Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » C-C... C... C... C-C... C-Cullenovi!! - 2. kapitola - 2. část

marcus


C-C... C... C... C-C... C-Cullenovi!! - 2. kapitola - 2. částUf... konečně další kapitola. Tak... nevydržím stávkovat, no. :P Když už to mám napsané, je mi blbé nepřidat to. No... snad se bude líbit, nezasypete mě kameny a nikdo mi to neukradněte. -.-

Ale nemohly jsme na ně koukat věčně. Pořád nás zajímalo, co se to děje, proč se na nás dívali, nedívali, co Martina ano a já ne a pak Martina ne a já ano... a proč gay? Moment, to by... no, museli by o ní mluvit v souvislosti s tím, že se mu líbí nebo tak něco, co já vím... a pak o tom samém, ale o mně... božíčku, nedává to smysl. Nechápala jsem.

Áďo, mohl bys nám to vysvětlit, prosím?“ otočila jsem se k Polákovi. Povzdechl si, přesto však nezareagoval. Zdálo se, že mu na čele naskočila taková ta zamračená vráska. Ještě párkrát jsme se ho snažily rozmluvit – bez úspěchu.

Po nějakém čase, kdy už nám bylo příjemně teplo, nikdo si nás moc nevšímal a jediní podivně zadumaní byli Jake, Sam, Adrijevič a jeden kluk, jehož jméno jsem neznala, se pár zástupců hodně mladé generace rozloučilo a odešlo. Neuvědomila jsem si, že je pozdě a pravděpodobně něco jako všední den, což znamená, že oni musí brzo vstávat do školy.

Přítomní se postupně trousili... a trousili... a trousili. Nikoliv jako výtrusy hub, jen jich od ohníčku ubývalo. Nakonec tam zůstali tři lidé a již zmínění – Jake, Sam, Adrijevič a jeden kluk. Otočila jsem se k Martině a řekla tak, aby mě Polák neslyšel: „Hele, co se teď asi bude dít? Jakože... myslíš, že ten oheň uhasej a prostě odejdou?“

Nevim, ale to by bylo dost blbý... tak je můžem zkusit požádat, aby nám tady ten oheň nechali a my že si budem samy přikládat?“ nadhodila. Přeměřila jsem si je pohledem a zavrtěla hlavou. „Nemyslim, že by to prošlo.“

Zase jsme umlkly a chvíli neklidně seděly čekajíc, co se tedy vlastně stane. Nebylo moc v naší moci nějak to ovlivnit a proto... jsme prostě čekaly.

Co mě ani ve snu (ach ta ironie) nenapadlo, to se stalo. Jake vstal ze svého místa a přesedl si vedle mě. Ne přímo, nechal pár centimetrů mezeru, ale to moc neovlivnilo míru mého zneklidnění. Protože jsem se průběžně pokoušela rozptýlit, ne doslova! A nejen uklidňováním se, že se mi to všechno zdá, zauvažovala jsem, jaké slovní spojení (či výkřik) by se nejvíce hodilo, aby vystihlo danou situaci.

Uvažovala jsem jen pár vteřin a přišla hned na nejlepší variantu. Bylo to prosté.

Vše, co se od velkého Pardubice-blik-Forks až do teď událo, šlo přesnadno shrnout. Stačilo obyčejné: WTF?! (What the fuck?! - něco jako Co to kurva?!)

A když jsem se, konečně, na moment uklidnila, Jacob na mě promluvil a já se zase oduklidnila.

Hi,“ (Ahoj.) usmál se. Přemýšlela jsem, zda mu říct, že neumím anglicky. Nakonec mi nic jiného nezbylo a tak jsem se tím slabým argumentem ohradila. Zdálo se, že přes jeho tvář přeběhlo zklamání. Pak však okamžitě nasadil přátelský výraz a ten svůj neuvěřitelně překrásný úsměv-

Nech toho, Johano! v duchu jsem se okřikla.

No problem, however, we can try it, so... what's your name etc.?“ (Nevadí, nicméně to můžeme zkusit, takže... jak se jmenuješ a tak podobně?) Očividně hodlal zjistit, zda to nepůjde alespoň přes základní, jednoduchou angličtinu. A protože mluvil pomalu a zřetelně, já mu vskutku rozuměla. A dala bych cokoliv za to, abych si s ním mohla popovídat, protože jsem mohla poslouchat ten jeho úžasně sympatický hlas-

NECH TOHO! Tentokrát jsem na sebe vyloženě zařvala. Co to se mnou sakra bylo?!

My name's Johana, I am from Czech republic-“ zasekla jsem se u jeho – Žádný nadšený poznámky! – povytaženého obočí, „...it's middle of Europe... and... and...“ (Jmenuji se Johana. Jsem z České republiky … to je uprostřed Evropy... a... a....) Dál už mě nenapadalo, co říct. Zachránil mě další otázkou.

How old are you?“ (Kolik ti je let?)

Dobrá, nezachránil. Čísla 13 a 14 se podle mě vyslovovala příliš podobně a tak jsem je odmítala vyslovovat. Učitelka nás na to upozorňovala už před časem, na onu nevypočitatelnou podobnost, co číhá za vyslovenými slovy, aby posluchače spletla a mluvícímu přidala či ubrala rok života.

Jeho výraz však vypovídal o tom, že ho to zajímá, či že zájem dobře hraje. Je to jen sen. Pokrčila jsem nad tím rameny a vyryla 14ku klackem, co ležel poblíž, do země.

Sorry, I don't know how to say it,“ (Promiň, nevím, jak to říct.) objasnila jsem. Jen chápavě pokývl hlavou. A proč ho to vlastně zajímá? Zamračila jsem se. Nezajímá. Je to zdvořilostní hovor. Teda, co to melu... neexistuje, nic z tohohle se neděje ve skutečnosti, takže to nemá vůbec cenu řešit.

Fine, so, next... what's your favourite color?“ (Fajn, takže dál... jaká je tvá oblíbená barva?) Co to má být za výslech? Nechápala jsem ho. Ale akceptovala jsem to. Když na mě upíral své nádherné oči-

My favourite color is... black,“ (Má oblíbená barva je... černá.) přerušila jsem své myšlenky odpovědí. Pak jsem si uvědomila, co jsem řekla, a rozesmála jsem se. Co mi nedošlo, tak to, že já vlastně jeho příjmení nemám možnost znát. Oni netušili, že jsme se o nich dočetli... myslím. Takže to, že se nejmenuje Jake, ale Jacob Black, pro mě měla být neznámá informace.

Taky se podle toho zatvářil. Zase povytáhl obočí. Mávla jsem nad tím rukou a začala se omlouvat. „Sorry, sorry, it was just... one memory.“ (Promiň, promiň, to byla jen... jedna vzpomínka.) Nezdálo se, že by mi uvěřil. Ale nevadí, překonal nedůvěru, znovu se usmál a já se mohla kochat pohledem do jeho tváře. Pokračoval ve vyptávání a já na vše, čemu jsem rozuměla, reagovala. Přestala jsem se potlačovat a dovolila svému slovníku, aby na něm vyplýtval všechny nadšené a fascinované přívlastky; stejně tak fantazie dostala povolení k vykreslování přesládlých představ.

Vždyť je to jen sen. Tak zač se stydět.

Když se svými otázkami skončil, věděl o mně nezvykle hodně – věděl, co dělám ve svém volném čase, i když jen přibližně, znal pár mých oblíbených skupin, tušil, jaké předměty mě ve škole baví a které naopak musím přetrpět... a mně to nevadilo. Teď už jsem si nijak neodpírala a nezakazovala upřímnou myšlenku – je boží. Sice mi to do mé povahy nesedělo, nikdy jsem nesoudila jen podle vzhledu anebo prvního dojmu, ovšem on... byl mi tak neskutečně hodně sympatický, že jsem tomu skoro nemohla uvěřit.

Ale docela to dávalo smysl – takhle dokonalý kluk logicky nemůže existovat. Což hezky potvrzovalo teorii o tom, že se nám to jen zdá... takže vše bylo takové, jaké to mělo být.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek C-C... C... C... C-C... C-Cullenovi!! - 2. kapitola - 2. část:

 1
1. Kika
14.12.2014 [11:04]

Prosím pokračuj ! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!