Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána - 49. kapitola

18.06.2013 (18:00) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1566×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Blízko mé hlavy se ozývalo vytrvalé vyzvánění. Zamumlala jsem několik sprostých slov do polštáře a pak se zasténáním začala šmátrat na nočním stolku ve snaze nalézt svůj mobil. Až po chvíli mi došlo, že hledání po slepu rozhodně k ničemu nepovede, takže jsem se přinutila rozlepit víčka. Hned po pohledu na noční stolek mi docvaklo, že tam mobil hledám marně. Vzpomněla jsem si totiž, že jsem ho včera nechala v kabelce s ostatními věcmi a tu jsem odhodila na stůl, který byl momentálně mimo můj dosah. Ale jelikož mobil ještě stále vyzváněl a mě tedy pochopitelně napadlo, že by mohlo jít o něco dost důležitého, hbitě jsem vyskočila z postele a snažila se co nejrychleji vyndat mobil z kabelky. Hned jak se mi to povedlo, zvedla jsem hovor a to aniž bych se koukla na volající číslo. „Halo?“

„Ahoj, Ness, tady Stacie!“ ozval se z přístroje milý hlas mé kamarádky. Povzdechla jsem si. Tak tohle je ten šíleně důležitý hovor, který mě probudil?

„Ahoj, Stacie…“ zamumlala jsem mrtvě a rukou jsem si prohrábla vlasy.

„Oh, Ness, neříkej, že jsem tě probudila!“ vyhrkla a zněla vážně překvapeně… ale zároveň jsem v jejím hlase postřehla vinu. Neubránila jsem se úsměvu. Stac prostě byla taková… dělala věci bez rozmyslu a pak se většinou omlouvala. – Jako třeba teď.

„Jo, Stac, probudila jsi mě…“ odvětila jsem, ale úsměv mi už z tváře nezmizel. Nebylo možné se na Stacii zlobit. Prostě nemožné…

„Ale, Ness, vždyť je skoro poledne! Cos včera dělala, že spíš až do oběda?“ vtipkovala. Nevěřila jsem tomu, co mi tady tvrdila, takže jsem pochopitelně zabloudila pohledem ke svému nočnímu stolku, konkrétněji na displej budíku. Málem mi vypadly oči z důlků. Vážně bylo půl dvanácté!

„No, já…“ začala jsem, ale vlastně ani nevěděla co říct. Stacii jsem naposledy viděla před několika měsíci, když jsme maturovaly. Nevěděla, že jsem odjela na druhý konec států a já teď netušila, jak jí to mám sdělit.

„Proč mi vlastně voláš?“ napadla mě spásná myšlenka, takže jsem ji pochopitelně hned vyhrkla.

„No, napadlo mě, že bychom spolu mohly zajít do kina nebo tak. Víš… už fakticky dlouho jsme se neviděly, a abych byla upřímná, chybíš mi…“

Neubránila jsem se úsměvu.

„Stac, ty mi taky moc chybíš… ale víš, je tu něco, co jsem ti zapomněla říct… já už totiž nebydlím ve Forks. Po svých narozeninách jsem odjela a zrovna teď se nacházím ve Virginii… takže myslím, že do kina spolu asi vážně nepůjdeme… což mě moc mrzí,“ vysvětlila jsem a v duchu si povzdechla. Stacie byla dobrá kamarádka a je od ní vážně hezké, že nechce, abychom se odcizily, ale myslím, že kvůli kinu přes celé státy vážně nepojedu…

„No páni, Ness! To je úžasné! A jak se ti tam líbí?“ zavýskala a její upřímný zájem, který byl i přes ty tisíce kilometrů co nás dělily naprosto hmatatelný, mi vykouzlil úsměv na tváři.

„Je to tady pěkný…“ odvětila jsem.

„Vážně ti to závidím… kéž bych se taky někdy někam podívala…“ povzdechla si a na chvíli se odmlčela. Já byla pohlcená vzpomínkami, takže když jsem opět uslyšela její hlas, nepatrně jsem sebou cukla.

„A už víš, kdy se vrátíš zase domů?“ zněla její otázka.

Zamyslela jsem se. Až doposud jsem nad návratem do Forks nepřemýšlela, ale teď, když to někdo vyslovil nahlas, došlo mi, že mi moje rodina už vážně chybí a že bych se rozhodně chtěla vrátit. Otázkou ale bylo kdy…

„Abych byla upřímná, Stac, doteď jsem nad tím ani nijak nepřemýšlela… Vážně nevím, kdy se chci vrátit domů…“ řekla jsem dutým hlasem. Kamarádčina slova mi nepřestávala znít hlavou. Kdy se vrátíš domu, Renesmé…?

„Jasně, v klidu, užívej si to, že seš tak daleko od rodičů. Co já bych za to dala!“ zasmála se. „Takže, až se vrátíš do toho našeho zapadákova, zavolej mi, určitě se musíme sejít…“

„Dobře, Stac, zavolám, neboj… tak se měj.“

„Ty taky, Ness, a užívej si života!“

Slyšela jsem, jak se zachichotala a pak telefon oněměl. Ještě několik minut jsem jen tak seděla na posteli, kam jsem se v průběhu našeho hovoru odebrala a hledíc na černý displej telefonu, přemýšlela. Stacina slova mi obrazně udělala čáru přes rozpočet. Už je to několik měsíců, co tu jsem. To se mi ještě nestýská? Dobře, občas se přistihnu, jak vzpomínám na svou rodinu, ale ještě jsem nikdy vážně nepřemýšlela o tom, že bych se vrátila. Je teď ten správný čas?

Povzdechla jsem si. O tom vážně pochybuju… mám teď v životě takový bordel, že bych nikomu nepřála, aby ho se mnou sdílel. Takže bych si rozhodně měla urovnat všechny záležitosti, než se vrátím domů. A když teď nad tím tak přemýšlím, největší záležitostí bude Damon…

Znovu jsem si povzdechla. Měla bych to už vyřešit… Nejlepší by bylo, kdybych si našla nějaké osamělé místo na přemýšlení. Myslím, že je spousta věcí, nad kterými bych se měla pořádně zamyslet.

Vstala jsem z postele a došla do koupelny. Dala jsem si sprchu, vyčistila si zuby a učesala se. Pak jsem se jen v osušce vrátila do pokoje a ze skříně si vzala čisté prádlo. Jo, jsem fakt prase, když jsem spala v posteli v tom, v čem jsem se válela v písku… Oblékla jsem si černé kraťasy a bílé tílko, protože to vypadalo, že i dnešní den bude ve znamení babího léta.

Takhle oblečená, vyzbrojená mobilem a klíčem od penzionu, sešla jsem do přízemí. Po špičkách jsem došla až ke vstupu do obýváku a nahlédla do místnosti. Ulevilo se mi, když jsem shledala, že je prázdná. Odložila jsem si věci na stolek a zamířila do sklepa. Měla jsem docela hlad, ale do města na snídani se mi jet nechtělo, takže krevní pytlík byl jediná možnost. Ne že bych si stěžovala…

Po tom, co jsem vyhodila prázdný pytlík do odpadkového koše, strčila si mobil do kapsy kraťas a klíčem odemkla a následně za sebou zamkla penzion, zamířila jsem svižným krokem k lesu. Vím, poté co mě tam něco neuvěřitelně vyděsilo, jsem se zařekla, že už tam nikdy nevkročím, ale znáte to… časem strach opadne a já prostě ráda riskuji – ne, že by se mi to nějak často vyplácelo…

Po pěti minutách chůze jsem konečně dorazila k ruinám sídla. Měla jsem radost, že jsem sem cestu nezapomněla a neztratila se. Posadila jsem se do trávy a opřela se zády o chladný kámen.

Chvíli jsem jen tak poslouchala zvuky lesa a nechala myšlenky, ať se rozeběhnou směrem, jakým samy chtějí. Nicméně… moc daleko se nedostaly. Uvízly v sevření modrozeleného pohledu, ze kterého mi běhal mráz po zádech… Zhluboka jsem se nadechla a pevně sevřela víčka. Ještě pořád jsem před sebou měla vidinu Damonových očí a nevypadalo to, že by chtěla sama od sebe zmizet. Přemýšlela jsem, co to znamená pro mě. Že nechci, aby mě opustil? Protože jestli si to dobře pamatuju, to já byla vždycky ta, která ho opustila. Ne, neopustila… já mu ani nedala šanci se přiblížit. Možná to bylo tím, že mi každý radil, abych si ho držela dál od těla. Byla to touha porušovat pravidla, která mě dohnala až sem? Ne, myslím, že ne… Protože to nebylo jenom tím jeho pohledem, který mě rozpaloval…

Zprudka jsem otevřela oči. Bože, právě jsem si přiznala, že mě Damon vzrušuje…! Co se to se mnou dneska děje?

Zhluboka jsem se nadechla, abych zklidnila své zběsile bušící srdce. Proč tahle myšlenka způsobila, že moje srdce se teď snaží uběhnout maraton?! Zhluboka jsem vydechla zadržovaný vzduch a snažila se uklidnit. No, tak, Ren, mysli!

Znovu jsem zavřela oči. Což asi nebyl nejlepší nápad, protože jsem spatřila samu sebe, jak se nechávám líbat Damonem. Tahle vzpomínka byla ze dne, kdy jsem se celá naštvaná vrátila z projížďky mým kradeným porschem… Vážně jsem se k němu takhle tiskla?

Čekala jsem, až se na scéně objeví naštvaný Jeremy, ale nestalo se tak. Tyto vzpomínky se očividně týkaly jenom Damona a mě. Nicméně mě překvapila další scéna, která mi přeběhla před očima. Zvlášť proto, že jsem si ji až doposud nepamatovala… Pamatuji si, jak jsem se opila, když se se mnou Jeremy rozešel. To, že jsem se pak s Damonem málem vyspala na sedačce v obýváku, jsem ale netušila…

Další vzpomínka… Přicházím do obývacího pokoje, kde na mě čeká Damon. Říká, že mě miluje… chce mě políbit a já už nevzdoruji. Skoro to vypadá, jako bych to také chtěla. Jsme přerušeni. Vím, že to je Jeremy, ale v této vzpomínce stejně jako v žádné jiné ho nevidím. Pouze Damona a jeho uhrančivý pohled… Vím, co přijde dál… Ano, jsem to já, vracející se pozdě večer z Grillu. Damon mě zastavuje a prosí, abych zapřemýšlela nad svými city k němu. Říkám mu, že ho nikdy nebudu moct milovat… Z jeho zraněného výrazu mě píchne u srdce.

Otevřu oči. Už se začíná stmívat. Asi bych měla jít domů… Rozhodně bych měla jít domů. Srdce se mi znovu rozbuší. Musím jít domů. Už moc dlouho jsem si snažila něco nalhávat… teď je čas pohlédnout pravdě do očí…

Spěchám k penzionu. Párkrát se mi povede zakopnout o nějaký kořen, ale ustojím to. Už před sebou vidím komplex budov. Srdce se mi rozbuší, když si všimnu, že se tam svítí.

Rozrážím dveře a letím do obývacího pokoje. Na prahu se zastavím a pohlédnu na Damona, sedícího ke mně zády. Hledí do praskajícího ohně.

Srdce mi buší tak, že mám pocit, jako by mi mělo každou chvílí vyskočit z hrudi. Zhluboka se nadechuji, abych si dodala odvahy.

„Damone…“

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána - 49. kapitola: