Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » C-C... C... C... C-C... C-Cullenovi! - 38. část

01.09.2009 (22:00) • Ranya • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1773×

Chytli ji.

Ne, to není možné... to ne!!! rozkřikla jsem se v myšlenkách, ale věděla jsem, že tím jí nepomůžu. Rozbrečela jsem se na plno. Samozřejmě se objevili Cullenovci – Edward pěšky, chvilku za ním Emmett s Carlislem. Jasper a Rosalie dorazili autem.

Vlci se přeměnili do lidských podob, kromě Sama, který soustavně vrčel na Jacoba. Ten se tvářil... vlastně netvářil. Měl nasazenou masku bez emocí, s takovou oblibou popisovanou v knihách. Ovšem když mi věnoval krátký pohled, byl... byl... hodně smutný. Zklamaný. Zrazený.

J-já... tak moc mu to chci vysvětlit... omluvit se mu... tolik pro mě znamená, a já mu ráčila ublížit... su bezcitná svině, tohle není možný... nikdy sem mu nechtěla ublížit, obzvlášť po tom, jak mile a přátelsky se ke mně choval... tohle si nezasloužil!! A Martina... zůstala tam... co jí udělaj?? Co když jí ublížej??

„Pojď,“ ozval se uklidňující, tichý hlas. Edward mě posadil do auta a to se mnou odjelo do Cullenovic domu. Jenže já to nevnímala. Nevnímala jsem nic. Jen Martinu, jak ji obestoupili vlci, a Jacobův zoufalý pohled... koutkem mysli jsem si uvědomila Jasperův hodně soustředěný výraz. Na pach vlkodlaků, který ze mě sálal, si asi zvykli a přehlíželi ho, ale on se snažil uklidnit mé emoce. Velmi, velmi marně.

***

Upadla jsem do stavu, kdy mi mohli mávat rukou před obličejem a já si toho nevšímala. Jen jsem tak nějak zaslechla, že Carlisle tam prý zůstal a pokusil se vyjednat její propuštění. Netušila jsem, jak to dopadlo. A co bylo s Jacobem?? Omylem, nedbalostí a soucitem umožnil můj útěk. Musel teď mít ve smečce peklo... jen Seth ho možná chápal.

„Neboj se, oni si to mezi sebou, ve smečce, urovnají,“ promluvil vedle mě Edward. Mluvil pomalu, hebce – jako vždy, a viditelně se trápil tím, že nejde zlepšit moji náladu.

Nemůžeš za to, jak mi je, netrap se tím... prosím.

„Chci Ti pomoci...“

Nemusíš. Moje chyba. Jako vždycky...

„Ale-“

Doopravdy nemusíš.

A dál jsem nevnímala. Nebyla jsem schopná ani mluvit, natož nadále vnímat, popř. ještě reagovat. Tak proběhl prakticky celý den.

V noci jsem nespala. Znovu jsem vzpomínala na proběhlé dny... první den, v úterý (tedy, doufala jsem, že to bylo úterý), jsme se objevily ve Forks. Noc jsme strávily u Cullenů, já nespala, další den jsme se dostaly do La Push, Martina viděla moře a já hodně kreslila a mluvila s Jacobem, potom jsme přespaly v tom volném pokoji u Sama a dalšího, třetího dne, jsem utekla. Teď už určitě přešla půlnoc a tak byl den čtvrtý. Možná by šel založit nový kalendář – takže by bylo 4. ledna L. U. (upírů) nula. Zajímavé.

Co teď budu dělat? Kdy Martinu pustěj? Nezávisle na luxusním kalendáři ji to sem nedostane. Fakt je to moje chyba... kdybych jí nějak... pomohla... nebo kdybychom delší úsek běžely... sakra. Nebo kdybychom tam zůstaly, ona se Sethem a já Jakem... nebo... kdybychom tam vůbec nešly...

„Klid, bude to dobré, Carlisle s nimi jednal o propuštění...“ znovu mě začal uklidňovat Edward, tentokrát si, zcela ignorujíc vlkodlačí aroma, sedl vedle mě, a já seděla na verandě, „zítra tam s ním znovu zajedu, řekneme, že se za ni můžeme zaručit... sice by se hodilo, abys jela taky, ale samozřejmě nemusíš.“

„Samozřejmě půjdu.“

„Vážně nemu-“

Edwarde, začínáš mě štvát. Řekla jsem, že půjdu, protože chci jít, jasne?

„Dobrá,“ hlesl a pousmál se. Trochu jsem to přeháněla, takhle si dovolovat na idola mnoha dívčích srdcí, ale... už jsem si asi zvykla, že buď je to podařený sen, a nebo podivná skutečnost, a neměla jsem potřebu omezovat své reakce. Začala se ve mně vyvíjet jistá forma odvážnosti a lehce i agresivity, každopádně – obrněnosti proti světu.

Čas utekl nezvykle rychle, obzvlášť v poměru k dané situaci, a nastalo dopoledne. Snídani jsem s omluvou odmítla, protože jsem se necítila na to, abych jedla, a spolu s Edwardem a Carlislem jsem zamířila do La Push.

Auto dojelo k hranici a všichni jsme vystoupili. V hlavě jsem měla poměrně chaos, takže Edward stihnul postřehnout akorát to, že se chci omluvit Jakovi. Víc jsem vlastně sama netušila.

Na druhé straně neviditelné bariéry, která pro mě neplatila, bylo několik jedinců – věděla jsem, že jsou mezi nimi Sam, Polák a Jacob, což bylo hlavní. Stáli pár metrů od nás.

Carlisle něco anglicky pronesl, nesledovala jsem co. Nepřítomně jsem popošla dopředu – od hranice mě dělily tři kroky, ale to jsem nějak neřešila. Chtěla jsem lépe slyšet, kdyby se dělo něco důležitého, takže mě nikdo netahal zpátky.

Uvažovala jsem, kdy bych to Jakovi mohla říct. Přemýšlela jsem nad tím poměrně dlouho. Krátce jsem se otočila k upírům; Edward se tvářil soustředěně, jak luštil vlčí myšlenky a hledal nějakou spásnou cestu, a Carlisle klidně a vyrovnaně jako vždy. Já se jen tiše zžírala ve svých úvahách, a to mi moc nevyhovovalo.

Moje reakce byla rychlejší, než uvědomění, co chci udělat, což byl jediný důvod, proč se mi to podařilo, a Edward to včas nezaregistrovals. Překonala jsem tu krátkou vzdálenost a přešla na stranu vlkodlaků.

„Proč?! Co to děláš??“ vykřikl Edward, protože v mojí hlavě nebyly odpovědi. I ta jeho otázka mnou prošla, aniž bych jí věnovala nějakou pozornost. Vlci se tvářili taky poměrně šokovaně.

„Svoboda nabytá zradou je špatná. Příliš špatná. Klidně mě zavřete, nebo třeba rovnou zabijte, mně je to doopravdy jedno...“ prohlásila jsem. Věděla jsem, že mi rozumí jen upíři a Polák, ale tím jsem se také netrápila.

Sam se probral první. Okamžitě mě odvedl pryč. Nevšímala jsem si toho. Vlastně jsem průběžně zapomněla průběh celé cesty. Takže mě trochu překvapilo, když se otevřely dveře a za nimi, v útulném pokoji, seděla Martina a kdyby se v tu chvíli převedla do anime stylu, měla by nad hlavou hromadu otazníků.

„Johy! Co tady děláš??“ vyhrkla, ale já se nepřítomně posadila na postel vedle ní a sledovala podlahu přede mnou.

„Hej, Áďo?“ zavolala tedy k osobě, která zrovna zavírala dveře. „Co tady dělá??“

„Dobrovolně se vrátila, i když věděla, že bude zavřená. Nechápu,“ pokrčil rameny a odešel. Martinu ta odpověď sice neuspokojila, ale pochopila, že další otázky jsou zbytečné.

***

O hodinu později jsem najednou vstala a zamumlala: „Musíme se omluvit Jakovi.“

Marťu to konečně vzburcovalo k akci. Usmála se nad tím, že svým způsobem reaguju, došla ke dveřím a zavolala: „Áďo!!“

Vzhledem k tomu, že zrovna šel po chodbě, se objevil poměrně brzo.

„Co potřebujete?“

„Mluvit s Jacobem.“

„Proč?“

„Nechcem znovu utýct. Můžeš ho přivýst?“ začala ztrácet trpělivost. Já jen mlčky postávala někde v koutě místnosti.

„Tak... dobrá,“ vzdal to nakonec. Za chvíli byl zpátky – počkal na chodbě, když Jacob vešel do pokoje.

„I’m sorry, Jacob,“ /Promiň, Jacobe./ pronesla Martina, rozhodně ne bez emocí, opustila místnost a zavřela za sebou dveře.

Netušila jsem, co tím sleduje, každopádně jsem s ním zůstala v místnosti sama. Bylo mi jedno, že to stejně uslyší... protože jsem si konečně uvědomila, že mu musím něco říct. Něco důležitého.

Autor: Ranya (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek C-C... C... C... C-C... C-Cullenovi! - 38. část: