Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » C2: den 10.

27.09.2011 (09:30) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2391×

C2: den 10.

JC

„Tak jak?“ vyhrknul jsem na Rose okamžitě při příchodu. Drkotám tady zuby už dobrou hodinu. Co tam proboha dělaly až do čtyř do rána? A proč šel s nimi i Carlisle?

„Neměl by ses na to zeptat spíš Alice?“ vrátila mi stejným tónem a dodala ještě: „Nebo tady tatínka.“

Podíval jsem se s otázkou na Carlislea, ale ten se jen přitrouble usmíval. „Musím jí hned zavolat,“ mumlal si cestou do obýváku. „Pozvu ji na tu přehlídku. To je báječný nápad!“

Rose na mě jen spiklenecky mrkla a vyběhla do pokoje. Následoval jsem ji.

Za otevřenou skříní si převlékala šaty a přitom vyprávěla. „Alice o tom už dávno věděla, ty trubče. To tě nenapadlo?“

Jako by mě polila kýblem ledové vody. Bože, já si to opravdu vůbec neuvědomil!

„Byla hodně naštvaná?“

„Ani ne. Je skvělá! Výborně jsme se bavily. Vzaly jsme sebou i rodiče. No a viděls tátu, dopadlo to skvěle. Sice mi dal práci a Esmé uhlídat taky nebylo jednouchý. Ale byli tak sladcí. Dokonce spolu i tancovali. A to víš, to je tátova zbraň. Sice jediná, ale tančí vážně skvěle.“

Ne že bych nebyl za otce rád, ale tohle mě zrovna moc nezajímalo. „Ale rande to nebylo, co?“

„To ne. Nicméně, Alice říkala, že by zítra – vlastně dneska, hih - stejně další nebylo. Prý bude moc práce s přípravami. Když jí půjdeš dělat společnost a nosit tašky, třeba ti to uzná.“

No jistě. Třeba modrý z nebe jí snesu! Otočil jsem se k odchodu.

„Ne teď, hlupáčku. Ve škole, při tom chystání.“

„Jenomže to nebudeme sami, to nebude rande.“

„To snad záleží na Alice, ne? Teď bys jí měl tak nanejvýš zavolat.“

„Musím uznat, ve vztazích to asi umíš lépe,“ odkývl jsem a šel pro telefon do svého pokoje.

„Asi? Určitě, pche!“ ozvalo se ještě za mnou.

RC

Poslední den výměny. Šla jsem do školy s přesvědčením, že najdu vhodný okamžik. Jasper říkal, že na zkoušce se po mně Edward ptal. Jako po Rosalie! Neuvěřitelné. Zajímám ho a určitě mě chce. Až se mu ukážu, jak jsem ho obelhala, určitě ze mě bude blázen. A pak zas bude bojovat on. Nedám se mu tak lehce! To ani náhodou. Moc se těším!

Nesla jsem se plna sebevědomí a nadšení. Bylo krásně. Dokonce i sem tam vylezlo slunce. Když nebyl nikdo okolo, vsunula jsem ruku do paprsků a pozorovala jsem třpyt na zápěstí. Takový náramek nemá ani Paris Hilton. Mám ráda svojí pleť. Má ráda svůj život. Mám ráda všechno! Obvykle ne, ale teď celým srdcem.

„Cullenovic slečinka. Jdeš pozdě na hodinu.“

Zkrabatil se mi úsměv. Myslela jsem, že je to zas někdo od Jamese. Otočila jsem se s připravenou nadávkou, ale za mnou stál někdo jiný. Byl to Edward Mason a tlemil se od ucha k uchu, že mě napálil. Vůbec nevypadal jako z titulky časopisu a nějak se mi vůbec nezamlouval.

„Ahoj,“ vykoktla jsem váhavě a čekala, co mi chce.

Přešel pomalu až ke mně. Cítila jsem, jak rudnu a začínám se klepat. Kvůli jeho časté blízkosti jsem si na tuto reakci zvykla. Snažila jsem se ovládat. Třeba je právě teď ten pravý okamžik. Ukaž mu, kdo jsi, Rosalie Cullen! křičela jsem na sebe. Ale dokázala jsem je stát, trochu se chvět a červenat.

„Myslíš si, že když se budeš chovat jako ženská a cpát se do gangu, že ze mě uděláš taky gaye?“ konečně promluvil, ale kéž by mlčel.

„Ale já… nic takovýho z tebe dělat nechci,“ bránila jsem se už docela svým hlasem.

Pomalu mě tlačil na zábradlí. Jeho oči byly černé jak uhel. Cítila jsem, jak se emoce ve mně mění. Tohle nebyla bláznivá zamilovanost. Já se ho bála. Skrz zuby tiše chrčel, rty měl pokrčené a dlaně pevně zaťaté. Byl o tolik vyšší a mocnější než já.

Emmette! špitlo moje podvědomí. Čistě a bez jakýchkoli úsudků. Přála jsem si ho tady. Aby mě ochránil, tak jako tolikrát. Aby mi dal šanci vše vysvětlit. Aby mě pochopil. Jako já náhle chápala jeho. A tím i sama sebe.

Černé oči platonické lásky k neznámému jakoby zrcadlily ten obrovský omyl, kterého se mé srdce dopustilo. Emmette! Jak jsem mohla být tak slepá?

Jako by slyšel mé volání, náhle udělal krok zpět. Usmál se, tak podivně mile, jako na fotografiích. Chtěl něco říci, ale hora svalů ho povalila na zem.

„Padej od něj!“ chrčel Emmett. Vypadal jako děsivý vraždící stroj. Drtil Masonův krk k zemi.

A já se pomalu svezla podél zábradlí na chodník. Třes přestal, zůstala naplněná víra. Zachránil mě. Opět, jako vždycky.

Edward zachraptil. „Nech ho, to je dobré.“ Položila jsem Emmettovi ruku na rameno a on sevření povolil. Ještě do Masona kopl, když se zvedal. Sotva se vyškrábal na všechny čtyři, zmizel. Zůstala jsem s McCartym sama.

„Jsi v pohodě?“ Otočil se ke mně.

„Jo. Já, Emme, děkuju,“ koktala jsem a snažila se vzpamatovat.

Dřepnul si vedle mě. „To, sakra, nemáš za co.“

„Že ne? Zachránil jsi mě. Před svým nejlepším přítelem!“

„Nechápu, co mu přelítlo přes nos. Asi ho štve, cos se mnou udělal. Ale to já tě do toho dostal a sebe vlastně taky. A pak, vždyť mě se to tak líbí! Sakra, nemám co skrývat, Demi a Felix to taky zvládají. Musím ti to říct, Jaspere. A nejsem naivní blbec, vím, že jsi stál o Edwarda. Takže fakt doufám, že se to teď třeba změnilo. Protože já jsem se do tebe – nechápu to, ale fakt – fakt zamiloval.“ S posledními slovy svěsil hlavu do dlaní.

Hodně jsem se bránila, ale nepotlačila jsem úsměv. Byl tak strašně roztomilý! Vážně si myslel, že je gay. Cítila jsem, že teď je ta pravá chvíle. To jemu chci říct pravdu.

„Měla bych ti asi taky něco říct, Emmette.“

„Měla?“ zpozorněl.

„Jo, ano. Dneska je poslední den. Chtěla jsem to říct Edwardovi. Ale nevím, čím jsem myslela. Pravda patří tobě, Emme. Nejsem Jasper. Prohodili jsme se s bratrem. Jsem Rosalie Cullenová. Holka.“

Jeho medvědí obličej nabíral chápavého výrazu. A pak se zamračil. „Takže jsi mě donutila myslet si, že jsem teplej. Totálně jsi mi podkopala ego a rozeštvala mě s nejlepším přítelem. A to jako proč?“ Jeho hlas nabíral na síle. Chtěla jsem ho uklidnit.

„Kvůli Edwardovi. Myslela jsem si, že se k němu dostanu blíž a...“

„A že ho sbalíš? Já jsem takovej kretén! Vždyť jsem to věděl. Jak ses na něj koukal, teda koukala. Sakra.“ Zvedl se.

„Počkej. Ale to bylo na začátku. Byla jsem pitomá. Emmette počkej!“

„Běžte oba dva do pekla! V tomhle světě nikdo nemůže mít přátele. Tady je akorát smrt. A já se pořád o něco snažím. Jsem idiot!“

Běžela jsem za ním, jak se hnal do středu města. Byl rychlejší než já. Brzo jsem ho ztratila. Zastavila jsem se a ještě jednou se zhroutila k zemi. Slzy se rvaly do očí, ale nemohly vyjít ven. Jako by ve mně vybuchla sopka. Láva mi spalovala vnitřnosti. Byla to vina. Oporná bolavá vina. Tížila mě a já věděla, že si ji zasloužím. Všechno jsem pokazila.

JC

„Jdu si pro sestru. Je to akutní!“ Rosalie vtrhla do třídy uprostřed Bellinina proslovu. Vyděšením jsem vystřelil z lavice.

„Co se stalo?“ ptal jsem se na chodbě.

„Můžeš se převléct. Konec,“ vzlykala. Pak mi padla do náruče. „Celý jsem to posrala, bratříčku! Ublížila jsem mu. A on teď třeba udělá nějakou hloupost. Co když udělá nějakou hloupost?“

„Cože?“ nerozuměl jsem. „Kdo? Edward? Tomu jde ublížit?“

„Ne, Mason. Emmett! Já ho miluju.“

Cítil jsem, jak mi na rameni pláče. Nebyly to mokré slzy, zato mnohem víc bolavé. A řezaly mě jako mé vlastní. Posadil jsem ji na lavičku a snažil se jí proniknout do podvědomí. Uklidnit ji. Ale bránila se.

„Nech mě. Zasloužím si, aby to tak bolelo. Proč jsem to dělala? Proč jsem si to neuvědomila hned? Proč lžeme sami sobě? To je lidská hloupost, že jo?“

„Přesně tak. Ale ty už nejsi člověk, pamatuješ? Jsi lepší. Poznalas přece pravdu, přemohla jsi to v sobě. Jsem na tebe hrdý. Já jsem hrdý, že sis to uvědomila. A Emmett taky bude. Vždyť tě má tolik rád. Včera, poznal jsem to na něm. Jen mu musíš dát čas, aby se zklidnil a pak mu všechno vysvětlit.“

„Jenže, Jaspere, on utekl. A do školy nešel. Říkal, že James má pravdu. Co když se k nim přidá. Co když všechno zase zahodí a vrátí se do Volterry? Co když někoho zabije?“

„To jsou jenom samá když. Emmett je dobrý člověk. Nic takového neudělá.“

„Jak to víš?“

„Já ne, ale Alice bude. Pojď, vezmu tě za ní. A sám ho pak půjdu najít, dobře?“

Alice už nám běžela chodbou naproti. „Rosie! Viděla jsem to. Zlatíčko, to bude dobré.“

Objaly se. Zůstal jsem stát a pozoroval je. Byly jako sestry, to, co se mezi nimi dělo. Tolik porozumění, tolik přátelství. Miloval jsem najednou Alice ještě milionkrát víc. Jak rychle si dokáže k lidem navázat pouto, jak jim dokáže pomoci.

„Opravdu nic neudělá, Alice,“ ptala se Rose už trochu zklidněně.

„Teď chce. Ale neudělá. To nedokáže. Jasper má pravdu, ten ňouma tě miluje. Potřebuje jen čas. A asi chlapskou podporu.“ Mrkla na mě.

Pochopil jsem. Políbil jsem ji i sestru do vlasů a vyběhl najít toho medvěda. Jen doufám, že mi neurve ruce.

CC

Se vzpomínkou na včerejší tanec – nebo spíš dnešní – jsem vešel do budovy chlapecké střední. Esme měla mít volnou hodinu. Já měl zase kytici jejích oblíbených lilií a pozvání na přehlídku našich dětí. Zarazilo mě, když si mi to štrádovala naproti.

„To jsem ráda, že vás potkávám, Carlisle.“ Vau, já taky, pomyslel jsem si, ale nenechala mě to říct. „Váš syn zase nedorazil na hodinu.“

„Nedorazil? Zase?“ Zvadl mi úsměv. „Ráno se určitě chystal.“ I když jsem je vlastně skoro nepostřehl odejít. Poslední dobou se odnaučili používat dveře a vybíhali okny. Ale v pokojích určitě nikdo nebyl.

„Nerozumím tomu. Když o něm mluví má dcera, vypadá tak vzorně. Přímo dokonale.“

„Vaše dcera má něco s mým synem?“

„Aha, vidím, že vyloženě znáte své děti.“

Znám! Ale já přece své děti… několik věcí se spojilo, kolečka zapadla na svá místa. Přísahal bych, že to snad muselo nahlas křupnout.

„Esme, právě jsem pochopil moc zajímavou věc. Půjdu ji teď domů ověřit. A zítra vás doprovodím na přehlídku, co říkáte? Myslím, že uvidíme velmi zajímavé věci.“

Podal jsem jí připravenou kytici. Spokojeně se usmála a přijala. „Překvapení mám ráda.“

Předchozí < > další

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek C2: den 10.: