Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Bude líp, uvidíš...“ - 13. kapitola

01.07.2012 (21:45) • vilinka • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 3744×

Bylo fakt naivní alespoň doufat, že to vyjde bez nějakých absurdních zákazů nebo podmínek? Ne, že bych to snad čekala, ale doufat snad můžu, ne? Chci jen jednu blbou věc, která mě udělá aspoň na chvíli šťastnou a nic! Buď nikam nepojedu, nebo se mnou pojede on. Minimálně napůl cesty. Co se asi tak může stát za půl cesty? Já tvrdím, že opravdu dost věcí, zvlášť když jde o to hovado, co bydlí pod stejnou střechou jako já.

Prudce jsem mrštila knihou o skříň. Stejně jsem ji nečetla. Měla jen zaměstnávat mé ruce, abych sebou nezačala mlátit kolem sebe a všechno ničit. Bože! Jak já byla naštvaná! Jedna blbá prosba a už je z toho velký problém. Je totiž pochopitelné, že mě nemůžou pustit na týden z baráku. Co kdybych třeba něco vyžvanila? To by byla tragédie, teda pro toho debila určitě, protože já bych sedět nešla. A i přes veškeré přemlouvání, o které jsem se ještě před půl hodinou snažila, k ničemu to nebylo. Což jsem taky mohla – opakuju – předpokládat. Snad i tu hádku s matkou, která následně nastala, když jsem se cítila docela dost ukřivděně, když se mě ani nezastala. Trochu solidarity z její strany jsem čekala, ale opět… Nic. Manžel je bůh a jeho slova jsou svatá. Jsem ráda, že to vím, dámy a pánové. Tahle informace mi totiž posledních sedmnáct let unikala, tak jsem fakt ráda, že už v tom mám jasno. Nerada bych žila ve lži.

Neobratně jsem se zvedla z postele a doklopýtala k pracovnímu stolu. Byla to značná námaha, musím říct. Zvlášť, když mám obě nohy levé. Trochu problém, ale já přece zvládnu všechno, i proto, o co mi momentálně jde. Nebyla jsem zrovna expert přes uklízení, a tak jsem ten nepořádek, co se mi nahromadil na stole, shrnula na stranu a nic neřešila. Opravdu, tohle nebyla moje silná stránka a asi nikdy nebude. Bude to muset nahradit něco jiného. To by byl ale taky zázrak. Jakoby se u mě našlo něco, co by se někomu aspoň trochu líbilo. Není na mně dobrého nic, a ne, že bych měla nízké sebevědomí. Už mi to za těch pár let došlo.

***

A poklidný večer se nekonal. Jo, takhle to shrnu já.

Musela jsem sejít dolů na večeři a ono je už tohle pohroma. Jen pomyšlení na jeden společný stůl mě trochu znervózňovalo. Bylo jasné, že nějaká hádka nastane, jakmile budeme u sebe blíž jak deset metrů. A to nepřeháním! Takže pro změnu tentokrát byla organizační. Kdy pojedeme, jak, co musím mít s sebou. A i když jsem je celou dobu přemlouvala, že to zvládnu sama a žádný dozor nepotřebuju. Jako by to nevnímali. Phil si samozřejmě mlel svoje o tom, jak mě nemůže nechat jet samotnou, protože by se mi mohlo něco stát. Jako by každý – kromě mé matky – nepoznal, že je v tom úplně jiný úmysl. Prostě mě chce mít pod dozorem. Matka samozřejmě dala na něj, a tak to nakonec skončilo dva proti jedné. Díky ti, Bože, že Stella ještě nemá hlasovací právo. To bych se asi cítila fakt trapně. Jedna proti třem. No, zkuste si to aspoň představit. Každopádně do té doby budu já už dávno pryč. Jen jeden rok a už mě nikdo nebude týrat. Krásná představa. Je možné, že pro někoho se zdá rok jako příliš dlouhá doba, ale pro mě, která to zažívala celý život, je to opravdu krátký úsek života.

Závěr?

Jedu se svým nevlastním otcem z Phoenixu do Forks, kde mě nechá být, a sám bude pobývat v Port Angeles. Co tam bude dělat, je mi záhadou, ale mám ten pocit, že není až tak těžké si domyslet, co by tam mohl dělat. Zvlášť on. Já teda zatím budu pár dní u Charlieho a opět prožiju to nejlepší, co mi život může nabídnout. Navíc uvidím svého otce po boku své nové manželky. A třeba i to bude stát za to. Co na tom, že absolutně nevím, co je zač. To se dořeší někdy potom…

A poté se zase s Philem vrátíme domů. Následováno poučením o tom, jak špatně jsem se chovala, a že taková milosrdenství se už nebudou opakovat. Jo, to známe. Pak mě zmlátí jak malé neposlušné děcko, které odmlouvalo svým rodičům, já jim vynadám, postěžuju si Edwardovi a zase znova. Taky se vám to zdá tak stereotypní? Možná proto, že je.

***

„Takže,“ dostala jsem se sebe trochu ustrašeně, až jsem se sama sebe lekla.

„Ano, Isabello? Posloucháme,“ řekl Phil klidně, jako by mi dával svolení. Debil…

„No, Charlie…“ Nad jeho jménem oba trochu strnuli a já měla trochu času uvažovat, co řeknu dál…

Hodnou chvíli mi trvalo, než jsem si v hlavě poskládala větu, která by nepostrádala aspoň trochu smyslu. Nadechla jsem se, avšak vtom mi do řeči skočila Renée.

„Co je s ním?“ prskla, jako by mluvila o té nejodpornější větě na planetě.

„Před pár dny mi volal a… Bude si brát ženu, kterou před pár lety poznal,“ pronesla jsem opatrně a sledovala ty dva, jak jim to v hlavách šrotuje.

„Předpokládám, že se na tu svatbu budeš chtít jít podívat,“ prohodil znuděně Phil a rozvalil se ve svém oblíbeném křesle.

„Jo,“ odpověděla jsem mu. „Takže bych byla ráda, kdybyste mě pustili, prosím.“

„Musíme se s Philem ještě poradit, tohle je velmi závažná záležitost. Nemůžeme tě jen tak pustit samotnou. Jsi na to příliš mladá,“ rozumovala má matka.

„Mladá?“ vyletěla jsem. „Bylo mi sedmnáct, mami!“ zakřičela jsem a propalovala ji pohledem. Chtěla jsem jet za svým otcem, chtěla jsem být tam, kde to bylo vždycky pěkné…

„Tohle chování si laskavě odpusť! Měla by ses modlit, abychom ti to nakonec dovolili.“

„Hm…“ Opět jsem si sedla a čekala na verdikt.

„Phile, co na to řekneš ty?“ obrátila se na toho, na kterém to nakonec bude.

„Miláčku,“ začal sladce, až se mi začalo navalovat. „Já bych ji pustil, ale máš pravdu… Neměla by jet sama, na to má příliš málo roků,“ usmál se na ni. „Proto mě napadlo, že bych s ní mohl jet já.“

Renée se najednou rozsvítily oči, div nezatleskala radostí. Tenhle nápad ji fakt nadchnul, i když… Asi byla jediná. Protočila jsem nad tím oči a dala si nohu přes nohu. Tohle bude ještě na dlouho, ale snad mě pustí.

„Phile, tohle je úžasný nápad! Opět jsi to skvěle vymyslel,“ žvatlala dál nějaké kraviny.

„Takže…,“ skočila jsem jim do toho, abych se něco dozvěděla.

„Ano, Isabello, můžeš jet, ale já pojedu s tebou. To je mé poslední slovo,“ propíchnul mě pohledem, který jasně přikazoval: „Už ani slovo!“ A tak jsem teda mlčela a odebrala se nahoru do pokoje…

Né, sranda, lidi! Žádný konec ještě dlouho nebude, neradujte se prosím tolik. :D Chtěla jsem vám pouze říct, že si přes prázdniny dávám tak trochu pauzu. Budu skoro pořád pryč, takže by nemělo smysl publikovat. Ale když bude příležitost, napíšu si něco do šuplíčku. :)

Navíc jsem ochotná, pokud nějakou kapitolu během těch božích dvou měsíců napíšu, vám ji poslat, abyste nemuseli tak dlouho čekat. ;) Vždycky to bude napsané na shrnutí, takže se stačí jen ozvat a já se vám to nějak pokusím doručit. :)

+ A teď překvápko!  Připravuju novou povídku - vlastně dvě -  které si budu o prázdninách taky psát do šuplíčku, takže si rozhodně nemyslím, že o něco přijdete. ;)

Jinak vám chci říct, že jste totálně boží. Ty komentáře, co mi pod kapitolami necháváte... Děkuju. :)

A touhle kapitolou se s vámi teda loučím na ty proklaté prázdniny. Doufám, že si to užijete stejně jako já a na povídku tak úplně nezapomenete. :D Zdarec!

Počkejte! Ještě něco! Ježíš, lidi, já opět moc děkuju za hlasy v nej povídce! To je naprostá dokonalost, když se tam vidím... Ohromě mě to těší, dík moc. ♥

Autor: vilinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Bude líp, uvidíš...“ - 13. kapitola: