Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » C-C... C... C... C-C... C-Cullenovi!! - 1. kapitola - 1. část

23.02.2010 (19:30) • Ranya • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2458×

< PROLOG

Přešlápla jsem si a rozhlédla se. Nebavilo mě čekat venku, i když jsem si mohla povídat s Martinou, ale holt to vždycky trvalo, než se školník rozhoupal k tomu, aby odemknul. Ovšem teď jsem si všimla, že se skupinky žáků roztroušené kolem školy začínají pomalu přesouvat dovnitř; to znamenalo, že je škola otevřená.

„Už se pouští,“ ukázala jsem ke dveřím. Martina se podívala tím směrem, přikývla, zamumlala něco jako „Dobrá, půjdem.“ a vykročila. Svůj krok započala v České republice, v Pardubicích, u základní školy zvané Štefánikova.

...záblesk...

Došlápla na zcela neznámém místě.

***

Byla jsem dokonale zmatená a zaregistrovala jsem, že Martina taky. Tam, kam jsme se nějakým záhadným způsobem dostaly, to nebylo ani jedné povědomé.

„Kde to jako jsme?“ prohlásila.

„To netušim,“ zareagovala jsem na řečnickou otázku. Rozhlížela jsem se kolem dokola. Vedle nás se nacházelo nějaké parkoviště. Všimla jsem si, že má všechno podivně utlumené barvy, tudíž jsem vzhlédla k nebi – jak jsem předpokládala, slunko se skrývalo za vrstvou ocelově šedých mraků, proto bylo i poměrně chladno.

„Zdá se mi to?“ uslyšela jsem náhle její tichou, možná i zděšenou samomluvu. Nechápavě jsem se na ni otočila a potom následovala dráhu jejího pohledu.

Když si můj mozek spojil, co oči vidí, na nekonečně dlouhý zlomek okamžiku jsem zapomněla, jak se dýchá, což se ještě navíc přidalo k šoku, do kterého jsem se propadla.

Nedaleko parkoviště stála škola a u ní křičela obrovská cedule:

High School

in Forks

„Fo... Forks?!“ vyhrkla jsem. Obě jsme zíraly na nápis, který naznačoval, že jsme zralé na Bohnice a nebo že se stalo něco, co se nedá logicky vysvětlit.

…co logicky, co se nedá nijak vysvětlit!

Forks, nejdeštivější městečko ve státě Washington (ano, ve Spojených státech amerických!), kde se odehrávala naše oblíbená Twilight sága. Podle autorky, Stephenie Meyerové, tam žila upíří vegetariánská rodinka (vegetariánství u nich znamenalo živit se pouze krví zvířat), tzv. Cullenovi, a přistěhovala se tam také obyčejná lidská dívčina zvaná Isabella Swanová. Potom už se odvíjel romantický příběh, jelikož v ní jeden z Cullenů, Edward, našel zalíbení a přitom ho neskonale lákala její krev, takže se od ní snažil držet dál, aby jí omylem neublížil...

Z omámení nás probrala jakási dívčina, jejíž tvář lemovaly hnědé vlasy, zelené oči se jí skrývaly za brýlemi s černými obroučky a před zimou se chránila modrobílou bundou. Následoval ji zamračený kluk s rozcuchanými blonďatými vlasy. Ovšem já jsem si jich všimla, až když nadšeně vychrlila: „Hi! I have never seen you here... where are you from? And who are you?“ (Ahoj! Nikdy jsem vás tu neviděla... odkud jste? A kdo jste?)

Jelikož mé myšlenky ubíhaly mnohem pomaleji než obvykle, chvilku mi trvalo, než jsem se prohrabala vzpomínkami a ujistila se tak, že mi nejsou odnikud povědomí a že jsem o nich v životě neslyšela a ani nečetla.

„We don't speak English,“ (My neumíme anglicky.) opatrně jsem objasnila naše mlčení. Sice to byla částečná lež, ale pravda se skrývala v tom, že jsme angličtinu nikdy nepoužily ve skutečné praxi, což způsobovalo příšernou výslovnost a ve výsledku tedy i snadná nedorozumění.

„Uh, wait... really?“ (Uh, počkat... opravdu?) rozpačitě se ujistila.

„Really, we don't speak English,“ (Opravdu, neumíme anglicky.) zopakovala jsem a začínala si připouštět, kde že to vlastně jsme. Forks, to Forks... nedalo se tomu uvěřit. Proto jsem si to nakonec přeložila jednoduše: dnes jsem se ještě nestihla probudit. Ovšem tím vyvstaly další nezodpověditelné otázky – jednalo se o krásný sen, nebo noční můru? Kdy jsem se měla probrat do nudného, všedního rána?

„But... where are you from? I hope you understand this basic question...“ (Ale... odkud jste? Doufám, že rozumíte této základní otázce...) nervózně se na nás usmála. Kluk mezitím stál opodál a nevěnoval nám žádnou pozornost, jen usilovně pracoval na tom, aby jeho zamračený výraz ani na okamžik nepolevil a on si tak udržel své nepřátelské vyzařování.

„From Czech republic, middle of Europe. Hey, but who are you?“ (Z České republiky, to je uprostřed Evropy. Hej, ale kdo jste vy?) obrátila jsem otázku na ni, abych předešla dalšímu výslechu, protože jsem se bála formulovat delší věty a toho, že bych jí mohla neporozumět. Nicméně předtím, než odpověděla, se zatvářila poněkud nevěřícně, protože pojem „Evropa“ jí byl asi hodně vzdálený.

„I'm Amanda and he is Jeremy, we're students from this school... why?“ (Já jsem Amanda a on je Jeremy, jsme studenti z této školy... proč?) povytáhla obočí. Jen jsem nad tím mávla rukou ve stylu „na tom nesejde“, jelikož se podle jmen skutečně nejednalo o nikoho, kdo by byl v Twilight zmíněn, a otočila jsem se k Martině. Ta se rozhlížela kolem, tvářila se napůl nepřítomně a napůl překvapeně a potom se ke mně obrátila: „Myslíš, že je to jenom sen?“

„Jiný vysvětlení neexistuje,“ pokrčila jsem nezaujatě rameny, „protože se to ve skutečnosti nemohlo stát. Jen nevim, zda se to zdá mně nebo tobě...“

„Nejlepší by bylo, kdyby oběma,“ křečovitě se zasmála. Taky jsem se nad tím pousmála.

Pak mě něco napadlo – když už jsme byly ve Forks, což nebylo možné, proč by tam zároveň nemohli být Cullenovi? (Jakožto upíři-vegetariáni navštěvovali tamnější střední školu a řadili se mezi studenty, aniž by někdo věděl o jejich pravé totožnosti – prý, tak to bylo popsáno v knížkách.) A ke všemu se jednalo o sen – mohla jsem se každou chvíli probudit, tudíž jsem se rozhodla využít nepravděpodobné možnosti se s Culleny vidět. Očividně si to začínám užívat, pomyslela jsem si.

„Uhm, Amanda...“ (Uhm, Amando...) otočila jsem se zpátky k dívčině, výslovnost jejího jména převzatou přímo od ní. Ona se zrovna tiše bavila s Jeremym a hned jak jsem na ni promluvila, očka se jí rozzářila viditelným zájmem. Už na první pohled to bylo děvče, co se dokázalo nadchnout pro cokoliv.

„I don't know if you understand me, but... do you know... family called Cullens?“ (Nevím, zda mi budeš rozumět, ale... znáš... Cullenovic rodinu?) seskládala jsem slova, jejichž významem jsem si byla přibližně jistá, do jednoduché otázky.

„Oh, of course,“ (Oh, samozřejmě.) zakřenila se a horlivě přikývla. „Their children are in same class as we... but they aren't there today.“ (Jejich děti jsou ve stejné třídě jako my... ale dnes tu nejsou.)

„Thank you,“ (Děkuji.) usmála jsem se. Jaká to škoda... snad se s Culíky stihnem vidět ještě před probuzením... zajímalo by mě, zda budou tak krásný, jak je Meyerka popsala, podle jejích popisů by měli bejt hezčí jak Bohové, poukázala jsem ve svých myšlenkách k tomu, jak o dokonalosti a kráse upírů autorka básnila v každém odstavci, kde je zmiňovala.

„Tak co budem dělat teď?“ zeptala jsem se Martiny. Podle jejího pohledu se už taky přenesla přes to, že se to, bohužel, nemohlo opravdu stát » je to pouhopouhý sen » nemá cenu se tím nechat stresovat.

„Tak... mohly bysme se někam vydat, že jo, jenže kam,“ zamyslela se. Taky jsem se nad tím krátce zamyslela a pak prohlásila první, co mi proběhlo hlavou: „Co takhle La Push?“

„No, proč ne, jenom to je asi pěšky docela daleko,“ odsouhlasila. La Push byla rezervace kousek od Forks, ve které se mezi místními domorodci vyskytovali vlkodlaci, tedy, výstižnější bylo označení lidé-měniči, co na sebe brali vlčí podobu. Jednalo se o dědičnou odchylku, ale neprojevovala se u všech a vždy, ovšem v době, kdy se poblíž přistěhovali Cullenovi (upíři a tedy i přirození nepřátelé), mladými vlčky se to tam jen hemžilo.

„Jenže kudy,“ povzdechla jsem si a poklepala Amandě na rameno. Znovu se totiž pustila do hovoru s Jeremym, asi ji nebavilo poslouchat náš cizí jazyk, jemuž nemohla rozumět. Když mi věnovala plnou pozornost, zeptala jsem se: „Where is La Push?“ (Kde je La Push?) Tušila jsem, že bych otázku měla položit nějak zdvořileji, ovšem nad tím jsem moc nepřemýšlela; proč chodit kolem horké kaše.

„Just go there. Why?“ (Prostě jdi tamtudy. Proč?) ukázala přes ulici a opět povytáhla obočí. A já nad tím opět mávla rukou ve stylu „na tom nesejde“.

„Tak jdem, ne?“ shrnula Martina a já jen přikývla. Ještě jsem se otočila k Amandě se stručným rozloučením a vydaly jsme se určeným směrem.

„Vzhůru do La Push,“ zamumlala jsem.

„Vzhůru za vlkoušky,“ zasmála se. K uším nám dolehlo zvonění, pro střední školu, od níž jsme se právě vzdalovaly, začalo vyučování. A pro nás začla cesta za dobrodružstvím. Škoda, že jen ve snu.

2. ČÁST >

Autor: Ranya (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek C-C... C... C... C-C... C-Cullenovi!! - 1. kapitola - 1. část: