Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 6. kapitola

06.01.2012 (17:30) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2214×

Rosalie

Zmateně jsem hleděla na Ara a nevěřila tomu, co právě řekl. Věděla jsem, že je pustí, ale tak rychle? Bez žádných divadélek a scén?

„Můj pane, nemůžeme odejít. Nenecháme tu naše sourozence,“ řekla Bella a postavila se naproti Arovi. Dívala se mu do očí a on jí pohled oplácel.

„Tvůj bratr mi dal něco, o co jsem stál již několik desítek let. Už vás nepotřebuji. Jděte a nevracejte se,“ křikl a kývl na dva gardisty, kteří stáli po jeho boku. Jeden vzal Edwarda a druhý Bellu. Než stihli opustit sál, zaslechla jsem tichý šepot.

„Děkuju,“ zašeptala Bella a vzlykla. Dveře se velkým hlukem zavřely a pro nás dva skončil normální život. Rána, která naplnila sál, dokazovala, že už nejsme ti, kterými jsme byli, když jsme sem přišli.

„Jane, ukaž jim jejich komnaty,“ rozkázal a jmenovaná nás odvedla chodbou pryč ze sálu. Tiše jsme ji následovali a já se lehce třásla. Blondýna s rudýma očima nás dovedla ke dřevěným dveřím a odešla. Zhluboka jsem se nadechla a dveře otevřela. Podle pachu jsem poznala, že v této komnatě byli Bella s Edwardem. Vzlykla jsem a sesunula se na podlahu. Emmett mě chtěl obejmout, ale já ucukla.

„Co si mu ukázal?“ zeptala jsem se a podívala se na něj. Smutně se usmál a posadil se na postel.

„Ukázal jsem mu, že si vážíme toho být v jeho gardě. Slíbil jsem mu, že my dva nikdy neodejdeme,“ řekl a na slovo my kladl zvláštní důraz. Zvedla jsem se a pohladila ho po tváři.

„Děláme to pro Carlie,“ připomněla jsem mu a políbila ho na ledové rty.

Bella

Stála jsem před domem ve Forks a zhluboka se nadechla. Kolem pasu mě držel Edward a díval se na mě. V hlavě jsem měla tolik zmatku. Uvidím svou dceru, ale za jakou cenu? Rose a Emmett zůstali ve Volteře a podle toho, jak byl Edward rozzlobený, budou chtít jejich smrt. Aro měl v plánu alespoň jednoho člena naší rodiny sprovodit ze světa. Mě nemohl, protože jsem měla svůj štít a chránila jsem i svého muže.

„Bello, jsme doma,“ zašeptal mi do ucha a já se zachvěla. Po patnácti letech uvidím rodinu, kterou jsem tak milovala. Sevřu v náruči Esmé a Alici. Políbím svou dceru na tvář a už nikdy ji nepustím.

„Pojď,“ řekla jsem, vzala ho za ruku a pomalým krokem došla na zahradu. Stáli jsme před skleněnými dveřmi a hleděli na dění v domě. Esmé seděla na gauči a povídala si s Alicí. Jasper seděl na podlaze a masíroval nohy své ženě. Carlislea jsem neviděla, ale určitě byl doma. Vzlykla jsem a všimla si své dcery, jak sedí na schodech a směje se na muže, který seděl pod ní. Jacob.

Zrovna ve chvíli, kdy jsem hleděla na svého nejlepšího přítele, všimla si mě Alice. Překvapeně hleděla na mou tvář a rychle se zvedla. Během vteřiny mě drtila v náruči a Edwarda též. Šla jsem z náruče do náruče a vzlykala jako malá holka.

„Kdo to je?“ Pustila jsem Esmé a podívala se na svou dceru. Seděla na schodech a zmateně na mě hleděla. Přešla jsem k ní a pořádně si ji prohlédla. Byla mi tak moc podobná. Sice jsme se viděly před pár dny, ale nebyl čas se seznámit.

„Jsem Bella,“ zašeptala jsem a podala jí ruku. Podívala se na mě a vstala.

„Carlie,“ odpověděla a naše ruce se spojily. V tu chvíli svět kolem mě přestal existovat a já vnímala jen příběh, který se odehrával před mýma očima. Viděla jsem malé miminko v náruči své sestry a bratra. Sledovala jsem, jak rostla a vyvíjela se. V každé vzpomínce byla buď Rose, nebo Emmett. Viděla jsem, jak se seznámila s Jacobem a okamžitě se do něj zamilovala. Z každé její vzpomínky a myšlenky jsem cítila lásku ke svým sourozencům. Milovala je jako vlastní rodiče.

Naše ruce se rozpojily a já na ni překvapeně hleděla. Pohled mi oplácela a prohlížela si mě od hlavy k patě. Když mi znovu pohlédla do očí, vyděšeně se zajíkla.

„To vy jste mě zachránili v tom lese,“ křikla a podívala se na Edwarda. Ten se k ní přiblížil a pohladil ji po ruce.

„Ano, byli jsme to my,“ zašeptal a hleděl do jejích zmatených očí.

„Škoda, že tu není maminka. Mluvila o vás a říkala, že jste její kamarádka. Až přijde, určitě vás ráda uvidí,“ řekla a já zalapala po dechu. Nevěděla nic o tom, že je Rose pryč.

„Myslím, že bys měla jít s Jacobem nahoru. Něco vám uvařím a popovídám si s Bellou,“ řekla Esmé a táhla mě do kuchyně. Naposledy jsem se podívala na svou dceru a následovala svou adoptivní matku.

„Jak je možné, že vás pustil? Od chvíle, kdy se Rosalie a Emmett rozhodli, jsem nic neviděla,“ zašeptala Alice a sedla si na židli. Napodobila jsem jí a posadila se naproti ní. Edward mě objal kolem pasu a já si povzdechla.

„Musím vám toho tolik říct,“ začala jsem a podívala se na zbylé členy rodiny. Esmé byla šťastná, ale měla starost o své dvě děti. Carlisle ji objímal a hleděl na nás. Jasper s Alicí náš zmateně pozorovali a čekali, až začnu vyprávět.

„Toho dne, kdy jsme odešli na lov, nás na louce překvapili Volturiovi. Bránili jsme se, ale proti cvičeným gardistům jsme neměli šanci. Jeden z jeho talentovaných pomocníků mě donutil napsat ten vzkaz a po té nás odvezli do Volterry. Měli jsme v plánu utéct, ale hlídali nás. Trápili jsme se, snažili se je přemluvit, aby nás pustili, ale nic nám nepomohlo. Pro Ara jsme byli moc talentovaní. Držel nás na hradě a donutil nás žít podle jeho pravidel. Zabíjeli jsme nevinné lidi a doprovázeli je na bitvy. Lovili jsme jen tehdy, když to bylo pravdu nutné a v bitvách jsme se drželi v posledních řadách.

Celé ty roky jsme se trápili a byli nuceni ho poslouchat. Neuplynul den, kdy bych si nevzpomněla na rodinu a na svou malou dcerku. Věřila jsem tomu, že se o ni postaráte, ale pořád jsem měla strach. Aro byl nevyzpytatelný a měl v plánu vás zabít. Jen díky mému a Edwardovu daru jsme tomu zabránili. Rose a Emmett nás zachránili,“ dořekla jsem a víc se natiskla k Edwardovi. Vzpomínala jsem na všechny ty hrozné chvíle, které jsem musela prožít ve Volteře a rozvzlykala jsem se.

„Jediné, co nás drželo při životě, byla myšlenka na vás a na Renesmé,“ zašeptal Edward a pohladil mě po vlasech.

„Ach, děti moje,“ vzlykla Esmé a pevně nás objala. Z jejího objetí jsem cítila, jak je smutná a zoufalá.

„Renesmé neví, kdo jsme?“ zeptala jsem se potichu a podívala se na Alici. Sklopila zrak k zemi a zakroutila hlavou.

„Rose jí to chtěla říct, ale ona to odmítla. Řekla jí, že lže a její jediní rodiče jsou Emmett a Rosalie. Ona uvěřila tomu, že je jejich,“ řekla smutně a já ztuhla.

Znovu jsem si vzpomněla na její myšlenky, které mi nevědomky poslala. Ona jako malé miminko v náruči šťastné Rosalie. Její první slovo, které patřilo mé sestře. Její první krok, u kterého byl Emmett. První školní den, kdy pyšně představila své rodiče.

„Ona bere Rosalii a Emmetta jako své rodiče,“ šeptl Edward a podíval se na mě. Stáhla jsem svůj štít a poslala mu myšlenky, které mi ukázala. Tvářil se nešťastně, ale bylo mu jasné, co musíme udělat.

Carlie

Ležela jsem na posteli a objímala Jacoba. Chtěla jsem si užívat jeho doteky, ale myšlenkami jsem byla jinde. Pořád jsem musela myslet na ty dva neznámé upíry, kteří se vrátili.

„Carlie, co se děje?“ zeptal se Jacob a přestal mě hladit. Podívala jsem se do jeho očí a zhluboka se nadechla.

„Ti upíři, co přišli, mi přijdou zvláštní. Zachránili mě a já je ani neznám. Chtěla bych o nich vědět víc,“ zašeptala jsem a s nadějí v očích se na něj podívala. Poraženecky si povzdychl a lehl si vedle mě.

„Ta žena, Bella, je moje nejlepší přítelkyně. Znali jsme se dlouho, když si vzala Edwarda, toho upíra co přišel s ní. Měli se moc rádi, takže nebylo překvapením, že se vzali. Odjeli pryč a už se nevrátili. Mysleli jsme si, že s námi nechtěli být, ale unesli je zlý upíři z Itálie, Rose ti o nich vyprávěla,“ vyprávěl mi a já zvědavě naslouchala jeho dokonalému hlasu.

„Ale co mají společného s naší rodinou?“ zeptala jsem se zvědavě a čekala na odpověď.

„Jsou to adoptivní děti Esmé a Carlislea, stejně jako všichni ostatní,“ prozradil mi a já si teprve teď uvědomila, že jsou to moji příbuzní. Moje teta a strýc.

„Proč si mi to neřekl dřív? Přivítala bych se s nimi jinak,“ křikla jsem a vyběhla z pokoje. Seběhla jsem schody a pospíchala do kuchyně. Když jsem dorazila na místo, zastavila jsem se a podívala se na ty dva upíry, kteří seděli u stolu. Přešla jsem k nim a bez jakéhokoliv slova je objala. Nejdřív tu hnědovlasou upírku a po té muže, který mi v tom lese zachránil život. Byli překvapení, ale objetí mi opětovali.

„Jsem ráda, že jste se vrátili. Ani nevíte, jak ráda přivítám do rodiny novou tetu a strýce,“ řekla jsem a cítila, jak oba ztuhli.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 6. kapitola: