Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » C-C... C... C... C-C... C-Cullenovi! - 31. část

30.06.2009 (18:00) • Ranya • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2703×

„I suposse, you like drawing or writing. So… what will you do?“ /Předpokládám, že máš ráda kreslení a nebo psaní. Takže… co budeš dělat?/ se zájmem se mi podíval přes rameno. Já upustila z obranné pozice klubíčka a položila si blok na kolena. Prohrabala jsem penál a vyndala sympatickou, starou tužku.

„I… haven‘t got an idea,“ /Nevím./ přiznala jsem a předala si tužku z levé do pravé ruky. Zhluboka jsem se nadechla a přiložila napůl ořezanou tuhu grafitu k bílému papíru. Potřebovala jsem chytnout inspiraci – a vzhledem k vlkodlakovi vedle mě bylo rozhodnuto.

Načrtla jsem obrysy malého ležícího vlčete. Kdybych nebyla profi sebekritik, řekla bych, že bylo roztomilé. Jacob dokonce pochopil, že mi vadí, když se mi dívá přes rameno, takže trpělivě vyčkával a nakouknul jen občas. Na srst jsem použila kombinaci šedé, hnědé a černé pastelky.

Když byl obrázek dobarven, kritickým pohledem jsem si ho přeměřila a ještě tu ubrala stín a tu přidala, pomocí bílé pastelky, která se tam omylem taky připletla, trochu světla. Když se mi to podařilo dokončit, podívala jsem se na Jakea.

„Which… date… is today?“ /Jaké datum je dnes?/ vykoktala jsem. Tohle jsem doopravdy netušila, jak říct.

„I’m sorry, I‘ve forgotten that,“ /Promiň, zapomněl jsem to./ omluvně zamumlal a trochu zčervenal. Netušila jsem, jak je možné zapomenout datum, ale nestihla jsem nic namítnout, protože potom očima přeostřil na vlčka.

„Wow! That’s so… so cute,“ /Fíha! To je tak… tak roztomilé./ vyhrkl a vzal mi blok z rukou. Usmíval se na vlče a potom se podíval zpátky na mě. Pronesl větu, u které jsem tušila, že by mohla znamenat, zda si ten obrázek může nechat.

„Sure,“ /Jistě./ pokrčila jsem rameny a Jake bez zaváhání vytrhl papír z bloku, který mi vrátil, kdybych chtěla kreslit dál. Já okamžitě věděla, co bude následovat za obrázek. Právě bylo té roztomilosti až příliš.

Další čas jsem věnovala načrtávání a vybarvování temného anděla s krvavým mečem a prázdnýma očima. Jacob sice nechápal, proč mu to nechci ukázat, ale s vlčkem si zatím vystačil. Když jsem shledala, že mi to, co nakreslím, nechá, do hlavy se vloudila další představa, kterou jsem sice zkoušela hodně dlouho zapudit, ale nějak se to nepodařilo. Jednalo se o zamilovanou dvojici sedící v romantické krajině plné jednorožců, pegasů, s hypogryfem letícím po nebi a tak podobně. Přenesení toho na papír trvalo hodně dlouho a Jacob si doopravdy přál vidět, co to je za obrázek.

„I’m sorry, but really no,“ /Promiň, ale vážně ne./ obeznámila jsem ho s faktem.

„Heey, please,“ /Hej, prosím./ zkoušel to, a při pohledu na něj bylo těžké i nadále vzdorovat, ale ten obrázek, krátký romantický úlet, bych asi neukázala ani Martině.

„Just no,“ /Prostě ne./ vydechla jsem a vytrhla obrázek z bloku. Temná andělka z předtím byla vložená mezi listy, protože se mi nechtělo ji muset schovávat, a už vůbec nosit s sebou, ale zas tak moc mi nevadilo, když ji někdo najde. Naopak tohle nesměl vidět nikdo. Jenže se mi podařilo jako vždy nebýt důsledná a obrázek jsem jen zmuchlala do naprosté kuličky a schovala si ho do kapsy.

„Ok,“ /Dobře./ pokrčil rameny na znamení porážky. Stejně se ale znovu usmál, což jsem byla ráda, protože jsem doufala, že mu tahle maličkost nezkazí náladu.

Pohroužila jsem se do myšlenek. Takové to, že nemám právo na lásku, že všichni ostatní ano, že Martě a Sethovi to musí vyjít, že život je nefér a jak jsme se do Forks ksakru dostaly, tam bylo samozřejmě.

„Hej, Johano,“ zavolala na mě Martina. Zvedla jsem oči. V hlavě si mi samovolně, po paměti, hrála Sonata Arctica → Caleb, byla jsem naprosto mimo a najednou se uráčila objevit ona. Ale stejně jsem se zkusila usmát a takové ty kraviny okolo.

„No nazdar,“ ironicky jsem opětovala.

„Taky Tě ráda vidim,“ zašklebila se. Za ní šel Seth a usmíval se na ni, což ovšem nemohla vidět, a Polák se přichomítl zpátky též.

„Cos tam dělala?“ zeptala jsem se, snažíc se nenechat svůj hlas, aby zněl totálně nezaujatě, i když jsem si musela přiznat, že mě obklopuje slušná apatie vytvořená příliš dlouhým melancholičením a přemýšlením.

„No, seděla na písku a dvě hodiny zírala na moře,“ přiznala se a zamrkala, „bylo to docela… uklidňující.“

„A dál? Nothing?“ /Nic?/ povytáhla jsem obočí a ani mi nedošlo, že jsem použila anglické slovíčko místo českého.

„Přesně. Teda, ještě se mi podařilo nějak škobrtnout, ale jinak nic…“

„Škobrtnout? Povídej,“ okamžitě jsem ji vybídla. Řekla bych, že jsem zvědavost hrála docela dobře.

„No, šli jsme zpátky a já škobrtla o vlastní nohu,“ zamumlala.

„A?“

„Co a?“ nechápavě se na mě podívala.

„No, spadlas?“ Povzdechla jsem si nad její neempatií.

„No, ne,“ zčervenala.

„Povídej,“ protočila jsem panenky.

„Seth mě chytnul včas,“ neochotně objasnila.

„Skvělý,“ zazubila jsem se. Emoce v tom nebyly žádné.

„Jak – skvělý? Spadla sem na vlkodlaka,“ namítla.

„Na toho, co se Ti líbí.“

„No jo, no jo…“

Autor: Ranya (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek C-C... C... C... C-C... C-Cullenovi! - 31. část: