Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 18. kapitola

26.02.2012 (08:30) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2421×

Rosalie

Sledovala jsem, jak Bella dává Carlie svůj prsten pro štěstí, a okolní svět pro mě přestal existovat. Hleděla jsem do jejich totožných tváří a pevněji sevřela opěradlo, na kterém jsem měla položenou ruku. Svět je tak nespravedlivý.

Bella vždy byla jiná. Z jejího vyprávění mi bylo jasné, že neměla snadné dětství. Nechodila ven s přáteli, všechen svůj volný čas trávila sama s knihou, nebo se svou matkou. Když si našla Phila, přišla i o ni. Nedivila jsem se, že raději odjela. Také bych nemohla žít s někým, kdo prožívá to, co já nemám.

Když ji Edward přivedl k nám domů, nenáviděla jsem ji. Neměla jsem tušení, jak mého bratra uhnala, nic mi na ní nepřišlo výjimečné. Byla malá, hubená, stydlivá a plachá. Pro stvoření jako jsme my, byla jen potravou, kterou jsme odmítali.

Edward byl okouzlený, zamilovaný a naivní. Věřil tomu, že mohou být spolu a on ji přede vším ochrání. Pletl se. Když ji napadl James, ještě jsem to chápala, ale pak přišla oslava jejích narozenin a vše se změnilo. Mohli bojovat proti všemu zlu světa, ale nemohli čelit členovi naší rodiny. Nemohli čelit člověku, který byl s Edwardem u všeho, co prožil.

Když ji opustil, byla jsem spokojená. Vždy jsem si pro Edwarda představovala nějakou dokonalou upírku, která by ho udělala šťastným, ale on mi mou radost kazil. V ten samý den, kdy ji opustil, odjel a my o něm dva měsíce nic neslyšeli. Měla jsem o něj strach a hlavou mi proběhla myšlenka, která mě znepokojila. Chyběla mi. Chyběla mi stejně jako ostatním.

Esmé neměla o koho pečovat, Alice neměla koho zkrášlovat, Carlisle neměl koho ošetřovat, Emmett neměl nikoho, s kým by si zahrál stolní fotbal, a Jasper neměl komu se pořád omlouvat. A já? Já nesnesla pohled na utrápeného bratra, kterého jsem viděla po dvou dlouhých měsících. Chyběla mi, protože jsem neměla komu závidět.

Měla toho tolik a já neměla nic. Milující manžel, rodina a peníze jsou podle většiny lidí to nejdůležitější v životě, ale mě to bylo na obtíž. Toužila jsem hledět na své lidské tělo a těšit se na miminko, které bych porodila muži, který by mě miloval a podporoval. Malý domek na venkově, možná nějaký statek, pár tisíc na účtu a kopa dětí, které bych milovala a pečovala o ně. Ona měla možnost to všechno prožít, ale já neměla nic.

Když se vrátila, byla jsem šťastná jako všichni ostatní, jen jsem to nedávala najevo. Pořád jsem si od ní držela dostup, ale nenávist byla pryč a já ji začínala mít ráda. Bojovala za svůj život a bojovala za to, aby mohla být s tím, koho miluje. James, můj bratr ani Victorie jim nezabránili, aby byli spolu a šťastní.

Na svatbě jsem seděla v první řadě a hleděla na tu dokonalou osobu, která stála po boku mého bratra. Alice ji nalíčila, já ji učesala a náš výtvor doplnily ty nejdokonalejší šaty, jaké jsem kdy viděla. Ač nerada jsem musela přiznat, že je hezká. Hezká jako my. Upírky. Když řekla ano, něco ve mně se zlomilo. Už jsem ji nebrala jako přítěž, ale jako sestru. Rovnocennou členku naší rodiny.

V ruce jsem držela mikrofon a dívala se do očí všech přítomných. Netušila jsem, že po mě budou chtít přípitek, ale stalo se a já neměla páru o tom, co říct. Mám přiznat, jak moc jsem ji nenáviděla? Mám jim říct, jak moc si jí vážím? Mám říct, jak moc jí závidím?

„Když Bella vešla do našich životů, nenáviděla jsem ji. Nejsem na to pyšná, ale bylo to tak. Nemohla jsem s ní být v jedné místnosti, natož jí říct pár slov. Byla jsem u všeho, co si tyto dvě osoby prožily, a změnila jsem názor. Už na tebe nehledím jako na přítěž, ale jako na svou mladší sestru. Navždy budeš tady,“ ukázala jsem na svou hlavu a trochu ji sklonila „a tady,“ řekla jsem a dlaň položila na své srdce. Netlouklo, ale bylo schopno milovat. Navždy a neodvolatelně.

„Rose,“ ozvalo se vedle mě a já se vrátila do přítomnosti. Rozhlédla jsem se kolem a hleděla do zmatených očí své rodiny. Usmála jsem se a zvedla se. Přešla jsem ke své dceři a podívala se na prsten, který zdobil její drobnou ručku.

 „Je nádherný,“ vydechla jsem a podívala se na Bellu. Usmívala se, ale byl to jiný úsměv, než jaký jsem u ní vídávala před tím. Smála se očima. V jejích zlatých duhovkách nebyla stopa smutku, ani zklamání.

Carlie

Když oslava skončila, unaveně jsem se odvalila do pokoje a lehla si na postel. Bylo mi jedno, že nejsem umytá a ve vlasech mám malé třpytky, jen jsem ležela a užívala si ten blažený pocit. Měla jsem v plánu usnout a pořádně si odpočinout, ale nebylo mi to dopřáno. Mé nohy se dotkla teplá ruka a já se zachvěla.

„Miláčku, alespoň se svlékni,“ zašeptal a já se přetočila na záda. Neměla jsem sílu zvednout ruce, takže jsem jen hodila nohy na ty jeho a usmála se. Pobaveně zakroutil hlavou a sehnul se k mému pasu. Povolil knoflík na kalhotách a pomal mi je stahoval. Když byly na zemi, zhluboka jsem se nadechla a užívala si pocit svobody. Takové pohodlí jsem potřebovala. Triko bylo příjemné a volné, takže jsem se přetočila na bok, podložila si hlavu rukama a než jsem se nadála, usnula jsem.

Zdál se mi zvláštní sen. Maminka s tatínkem stáli nad dětskou postýlkou a usmívali se na své vnouče. Matčina bělostná ruka se dotkla dětského čelíčka a já se pro sebe usmála.

„Je moc krásná,“ vydechla a otec se zasmál.

„Kdepak je moje vnučka,“ křikla Bella, která se objevila ve dveřích. Vzala malou holčičku do náruče a okouzleně pozorovala její obličejík. Hned za ní jsem vstoupila já a pozorovala je. Po zaznění slova vnučka jsem nevypadala zmateně, spíš spokojeně.

„Mami, vypadáte spolu dokonale,“ vydechla jsem a obě je objala.

S trhnutím jsem se probudila a posadila se. Všude kolem mě byla tma, ale já přesto viděla jako ve dne. Srdce mi rychle tlouklo a na tváři jsem ucítila slzy. Potichu jsem se zvedla a přešla ke skříňce u dveří do koupelny. Podívala jsem se na Jacoba a pozorovala jeho klidný obličej. Potichu oddychoval a pevně objímal polštář, na kterém měl položenou hlavu. Otočila jsem se ke skříňce a chtěla z ní vyndat rodinné album, ale nemohla jsem ho najít. Hrabala jsem se ve věcech, ale žádné album tam nebylo. Pomalu jsem dvířka zavřela a přešla ke dveřím. Co nejtišeji jsem se dostala do kuchyně a poslouchala to ticho, které se neslo domem. Postavila jsem se k ledničce a zadívala se na fotky před sebou.

Nevím, jak dlouho jsem tam stála, ale čas pro mě přestal existovat a já zalapala po dechu. Vzala jsem do ruky svou fotku a fotku Belly. Posadila jsem se ke stolu a obě fotografie dala k sobě. Studovala jsem naše tváře a po líci mi stekla slza. Měla jsem její oči. Drobný výstupek na nose jsem také měla stejný jako ona. Rty byly totožné s těmi mými, ale nebylo to nic proti tomu, co jsem uviděla za pár okamžiků. Stála u stromu, jednou rukou ho objímala a dívala se na nebe. Slunce jí dopadalo na tělo a ona se usmívala. Byla člověk, ale krásná jako upírka. Pravou nohu měla lehce pokrčenou a levou v nepřirozené poloze. Vlasy zdobily její záda a jeden neposedný pramen jí spadal na hrudník. Zvedla jsem se a přešla k vitrínce, která stála za klavírem. Ruce se mi třásly, takže mi dost dlouho trvalo, než jsem našla to, co jsem hledala.

Když jsem fotografii našla, zalapala jsem po dechu a hleděla na sebe, jak stojím u stromu. Pravou nohu jsem měla lehce pokrčenou a levou v nepřirozené poloze. Hleděla jsem na slunce a levou rukou objímala kmen stromu, který rostl nedaleko našeho domu. Vrátila jsem se do kuchyně a obě fotografie srovnala. Jediné, co se lišilo, bylo místo, čas a barva vlasů. Ty jsem měla měděné se světlými odlesky. Přesně takové, jaké měl Edward. Na jedné fotografii si prohraboval vlasy a jemně se usmíval. Každý den, kdykoliv jsem byla nervózní, veselá nebo smutná, jsem si prohrabovala vlasy stejným způsobem. Čtyři prsty ve vlasech, malíček směřující k nebi.

Na hodinách odbilo dvanáct, ale já pořád seděla na tom samém místě a vstřebávala jsem všechny informace. Neměla jsem blonďatě vlasy jako maminka. Neměla jsem černé vlasy jako tatínek. Nebavilo mě to, co rádi dělali. Cokoliv jsem dělala, z neznámého důvodu mě to dělalo neskonale šťastnou. Kdykoliv jsem nazvala Rosalii maminkou, ušklíbla se. Ten sen byl jen výplodem toho, co už jsem sama dávno věděla, ale nechtěla jsem si to přiznat.

Vzpomněla jsem si na větu, kterou pronesla maminka, když mě napadla puma. Ti lidé v lese byli tví rodiče. V té době jsem jí nevěřila, ale vše nasvědčovalo tomu, že je to pravda. Bella a Edward odešli. Já byla malá a potřebovala jsem někoho, kdo by se o mě postaral. Upírka, která toužila po dítěti, byla dokonalá volba.

Hrdlo se mi sevřelo a ruce se mi klepaly ještě víc než před chvílí. Celá jsem se třásla a nemohla tomu uvěřit. Celých patnáct let mi lhali. Všichni. Stala jsem se dcerou někoho, kdo za mě nepoložil život. Bella mě porodila, já ji zabila a nakonec se stala tím, čím je teď. Ji a Edwarda unesli Volturiovi a zničili tak všechno, co si plánovali. Život se svou rodinou a malou dcerkou. Se mnou.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 18. kapitola: