Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čarodějky - 10. kapitola

13.07.2010 (10:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4989×

10. kapitola – Půlnoční návštěva

(pohled Alice)

Seděla jsem na pohovce, pořád v objetí s Rose, když se dostavila další vize.

Stála jsem nad Belly postelí, když otevřela oči. Koukla jsem se na hodiny, bylo 17:31.

Hlavu jsem zvedla právě ve chvíli, když Jasper odnášel Nessie nahoru, nejspíš do jejího pokoje. Nevím, co to udělala, ale byla jsem jí vděčná, zachránila mi sestru.

Koukla jsem se na hodiny, bylo 17: 27.

Atmosféra v místnosti byla pořád truchlivá, jen já jsem věděla, že se  Bella opět probere. Vymanila jsem se Rose z náruče a běžela k Belle.

„Emmette, pusť Edwarda! Bella žije, za čtyři minuty se probere,“ nakázala jsem mu a podala důvod, proč ho má pustit, na vysvětlenou. Edwarda pustil, ale díval se na mě dost nevěřícně. Edward neváhal a hned byl po boku její postele. Až teď mi došlo, že ho Emmett držel i s toho důvodu, aby si něco nějak neudělal.

„Neslyším její srdce. Je mi to líto, ale je mrtvá,“ oznámil mi suše Emmett, ale bylo vidět, že je mu to opravdu líto.

„Uráží mě tvá nedůvěra v naše schopnosti, upíre.“

„Já jen věřím svým smyslům, a věř mi, nebo ne, mám je vyvinutější než ty.“

„Já vím, ale v tom co vidím, se nikdy nemýlím!“

„Jak, jako co vidíš?“

„Vidím budoucnost, jak si asi myslíš, že bychom se ubránily tolika démonům, kdybychom o nich nevěděly předem?“ zeptala jsem se skepticky.

„Aha… páni.“ To bylo to jediné, co ze sebe dostal.

Zbývaly dvě minuty.

„Alice… jsi si jistá?“ Tentokrát to nebyl Emmett, kdo se ptal. Byl to Edward.

Podívala jsem se na hodiny a pak zpátky na něho.

„Jsem si jistá, zbývají ještě dvě minuty. Celou další minutu pak bylo ticho jako v hrobě. Přerušil ho až úlevný povzdech od všech upírů v domě. Poloupír byl bohužel zatím mimo hru.

„Slyším její srdce… znovu naskočilo,“ zašeptal sotva slyšitelně Edward.

Všichni v tomto domě se pomalu shromáždily kolem Belliny postele, až na Ness, která byla pořád v bezvědomí a Esme, která byla s Nessie.

Poslední vteřiny se vleky opravdu pomalu, ale nakonec se opravdu na chviličku zastavily na požadovaném času.

Otočila jsem hlavu k Belle právě akorát, protože otevřela oči.

„Bello!“ vyhrkli jsme všichni sborově a pak už jsme ji s Rose opatrně objímaly. Nikdo jiný si nic takového nedovolil, jenom Edward ji držel za ruku. Bella si toho všimla a pokračovala po jeho ruce, až mu koukala přímo do obličeje. Pousmála se.

Carlisle ji vyšetřil a všechny nás od ní odehnal.

„Je úplně v pořádku, je jen pořádně unavená, měli bychom jí všichni dopřát dlouhý a nepřerušovaný spánek,“ řekl Carlisle s úlevným úsměvem.

„Děkujeme… za Bellu… za všechno.“ S vděčným úsměvem jsem se obrátila na Carlislea.

„Není zač. Navíc jsem to nedělal jen kvůli vám.“ Usmál se na mě s Rose a pohledem spočinul na Edwardovi. Ano, bylo to vidět, kdyby to Bella nepřežila, nebyly bychom sami, kdo by trpěl. Edward v tom byl taky a soudě podle toho, jak se choval, když ji na pár minut ztratil, v tom byl až po uši.

V knize stínů stálo, že když se jednou upír zamiluje, je to navždy. Tak si říkám, že si se sestřičkami opravdu umíme vybrat. Protože jsem si to nechtěla přiznat, ale když jsem se dozvěděla, že  Belle už nic není, všechno na mě dolehlo.

Já jsem taky byla zamilovaná. A myslím, že Rose je na tom stejně. Ale protože jsem docela mrcha, bude si to u mě muset chlapeček vyžehlit! Aspoň uvidím, jestli je to s tou upírskou láskou pravda.

Jukla jsem na hodiny, bylo šest a já byla přesto velmi unavená. Otočila jsem se na Rose a viděla, že na tom není o moc lépe než já.

Omluvily jsme se tedy proto všem, zde přítomným, nikdy nespícím upírům a šly do svých pokojů.

Došla jsem do koupelny, dala si horkou sprchu, pak jsem našla v té skříni - co mi dnes ráno ukázal Jasper – celkem ucházející pyžamo a zalezla jsem do postele. Netrvalo dlouho a nevěděla jsem o sobě…

*        *        *

Během noci jsem se vzbudila a měla – jak, jinak -  další vizi.

Ležela jsem  tady v této ložnici. Měla jsem divný pocit, že tu nejsem sama, otevřela jsem oči a spatřila jsem už jen hřívu blond vlasů mizející ve dveřích…

To znamená, že Jasper přijde, anebo už je, zrovna teď u mě v ložnici. Věděla jsem, že když otevřu oči, splní se moje vize, ale já byla zvědavá.

Otočila jsem se tedy obličejem směrem do polštáře, aby neviděl, jak otevírám pusu k tomu, abych něco řekla.

„Proč jsi uprostřed noci v mém pokoji?“ Můj hlas vůbec nezněl rozzlobeně, jen zvědavě, což jsem také byla. Jenom jsem doufala, že si tu nepovídám jen tak pro sebe. Tichý nádech mě však přesvědčil, že ne.

„Jak o mně víš?“ Zněl překvapeně a trochu i zahanbeně. To už jsem nevydržela a posadila se.

„Šestý smysl, zapomínáš? Já myslela, že vy upíři máte dlouhou paměť. A navíc se vyhýbáš otázce. Proč jsi tu uprostřed noci?“

„Promiň… já… cítím se nesvůj, když… tě na chvilku pustím z očí. Už jdu…“ V životě jsem ho neviděla takhle se prát se slovy. Nevím proč, ale najednou jsem nechtěla, aby někam chodil.

„Ne… nechoď…“

Měla jsem pokoj s balkonem a velkými okny, ke všemu byl dnes úplněk, takže jsem ho i se svými lidskými smysly dost dobře viděla. Zastavil se.

Pomalu se otočil směrem ke mně s nadzvednutým obočím a podíval se mi do očí. V tu chvíli jsem úplně zapomněla na své předsevzetí, že si to bude muset u mě vyžehlit a místo toho jsem se jen topila v jeho pohledu. Pomalu došel až k mé posteli a sednul si na ní, bohužel co nejdál ode mě.

„Vyprávěj mi osobě, prosím,“ žadonila jsem.

„Myslel jsem si, že už o nás upírech všechno víš,“ zašeptal skepticky.

„To ano, ale vyprávěj mi o sobě a tvé rodině, prosím,“ poprosila jsem znovu a tentokrát nasadila těžší kalibr – psí oči. Povzdechl si a začal vyprávět a já byla ráda, že jsem si ho nějak udržela u sebe a navíc, to co vyprávěl, bylo nakonec opravdu zajímavé.

„A kolik ti vlastně je?“

„Něco okolo 130 let,“ zašeptal a podíval se na mě, asi měl strach, jestli mě tím moc nerozrušil. Byla jsem překvapená, to ano. Podívala jsem se na budík, bylo půl šesté ráno a já věděla, že už co nevidět ode mě odejde, ale já už ho pustit za žádnou cenu nechtěla.

„Hm… tak to tu máme problém,“ zašeptala jsem.

„Jaký?“

„No… mi čarodějky normálně stárneme… takže… si nás asi budete muset přeměnit, protože mi nemáme  takovou trvanlivost, jako vy upíři,“ řekla jsem s úsměvem, podívala se mu do tváře a sledovala škálu pocitů, rychle se střídajících se na jeho dokonalém obličeji.

Napřed jsem na jeho obličeji mohla sledovat zmatení pak pochopení a nakonec radost a štěstí. Než jsem se nadála, už jsem neseděla na posteli, ale vznášela jsem se půl metru nad zemí, jak se mou Jasper v návalu štěstí točil. Po pár vteřinách mě postavil na zem. Zarazilo mě, že jeho zlatavé oči najednou začaly tmavnout, ale nevypadalo to, že by měl žízeň.

Naklonil se ke mně, až byl jeho obličej jen pár centimetrů od toho mého. Váhal, dával mi možnost úniku, ale já ji nehodlala využít a překonala jsem těch posledních pár centimetrů, co dělily naše rty…

                 9.díl ; shrnutí ; 11.díl             

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čarodějky - 10. kapitola: