Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » C-C… C… C… C-C… C-Cullenovi!! 3. část

02.04.2009 (15:40) • Ranya • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3236×

„Do you know Emmett?" zatvářila se zmateně. Martina zaklonila hlavu a praštila s ní zvenku o opěradlo lavičky.

„To sem se zas přeřekla," prohlásila s krátkým úšklebkem.

„To teda," nervózně jsem se zasmála a snažila se tak dát tělu prostor, aby se uvolnilo. Ten stres, napětí a všechno okolo byly trochu moc.

„I don't know Emmett, but I know who is it," překousla jsem pár jednoduchých anglických slov.

„I familiar you with him," navrhla a usmála se. Zabádala jsem v paměti. Familiar... nemyslí tím něco o seznámení? Zděšeně jsem si uvědomila, že pravděpodobně ano.

„Co že hodlá udělat?" zeptala se mě Martina, ale jí samotné to došlo. Jen chtěla mít jistotu, že tahle noční můra... je skutečná.

„Seznámit... s Emmettem... s Emmettem Cullenem... my..." vykoktala jsem a zase ztuhla. Ach ano, další úpadek do čehosi, co silně připomínalo šok.

„Now?" zašeptala Martina jedno z mála slov, která se nebála použít.

„Why not?" pokrčila Angela rameny, ale pak se za ní objevil Erik s nějakým dalším klukem.

„We must go to class... will start hour of Biology," upozornil ji ten nový. Pak si asi vzpomněl, že jsme tam taky. Litovala jsem Martiny, která ještě nebrala ani budoucí čas. Věděla jsem, jak bídně jim rozumím já, natož pak ona.

„Oh, sorry. I'm Mike," dodal. Martina zavřela oči, zhluboka se nadechla a přidala hudbě ve sluchátkách hlasitost. Já ruce pevně setnula v pěsti.

„And surname?" podívala jsem se na něj a opakovaně promyslela, zda je surname příjmení a nebo první jméno. Došla jsem k názoru, že jsem to řekla správně, že příjmení.

„Newton," odpověděl a já taky zavřela oči. Tohle bylo moc.

„What I said or did wrong?" zeptal se nás. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se zařídit, aby se mi netřásl hlas, když jsem mu odpovídala.

„We don't speak English."

„Hey," Mike se zatvářil znepokojeně, ale pak nad námi zavrtěl hlavou a odešel spolu s Erikem a Angelou do učebny, kde měli další hodinu. Okamžik poté, co se rozhodli odejít, zazvonilo.

„Skvělý," zamumlala jsem a propadla se do svých hlubokomyslných depresivních úvah. Auto, které by ukončilo moje utrpení (pardon, existenci), se v nich objevilo několikrát.

Naprosto jsme ztratily pojem o čase. Nezáleželo na minutách, možná ani hodinách. Celou dobu jsem se snažila bloudit myšlenkami všude jinde, ale když jsem si zkoušela vyprávět vtipy, vyvstal mi na mysli jeden bod, jak naštvat Ara: „Vyptávat se ho, co bylo dřív, jestli slepice nebo vejce. Když se tě zeptá, jak to má vědět, odpověz, že sis myslel/a, že u toho byl." A celé snažení nemyslet na Stmívací upíry bylo v tahu.

Když už jsem nemohla vydržet to ticho, které umožňovalo nepříjemným myšlenkám, aby se mi vracely do hlavy, sáhla jsem do aktovky pro svoji Mp3. Útěcha ve formě Landy nebyla zrovna ideální, písničky jako Stvůry, Jó, ulice! a Vlkodlakem mi na optimismu nepřidávaly, ale byl to alespoň ostrůvek češtiny v cizím kraji.

/...píchají mi do žil smutek, a já nemám kam bych utek.../

Já sem věčnej optimista. Vážně, otráveně jsem pro sebe konstatovala. Dala jsem si nohy na lavičku a objala si kolena rukama jako Martina.

„Klubíčko," zamumlala jsem a ani si neuvědomila, že jsem to řekla nahlas. To bývalo oslovení Martiny, když se jednu dobu často choulila do klubíčka. Jenže... nikdy to nebylo z důvodu úpadku do šoku jako nyní.

„Cože?" zmateně se probrala a vyndala si sluchátka z uší.

„N-nic," na chvilku jsem vypnula zvuk svojí Mp3.

„Klubíčko," pronesla a zasněně se pousmála. Odhadovala jsem, že se jí na chvilku podařilo ponořit do vzpomínek.

„Hele, jak dlouho tady už sme?" vyhrkla jsem najednou. Nějak mimochodem mi došlo, že jsme tam byly opravdu hodně dlouho. Několikrát zazvonilo, naštěstí o nás už nikdo nejevil zájem.

„To nevím," zamyšleně odpověděla a já vyprskla smíchy.

„Co je?" zeptala se zmateně.

„Nevíš. Už zase," zavrtěla jsem nevěřícně hlavou. Když jí náhodou ulétlo něco spisovného, bylo ve zvyku ji na to upozornit. Dokonce i v tak stresové situaci jsme se společně dokázaly zasmát a alespoň krátce se rozptýlit.

„Né fakt. Jak dlouho si myslíš Ty?" zeptala se mě.

„Netušim. Pár hodin?"opatrně jsem navrhla.

„No, je to možný... bože," vydechla, když si uvědomila, že pár hodin seděla schoulená do klubíčka, do uší jí křičeli Nightwish a... a nic.

„Sme šílený," zamumlala jsem a povzdechla si, „ztracenej případ, já to o sobě říkala dycky..."

„Jo, jsme ztracený případy. Obě," dodala a potom pohlédla na svoji aktovku, kterou měla položenou vedle sebe.

„A do prčic... co jídlo a pití? My tu umřem," vyděsila se.

„Víš co? Praktický otázky ráda přenechám Tobě," protočila jsem panenky.

„Ty seš strašná," zakvílela a začala se přehrabovat v aktovce, „ani ne půl litru minerálky, k tomu dvě housky. Co máš Ty?"

„Ani ne půl litru džusu a jedna houska," nepřítomně jsem odpověděla.

„Skvělý. To tu moc dlouho nevydržíme. Zajímalo by mě, kdy se dostanem... zpátky."

„Jo, to mě taky..."

„A český peníze nám tady asi budou na... dvě věci, co?" ujistila se opatrně.

„Jo," povzdechla jsem si a podívala se ke škole. „Kdy jim asi skončí vyučování? Víš, třeba... nesvítí slunce a tak-"

„Nech toho! Nepřipomínej je!" rázně mě umlčela.

„Pardon," zamumlala jsem a pocítila nepříjemné sevření žaludku, když jsem si větu v hlavě dokončila. Nesvítilo slunce a tak by Cullenovi mohli být ve škole... ne, ne, na tohle bylo doopravdy bezpečnější nemyslet.

Autor: Ranya (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek C-C… C… C… C-C… C-Cullenovi!! 3. část: