Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bruslařské sólo 5

02.10.2012 (12:45) • zuzinecckaa • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1857×

5. kapitola

Alice si povzdechla. Jak s tím pakem může být pod jednou střechou? Bůh ví, kdy dorazí, jestli vůbec dorazí. Zase se zavře u sebe v pokoji a nebude hledět na to, že by si s ním chtěla povídat. Dozvědět se o jeho osobě víc než jen z toho, co viděla. Třísknutí odeznělo a ona osaměla.

Po další čtyři dny se to stále jen opakovalo. Zase dojela domů, kde ji znova nečekalo nic radostného. Emmett je překvapivě, jako v posledních dnech, propustil dříve, takže měla několik hodin dům jen pro sebe, ale to jí na klidu nepřidalo. Jasper stále přicházel až někdy k půlnoci. Poté ona svůj dům opustila, protože nesnesla být s ním v jednom domě. Už nevěděla, co znamená klid domova.

Měla po krk jejich vzájemných útěků, už jí vadilo to ticho. Už přestala doufat, že by se to mohlo změnit, ale chtěla to risknout. Nenahlédla do své budoucnosti, bála se, příliš se strachovala o to, co by tam našla.

Seděla a hloubala na své posteli, když jemné ťuknutí dveří jeho pokoje jí oznámilo, že už je tu. Bylo něco málo po čtvrt na dvanáct, ale to ji rozhodně neodradilo od jejího posledního zoufalého plánu.

Tiše jako myška se přesunula před jeho pokoj a rychleji, než by si to mohla rozmyslet, párkrát klepla na dveře. Z pokoje se ozvalo sotva tiché zamručení, které vzala jako souhlas, a s malou dušičkou vstoupila.

Seděl na židli a hleděl z okna. Potichu za sebou zavřela a srdce se jí rozeběhlo rychleji. Byli v jedné místnosti o pár metrech čtverečních. Usedla na postel kousek od něj a byla zticha. Nechtěla porušit tu zvláštní atmosféru, která tady panovala, ale velice rychle to přecházelo v trapné mlčení.

„Co potřebuješ?“ Nakonec prolomil ticho on a podíval se na ni. Dech se jí zarazil v hrdle, jakým tónem to vyslovil… Jsi otravná moucha, sděl, co chceš a vypadni, hlásal jeho obličej.

„Chtěla… Chtěla bych si s tebou popovídat,“ pípla nakonec pisklavým hlasem, který se jí vůbec nepodobal. Pod intenzitou jeho pohledu se ještě více přikrčila.

„Jestli nejde o nic důležitého, můžeš jít. Jsem unaven a nemíním další čas trávit drby o ničem,“ pronesl nakonec a odvrátil tvář zpět k oknu. Ta slova ji velice rozzuřila, až vyskočila na nohy a došla k němu.

„Ty… Nemehlo! Celou dobu se snažím o to, abys na mě alespoň něco promluvil! Přijala jsem tě sem, protože jsem si myslela, že to alespoň o trochu rozpustí ledy mezi námi. Na ledě mě sice držíš a bruslíš se mnou, ale je to jen póza, taktika, která tě má vynést nahoru. Nevěděla jsem, že jsi takový sobec, který prahne jen po popularitě! A teď, pokud se uráčíš, opusť můj dům a už mi nevstupuj do života!“ Poslední slova už na něj doslova křičela.

On vyskočil a postavil se před ní. Zhrozeným pohledem jí hleděl do očí, musela zaklánět hlavu, jak byl vysoký. Několikrát otevřel a zavřel ústa, načež zavrtěl hlavou. Posbíral si svůj skromný majetek, naházel bez ladu a skladu do sportovní tašky a aniž by jí věnoval jediný pohled, zabouchl za sebou dveře. Tím se rozsypalo její srdce na milion kousíčků.

Nevěřícně slyšela, jak si horečnatě obouvá boty, pak se ozvalo definitivní prásknutí dveří, které v její hlavě vytvářelo vykřičník. Konec. Konec jejich společného bruslení. A možná i více…

Když konečně odezněl hluk jeho motoru, to si konečně dovolila sesout podél postele na zem. První vzlyky narušily ticho domu a slzy jí skrápěly ruce, oblečení. Nebyly k zastavení.

Hlavou se jí promítaly vize. Stále se snažila přesvědčit, že se to nestalo, že se vrátí, vize jí přece nikdy nelhaly, proč by to mělo začít teď. Ale čím déle tam tak seděla, tím více na ni doléhala pravda. O to více se rozplakala. Schoulila se na postel do klubíčka a neovladatelně se třásla smutkem.

Netušila, jak dlouho tam byla, ani si neuvědomovala, že pomalu vplula z reality do snů. Do snů tak nádherných a podmanivých, že i ve spánku truchlila, protože věděla, že se to již nikdy nestane.

Ráno ji probudilo světlo linoucí se zpod oken. Překvapeně zamrkala a rychle se posadila. Zprvu nevěděla, kde se nachází, vždyť ve svém pokoji má záclony stále zatažené. Pak si uvědomila předchozí večer a smutek se ozval nanovo.

Nakonec apaticky vstala a přestala si uvědomovat svou osobu. Poprvé od té doby, co s ním začala bruslit, nešla na trénink. Už ji tam nic netáhlo. Neměla potřebu stát a lelkovat na tom kluzkém povrchu. Z minuty na minutu už nechtěla být ta známá Alice Brandonová, jedna z nejlepších krasobruslařek jednotlivců. Chtěla být jen Alice, sama a neznámá. Neměla zájem o paparazzi, nechtěla o bruslení, ani o bruslích či o ledě slyšet jakoukoliv zmínku.

Potřebovala být sama. Potřebovala někam, kde by se nestresovala. Jeho vůně se domem vznášela jako slabý odvar, což na ni bylo příliš. S jediným kufrem, který hodila do auta, se vydala pryč z města. Bylo jí naprosto jedno, kam míří, prostě jela co nejdál ode všeho, co do té doby bylo jejím životem.

Jela celý den a celou noc. Nikde se nezastavovala, neměla to zapotřebí. Až zavírající oči a velice hlasitě kručící žaludek ji donutil v brzkém ránu mžouravě hledět po stranách dálnice a hledat něco, kde by alespoň zaparkovala.

Nakonec se jako první objevila pumpa s rychlým občerstvením a naštěstí pro ni měli otevřeno nonstop. Zajela na parkoviště, vypnula motor, zamkla se a už se vznášela v říši snů, ve kterých byl zase a jenom on.

Tiché klepání, které se neodbytně ozývalo a pronikalo postupně do jejích snů, ji donutilo otevřít oči. Když pohlédla k bočnímu okénku, viděla bronzovlasého upíra. Zamračila se na něj a odvrátila hlavu.

„Alice, vím, že mě slyšíš. Byl bych rád, kdybys mi otevřela, protože mluvit venku se mi nelíbí. Ale jak chceš, nutit tě nebudu a rozbíjet auto taky není potřeba.

Vím, co máte mezi sebou s Jasperem. A nechápu, proč jsi tady a ne u něj.“ Tohle ji probralo z letargie, kterou cítila, a otočila hlavu k němu.

„Co tím myslíš?“ šeptla, protože navíc se prozatím nezmohla.

„Vy jste… Ach, jak to jen vysvětlit. Oba jste snad slepí, jinak to nedokážu říct. Spojuje vás takové silné pouto, které ani jeden nejste schopní zachytit. Všiml si toho Emmett, všiml si toho dokonce i Carlisle, jen vy dva jste se k tomu postavili zády. Emmett vám dal jasnou nabídku ke sblížení, kterou nevyužil ani jeden z vás. A proč? Jen kvůli hloupému přesvědčení, které má pramálo co dělat s pravdou.“

Alice rychle otevřela dveře a už stála před ním.

„O čem to mluvíš? Jaké mé či jeho přesvědčení? Vždyť to bylo jasně evidentní – odmítal se mnou i promluvit, proč bych já měla být ta, která udělá první krok? Nenávidí mě, vždyť to musí být každému evidentní!“ vyprskla a zoufale kolem sebe máchala rukama.

„Alice… Jeho city s nenávistí mají pramálo společného.“ Edward si bezmocně prohrábl vlasy, bylo na něm vidět, že už neví, jak by to jinak vysvětlil.

„No, to je super. Nejenže mě jakože nenávidí, on si ke mně žádný citový vztah nevytvořil! To je opravdu… k popukání. Co se ještě dozvím?“ Edward zachytil její máchající ruce do svých a držel je v pevném sevření, aby se mu nevymanila.

„Tohle je něco, co ti nemohu říci já. Musíte si to vyřešit mezi sebou, nebudu vám dělat spojku.“

„Ale…“

„Ještě jsem nedomluvil. Teď si v klidu nasedneš do auta a vyrážíme zpět. Je ti to jasné?“ Když nijak nereagovala, opatrně s ní zatřásl, až mu v odpověď mírně přikývla, přestože byla vidět její neochota. Odvedl ji k místu spolujezdce a doslova narval na sedačku. Pak svou přirozenou rychlostí nasedl za volant. A tak se vydali zpět na cestu do jejího osobního pekla.

Děkuji vám za komentáře k minulé kapitole, velice příjemně jste mě potěšili. :) Tato kapitola je věnována všem, kteří si to přečtou a udělají si čas na to, aby přidali alespoň smajlíka. Pro vás. :-*

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bruslařské sólo 5: