Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána - 36. kapitola

11.02.2013 (16:30) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1546×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Vracela jsem se zpátky do penzionu a ještě byla rozhozená z rozhovoru s Eleazarem. Zjištění, že mám dar, bylo něco, co jsem vážně neočekávala. Jako by nestačilo, že už takhle si občas připadám jak nějaká hříčka přírody…

Zabouchla jsem za sebou vchodové dveře a rozhodla se, že potřebuju panáka. Proto jsem namísto toho, abych šla do pokoje, zamířila do obýváku. Docela mě překvapilo, že jsem tam spatřila Stefana – přišlo mi to jako věčnost, co jsem ho viděla naposledy. To, že vedle něho stál Damon a usmíval se na mě pokřiveným úsměvem, mě však vůbec nepřekvapovalo…

„Potřebuju panáka…“ řekla jsem jen tak mimochodem, a aniž bych čekala na odpověď nebo svolení, zamířila k baru.

 Po tom, co jsem se dostatečně uklidnila alkoholem, sedla jsem si na pohovku, překřížila si nohy a obrátila se na upíří bratry.

„Věděli jste, že žijete na místě s pochybným jménem Brána?“ zeptala jsem se lhostejným hlasem a znovu si lokla jantarové tekutiny ze skleničky. Dutinu ústní mi hned sežehl mocný plamen.

Jejich nechápavé pohledy mě skoro rozesmály. „Hm, takže ne…“

Dala jsem si další mocný lok, kterým jsem skleničku vyprázdnila. Položila jsem ji na stolek a střelila pohledem po Damonovi. Když se naše pohledy střetly, sevřely se mi útroby a srdce rozbušilo. Jen marně jsem se svou reakci snažila skrýt.

Došla jsem si znovu dolít. Jasně – vím, že bych takhle pít neměla, ale tolik věci, co se událo – to prostě nejde zvládnout. A když už mluvíme o stresujících věcech…

„Mám dar.“

Oba upíři ke mně stočili své pohledy. Stefan si sedl do křesla – vypadalo to, že si konečně budu mít s kým popovídat. Nepatrně jsem se usmála a snažila se nevnímat ten druhý pohled, který mě doslova propaloval skrz naskrz.

„Dar? Jaký dar?“ začal se vyptávat Stefan. Dobře, tohle nevypadalo na přátelský pokec nad skelničkou ale na normální výslech. Potlačila jsem nutkání si povzdechnout.

„Upíři – tam odkud pocházím…“ začala jsem a málem se rozesmála. Přišla jsem si jak v nějakém scifi filmu, kde mimozemšťan sestoupí na Zem a vypráví o svých zelených bratříčcích…

„Mají dary. A já jsem právě dnes zjistila, že taky jeden takový mám…“ dokončila jsem a na dodání odvahy si lokla burbonu.

„Mým darem je to, že mám věštecké sny…“

Stefan pozvedl obočí a střelil po mně nechápavý pohled. Asi si myslel, že jsem se pomátla a tohle jsem si právě vymyslela. – Kéž by­…

„No, jo, já vím…“ začala jsem, ale Stefan mě přerušil.

„Už jsi nějaký takový sen měla?“

Marně jsem se pokusila polknout knedlík, který se mi utvořil v krku. Také jsem měla pocit, že jsem zrudla jako rajče. Protože první sen, který se mi vybavil, když se mě Stefan zeptal, byl, jak jsem měla sex s Damonem. Bože, on to určitě poznal… Pořád jsem totiž na sobě cítila jeho pohled. Ne! To nemohl být věštecký sen! To by bylo… příšerné!

„A-ano, myslím, že ano…“ vypravila jsem ze sebe nakonec přiškrceně, přičemž jsem se snažila co nejvíc splynout s vzorem na sedačce. Bože, ještě že tu není taťka, protože kdyby mi teď přečetl myšlenky… no – řekněme, že by to nemuselo dopadnout dobře…

Pohlédla jsem na Stefana. Čekal. Jo, asi bych měla něco říct… Takže když vynecháme ten sen s Damonem, o který jsem se rozhodně s nikým podělit nechtěla, první, který mě napadl – první, který se mi zdál něčím důležitý a až moc reálný, první, který se málem i stal skutečností – mohla bych ho tedy považovat za věštecký sen…

„Zdálo se mi o havranovi na hřbitově…“ řekla jsem tlumeným hlasem. Přitom jsem se snažila detaily vytěsnit. Protože i přesto, že od toho snu už uběhl měsíc a půl, stále ho mám v hlavě tak jasně, jako by se mi zdál včera. Jako živá vzpomínka…

Ani nevím proč, ale pokračovala jsem. „A když jsem sem přijela, čirou náhodou jsem se dostala i na hřbitov a tam…“ odmlčela jsem se a pohlédla na Damona, ačkoli vůbec netuším, proč jsem to vlastně udělala.

„byl havran.“

Stefan prudce vstal a rozhořčeně se obrátil na Damona. „Damone, cos jí chtěl udělat?!“

Damon se ušklíbl. „Klídek, jenom jsem ji pozoroval…“

Nějak mi nedocházelo, o čem se tady spolu baví. Nebo se možná moje mysl snažila odmítnout další bláznivou věc. Čím rozhodně bylo to, že by se člověk měnil na zvíře… Je to vůbec možné…?! Bože, já jsem se už asi dočista zbláznila…

Zatímco jsem vedla tento vnitřní monolog, Stefan se nepřestával hádat s Damonem. Docela jsem se začínala bát, že se na sebe co nevidět vrhnou. A byla jsem si jistá, že by to nebyl hezký pohled. Protože jestli tohle není další z mých bláznivých snů, tak podle toho, co jsem právě teď zaslechla, není jedinou rozepří mezi nimi to, že se jeden z nich mění v ptáka… Bože, ať je to sen… Přesto jsem věděla, že musím zasáhnout. Stejně jsem si s Damonem chtěla vyříkat víc věcí…

„Damone?!“ vyhrkla jsem a doufala, že upoutám jeho pozornost – takže se na svého bratra nevrhne. Ale překvapilo mě, že nejenom, že jsem si získala jeho pozornost – získala jsem také absolutní ticho. No super…

„Je to pravda?“ zeptala jsem se tlumeně. Měla jsem sto chutí dodat, jestli je pravda, že se mění v ptáka, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Nebudu ho ještě víc dráždit – to by taky nemuselo dopadnout moc dobře. Mohl by si to vzít osobně…

„Jo, je, Ren…“ odpověděl mi hned a vpíjel se do mě pohledem. Hned jsem náš oční kontakt přerušila.

„Štítíš se mě teď?“ zeptal se posměšně, když jsem mlčela.

Uchechtla jsem se. „Ne, zas tak si nefandi…“

Damonovi vyjel jeden koutek do křivého úsměvu. „Myslel jsem si to.“

„Ale jednu věc mi řekni, proč si mě sakra sledoval?!“ vyjela jsem na něj najednou a ucítila velké uspokojení, když jsem si všimla jeho zmateného pohledu.

„Líbila ses mi… zajímala jsi mě… chtěl jsem tě víc poznat…“ začal s úsměvem a při každém dalším slovu se ke mně o krok přiblížil. Zhrozila jsem se, když jsem zjistila, že Stefan už tu není. Kdy se sakra vypařil?! To je ale zbabělec…! A to mě tu jako nechá s tím šílencem, co se mění v ptáka…?!

V duchu jsem znovu zaklela, když mi došlo, že Damon už opět stojí těsně u mě, což vážně nevěstí nic dobrého. V nejlepším případě se mi povede utéct do pokoje a zamknout se… v tom nejhorším – no, nechci ani pomyslet…

Začala jsem couvat. To mu samozřejmě na tváři vykouzlilo vítězný úsměv.

Ukázala jsem na něj prstem. „Nepřibližuj se ke mně!“

Jediná věc, které jsem tím docílila, byla, že jsem spatřila jeho bělostné zuby v širokém úsměvu.

„Nechci s tebou nic mít!“ vyhrkla jsem na něj, když už jsem nevěděla co říct a začínala být vážně zoufalá. Co udělá, až bude těsně u mě? Znásilní mě tady?! Něco mi napovídalo, že kdyby na to nakonec došlo, vůbec by se asi o znásilnění nejednalo. Sakra…!

„Ale včera se ti to líbilo…“ zapředl Damon sexy hlasem a já se trhavě nadechla. Jestli odtud okamžitě nevypadnu, už nebude cesty zpět.

„Ne, nelíbilo! A už se nikdy o nic podobného nepokoušej!“ vykřikla jsem a pak se rozeběhla ke schodům. Přitom jsem už v hlavě viděla, jak mě násilím strhává ze schodů a surově se mi zakusuje do krku. Ale kupodivu se tak nestalo. Ani nevím jak, ale najednou jsem stála ve svém pokoji, dveře zavřené a srdce bušící tak, že jsem se bála, aby mi nevyskočilo zpod žeber.

Do postele jsem si lehala rozpolcená. Přemýšlela jsem o tom, co jsem Damonovi řekla. Myslí mi pořád běhala jedna otázka: Nepřehnala jsem to…?

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána - 36. kapitola: