnostem? Ono je jich víc?“

„Jistě… každá čarodějka ve vašem rodě má dvě schopnosti.“

„Aha. A jaké mám teda já?“

„No...“

15.díl; shrnutí; 17.díl            

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čarodějky - 16. kapitola: