Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » C-C… C… C… C-C… C-Cullenovi!! 14. část

20.04.2009 (15:08) • Ranya • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2687×

„Hello?“

„Ahoj.“

„Hi?“ zeptal se a já se zarazila. Přeložit to jako ‚čau‘ se mi moc nechtělo. Nebo snad ‚nazdar‘?

„Something like ahoj,“ /Něco jako ahoj./ zamumlala jsem tedy.

„Ok,“ pokrčil nad tím rameny. Krátce se zamyslel a pokračoval ve výslechu – ‚Kolik je Ti let?‘, ‚Jaké je venku počasí?‘, ‚jídlo‘, ‚lidé‘ (žádná spojitost! Doufám…), ‚město‘,… u některých slov jsem se musela omluvit a přiznat, že nevím. Netvářil se vyčítavě a ani netrpělivě, když jsem si delší dobu vzpomínala. Asi po půlhodině ho zavolal Emmett a tak s rozloučením „ahoj“ odešel.

Docela jsem si oddechla, protože jsem si připadala blbě, když jsem nedokázala odpovědět. Znovu jsem se vrátila ke svým myšlenkám, tentokrát směřovaným k Jantarové propasti, začala jsem totiž docela vážně uvažovat, že bych do ní Cullenovy připsala, i když to mělo být o Ell, rodině Beltramiů a vlkodlacích.

Okolo jedné ráno se Martina probudila. Zajímavé, usnula v deset a probudila se v jednu, přišlo mi to trochu… zvláštní. Ale celá naše situace byla velice zvláštní, takže proč vlastně ne, že?

„Co to je?“ rozespale zamumlala, když si všimla deky.

„Asi aby Ti nebyla zima,“ odpověděla jsem a dál si všímala lesa kolem.

„Kdo to udělal?“ tentokrát rozezleně zasyčela.

„Emmett,“ ušklíbla jsem se. Jak jsem předpokládala, zatvářila se ještě vražedněji, ale pak se rychle uklidnila a přešla ke mně.

„Nejradši bych na něj vzala zapalovač,“ zatvářila se zamyšleně, ale pak úsměv pohasl, asi si uvědomila, že zapalovač nemá.

„Ale notak… aspoň nenastydneš, ne?“ zmínila jsem kladnější stránku věci.

„No jo no, aspoň že tak, ale stejně…!“ neochotně přiznala. Protočila jsem nad tím panenky.

„Hele, klid,“ ušklíbla jsem se. Nakonec nad tím tedy mávla rukou.

„Pudou zejtra do školy?“ zeptala se najednou.

„Jak to mám vědět?“ podivila jsem se.

„No… co sem promeškala?“

„Edward chtěl naučit česky,“ otráveně jsem zamumlala.

„Od Tebe?“ rozzářila se.

„Jo.“

„To je skvělý, ne?“ culila se.

„Možná,“ pokrčila jsem rameny, „ale já spoustu anglickejch věcí neznala…“

„To já bych taky neznala, to je v pohodě. Hele počkej, Tys ještě nespala?“ vyhrkla najednou.

„Ne, no,“ nezaujatě jsem potvrdila.

„Jaks to vydržela?“ zatvářila se zmateně.

„Cože?“ nechápala jsem.

„No, já byla proklatě vyčerpaná a teď se mi chce spát zase…“

„Já nechodila kolem domu… ke všemu s upířím ocáskem,“ zašklebila jsem se.

„Hele, to mi nepřipomínej!“ zavrčela a hned nato se zasmála.

„No jo, promiň…“

„V pohodě,“ ironicky odtušila.

„Takže Ty teď usneš zase?“ změnila jsem téma.

„No asi jo, ale ne hned,“ zahuhlala. Zase jsme chvíli mlčely. Chvíle se protáhla v půlhodinu, nějak nebylo co říct, ale ani nebylo potřeba cokoliv říkat. Čas plynul docela rychle. A díky bohu, venku vůbec nebyla zima, vyjímečně teplá noc.

„Kolik je?“ zeptala se najednou.

„Nevim. Zeptej se doktora Tesáka,“ ušklíbla jsem se.

„Ehm,“ hodně hlasitě si odkašlala, „prosim Vás, kolik je hodin?“

Ve dveřích se objevil Edward. Škoda, že neumíme vyslovit ‚Carlisle‘, takhle byla žádost o odpověď moc všeobecná.

„Tři čtvrtě na dvě, ráno,“ usmál se. Edward právě řek‘ českou větu, došlo mi.

„No teda, ten se učí rychle, co?“ poznamenala Martina a pak se usmála. „Děkuju.“

„Není zač,“ Edward se taky usmál, takovým tím pokřiveným úsměvem, který většina fanynek zbožňovala už od popisu, a zmizel zpátky v domě.

„Úžasný, že jo?“ lehce omámeně Martina zamumlala.

„Jo, určitě,“ souhlasila jsem. Upírák se učí česky. Jen kvůli nám.

Další ticho… dlouhé ticho. Znovu nebylo co říct, každá ve svých myšlenkách…

„Já nechci zpátky domů,“ pronesla najednou Martina. Mohlo být tak čtvrt na tři.

„Já taky ne,“ tiše jsem přiznala.

„A kde vůbec sme? V knížce?“

„To netušim,“ pokrčila jsem rameny.

„Ehm, Johy… víš, co mě štve? Teda, doufám, že tohle si upíři nepřeložej,“ trochu zrozpačitěla.

„Povídej,“ vybídla jsem ji a krátce zauvažovala o oslovování. Ona mi říkala Johy, odvozenina od Johano, protože Johanko jsem nesnášela. Ale já jí neříkala nijak. Jak to? No, jsem zvláštní, ze zásady neoslovuji…

„Mě… trochu… no, vlastně docela hodně, štve Alice,“ vychrlila.

„Ééé, jasně,“ pokývla jsem hlavou. Mě Alice přímo se*e, pomyslela jsem si a ušklíbla se.

„Já na ni žárlim,“ dodala a schovala hlavu mezi ruce, které měla položené na skrčených kolenech.

„Jsme dvě,“ tichým hlasem jsem odtušila. Žárlit na upírku, která podle všeho nemá existovat, a zbožňuje ji 80% čtenářů Twilight (19% ji jen má rádo), no dopadly jsme fakticky dobře.

„Je to od nás hnusný,“ konstatovala a já přikývla.

„Jo, je…“

„Ale stejně mě to se*e,“ zasyčela.

„Můžem s tím něco nadělat? Asi těžko,“ otráveně jsem poznamenala.

„Bohužoužel,“ povzdechla si. Použila mnou používané slovo, které pocházelo od mého táty a já ji jím nakazila.

A další ticho.

Autor: Ranya (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek C-C… C… C… C-C… C-Cullenovi!! 14. část: