Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » C-C... C... C... C-C... C-Cullenovi! - 48. část

16.10.2009 (12:30) • Ranya • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2495×

Nějak jsem moc nevnímala, co se v místnosti dělo. Martina seděla stranou a přemýšlela, Jake svou pozornost věnoval jen mně a tomu, aby mi už vážně bylo líp, vlci a Polák diskutovali a snažili se přijít na to, jak je to možné…

Konečně to přešlo do tichého bzučení a nakonec přestalo úplně. Kolem mě se rozhostilo ticho. Bylo to krásné, uklidňující, neuvěřitelně příjemné ticho.

Usnula jsem a ponořila se do podivně optimistické představy. Zurčel tam potok, vítr šuměl v korunách stromů a po nebi se proháněla hejna … draků? Ano, stříbrných, zelených, modrých a černých draků. Rozlehlá blanitá křídla, mohutná těla, štíhlé krky a ocasy, pronikavé zářící oči…

To je jen sen, došlo mi. Rázovala jsem loukou sem a tam a uvědomovala si, že se mi to jen zdá. Chtěla jsem se probudit, nebo ne? Uh, možná že ne, slyšet znovu rozzuřeného Sama mě moc nelákalo. Rozhodla jsem se ještě chvilku si užívat pohody, ve které jsem byla.

Po čase, který jsem neměla šanci určit, mě to ale přestalo bavit.

Je na čase vstávat, řekla jsem si. Zavřela jsem oči a prudce je otevřela; čekala jsem, že se probudím, ale pořád jsem byla ve svém snu. Zkusila jsem to zas, ale nedařilo se. Nemohla jsem se probudit.

JÁ SE CHCI VZBUDIT! zakřičela jsem v mysli, ale slova se ozvala jen v mé hlavě. Nemohla jsem mluvit. Proč?

Zrovna jsem stála na břehu rybníka, co se tam náhodně objevil, a tak jsem se nad něj sklonila – v lesklé hladině jsem uviděla velkou bílou vlčí hlavu.

Takže sem vážně vlk? pokrčila jsem nad tím rameny. Ne, nejsem, ve snu je možný cokoliv. S realitou to nesouvisí. Ve skutečnosti nejsem vlk… počkat… kam se vlastně probudim? Co když bylo sen i to se Samem?

V tu chvíli mi na zlomek okamžiku zčernalo před očima a probrala jsem se Jakovi na klíně. Stále kolem plynula debata a dokonce jsem zaslechla téma, které se řešilo před mým usnutím.

Střelila jsem pohledem po hodinách – zdálo se mi to, nebo doopravdy celý mikrospánek zabral jen necelou minutu? Nechtělo se mi tomu uvěřit, ale bylo to tak. Dokonce ani Jacob si nevšimnul, že jsem usnula.

Cítila jsem se svěžeji, připravená odpovědět na všechny otázky – i kdyby jen „I don’t know.“ /Nevím./ nebo „I don’t understand it too, I’m so sorry. I absolutly don’t know what’s the matter here… I know I can’t be… what I’m.“ /Taky to nechápu. Moc se omlouvám. Naprosto netuším, co se to tu děje… vím, že nemohu být… to co jsem./

„Adrijeviči?“ otočila jsem se k Polákovi. Usmál se na mě, protože jsem asi vypadala o kapku klidněji a vyrovnaněji než před chvilinkou.

„Mohl bys mi přeložit pár Samových otázek?“ Jeho úsměv jsem opětovala.

„Jistě. Zaprvé: Jste doopravdy z České republiky, Pardubic?“

„Jo, jsme.“

Rychle, tiše přeložil.

„Zadruhé: Vyskytují se ve vašem světě vlkodlaci, upíři nebo jiná podobná stvoření?“ Teď se zatvářil, jako by ho odpověď hodně zajímala.

„Nejsou, nebo spíš… o nich nevíme, a nejsou ani žádný podezření, že by mohli bejt. Leda tak v blázinci, tam si samozřejmě pár lidí myslí, že sou vlkodlaci,“ tiše jsem se zasmála, „a v dějinách se vyskytlo pár lidí, co trpěli chorobou, která je nutila pít krev, protože jejich žaludek nezvládal normální jídlo, ale jinak vážně nic.“

Překlad trval o chvilku déle.

„Zatřetí: Týká se ta vyjímka, utkvělá představa vlkodlačství nebo nutnost pít krev, Tvojí rodiny?“

„Co já vim, tak ne,“ odtušila jsem. Neznala jsem všechny příbuzné.

„Začtvrté… počkej chvilinku,“ zarazil se, protože se do hovoru přidal Embry, asi měl nějakou lepší otázku, než Sam navrhoval předtím.

„Pustíte nás?“ ozvala se znenadání Martina. Ovšem já byla jediná, kdo si všiml, že vůbec promluvila. Vlci dál debatovali s Áďou a nevšímali si jí.

„Pustíte nás??“ zopakovala, o trochu hlasitěji. Polák tentokrát slyšel, ale neodpověděl. Místo toho položil čtvrtou otázku.

„Takže začtvrté… máte radši upíry, nebo vlkodlaky? Tu otázku si vydupal Embry.“

„Ona se ale ptala první,“ opatrně jsem nadhodila. Tomu tématu jsem se chtěla vyhnout, protože jsem nevěděla. Obě rasy byly fajn, měly své klady i zápory a tak podobně.

„Neříkej, že upíry,“ zamračil se.

„Neříkám, protože nevím,“ zamumlala jsem. „Takže moje odpověď je, že netušim. A teď by to chtělo odpověď na Martininu otázku.“

Polák se otočil na Sama a přetlumočil Martinin dotaz. Sam rozhodně zavrtěl hlavou.

„To znamená, že nás tady budete držet navěky?!“ vyhrkla spolužačka. „Máme taky lidský práva, ne?!“

„Klid,“ smířlivě pokynul rukama, jako by naznačoval usměrňování emocí.

„To ani náhodou! Nemáte právo nás tady držet!“

„Teď je šance, že se brzo dostanem pryč, ještě menší, co?“ podotkla jsem.

„No, uvidí se, poradíme se s Radou…“ pokrčil rameny.

„Hele, já du nahoru,“ oznámila najednou Martina. Podívala jsem se na ni s povytaženým obočím, všimla si směru jejího pohledu a odhadla, kam se dívá – podle všeho si právě všimla, že je v místnosti i Seth.

„Můžu jít taky? Další otázky si můžete srovnat v hlavě, nebo si sepiště seznam,“ odtušila jsem.

„Jistě, klidně běžte,“ propustil nás Polák, pak ale rychle dodal, „nahoru.“

„So… I hope we’ll see soon again?“ /Takže… doufám, že se brzo uvidíme znovu?/ otočila jsem se k Jacobovi. Usmál se a krátce mě políbil.

„I hope too,“ /Taky doufám./ řekl. Chtěla jsem vstát, ale pak mě trklo něco, co bych neměla opomenout: „Thank you… very much. You did a lot for me.“ /Děkuji… moc. Udělal jsi toho pro mě hodně./

„Your welcome,“ /Nemáš zač./ s dalším úsměvem zareagoval.

S náznakem neochoty, ale přesto ráda, jsem odešla. V místnosti plné rozhádaných vlkodlaků asi ani nemohlo být příjemně. Ale zase… Jake… zavrtěla jsem hlavou, abych na něj na chvíli přestala myslet.

Autor: Ranya (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek C-C... C... C... C-C... C-Cullenovi! - 48. část: