Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána - 30. kapitola

27.12.2012 (13:45) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1604×

Domů jsem dorazila, až když se slunce začalo sklánět k obzoru. Když jsem byla s holkama, jako by čas plynul v jiné dimenzi. Vůbec jsme si nevšimly, kolik už je hodin. A jelikož zítra musejí holky ho školy (ne že by to bylo nějak extra důležité), zabalily jsme to. Bylo mi jasné, že kdyby nemusely, pařily bychom klidně až do rána.

S úsměvem na tváři jsem vystoupila z auta a pobrukujíc si nějakou písničku, kterou jsem dneska slyšela v rádiu, jsem vešla do penzionu.

Bezmyšlenkově jsem vkročila do obývacího pokoje. A zarazila se. Ano, Carolinina věcná rada vyšla úplně naprázdno…

„Damone,“ konstatovala jsem dutě a sledovala, jak se Damon obrací od krbu a upřeně mi hledí do očí. V krku mi vyschlo a já nasucho polkla. Nastalo ticho, ve kterém jsme se pozorovali navzájem a čekali, kdo dřív něco řekne.

„Byla tady policie…“ řekl po chvíli Damon chladným hlasem. Znělo to skoro jako obvinění…

Znovu jsem polkla a snažila se najít svůj vlastní hlas. Nakonec se mi to povedlo a sarkasticky jsem pronesla: „Doufám, že odešli po svých.“

Damonovi se na tváři objevil úšklebek. „Samozřejmě…“

Upřímně – ani slovo jsem mu nevěřila. Nenápadně jsem se rozhlédla, jestli třeba za sedačkou nenajdu dvě bezvládná těla… Trošku jsem si oddechla, když jsem zaznamenala, že tu není ani kapička krve. Ale opravdu jen trošku, protože jsem si byla jistá, že Damon není ten typ, který by za sebou nechával stopy.

„Co chtěli?“ zeptala jsem se, i když jsem naprosto přesně věděla, proč tady byli.

„Chtěli vědět, jak jsem přišel k autu, které jsem ti daroval. Vypadalo to, jako by si mysleli, že jsem ho snad ukradl… Což je naprosto absurdní…“ dodal a znovu se ušklíbl.

Na to jsem nic neřekla (i když jsem si myslela svoje). Pouze jsem s narůstající nervozitou sledovala, jak Damon udělal několik kroků směrem ke mně. V hlavě se mi zazněl varovný signál. Sakra, tohle vůbec není dobrý…

A tak jsem, stejně jako včera, udělala několik kroků pozadu zpět do chodby. Damon mě obšťastnil dalším z jeho výstavních úsměvů.

„Dobrá zpráva je, že teď už neznají nikoho jménem Damon Salvatore…“

„Tys je ovlivnil?!“ vyhrkla jsem rychle a neodpustila si obviňující tón. Jak on ke mně, tak já k němu…

„Ren, vypadám snad na to, že se mi chce jít od vězení…?“ řekl vážným tónem a probodával mě skrz naskrz očima.

Znovu jsem naprázdno polkla a nevěděla, co na to říct.

Ale Damon po chvíli pokračoval sám. „Špatná zpráva – pro tebe – je, že jediná stopa, kterou teď mají, vede k tobě…“ ušklíbl se a já dnes již po druhé ztratila řeč. Tentokrát to ale bylo hněvem. 

Naštvaně jsem na něj pohlédla. „Ty… ty -“ začala jsem a cítila, jak mi vztek probíjí celým tělem. Stačil jen nepatrný podnět a vrhnu se na něj. A věděla jsem, že tentokrát bych souboj vyhrála…

„Jo, jen se rozčil…“ řekl Damon s úsměvem a přistoupil až těsně ke mně. Tentokrát jsem už neucouvla.

„Abys mě mohl znovu políbit…?“ vyhrkla jsem rychle, aniž bych nad tím zapřemýšlela (což byla opět chyba a já si za to hned v duchu začala zanadávat). Pozorně jsem se mu dívala do očí a zjistila, že ten nepředstavitelný vztek je ten tam. Teď jsem tady byla jen já, mé zrychlující srdce a Damon, kterému se právě teď na tváři objevil úsměv.

„To jsem zrovna nemyslel, ale když to chceš…“ udělal poslední krok, který nás dělil a sklonil se, takže jsem jeho horký dech cítila na tváři. Jeho oči prozrazovaly, že čeká jen na můj souhlas. Srdce mi hlasitě bušilo do žeber a polévalo mě horko. Ale přesto jsem přinutila své nohy k pohybu a o dva kroky ucouvla.

Zhluboka jsem se nadechla a zvedla pohled od koberce. „Damone, nemůžeš mě líbat, kdy se ti zachce…“

Damon se oslnivě usmál. „A kdo říká, že se mi chce…?“

Tázavě jsem povytáhla jedno obočí.

„Fajn, chce…“ přiznal Damon a pak se mu na tváři znovu rozlil ten úsměv, o kterém už předem vím, že nevěstí nic dobrého. Ve vteřině stál přede mnou. „Ale neříkej, že ty to nechceš.“

Srdce se mi znovu rozbušilo. Snažila jsem se samu sebe přemluvit, že to je adrenalinem. Že to je tím, že přede mnou stojí upír… ne tím, že mě chce znovu políbit… a že má naprostou pravdu, že já chci políbit jeho…

„Ne, nechci…“ řekla jsem po chvíli tiše, kdy jsem se ujistila, že dokážu klidně promluvit. Musela jsem si ale přiznat, že tato lež nezněla moc přesvědčivě ani mně.

Damon se ke mně nahnul. „Nevěřím ti,“ zašeptal mi do ucha a jeho dech mi způsobil husí kůži. Trhavě jsem se nadechla a pohlédla mu do očí. Pozorně si mě prohlížel a pak se mi upřeně zadíval na rty. A začal se ještě víc sklánět…

„Damone! Ne! Ne, já to nechci…!“ začala jsem zoufale a snažila se ho odstrčit rukama. Samozřejmě to nemělo ani zdaleka ten výsledek, jaký jsem si přála, protože to bylo, jako bych se pokusila pohnout skálou.

Zoufale jsem se mu zadívala do očí. „Prosím…“

Damonovi se po tváři na chvíli mihl ublížený výraz, ale hned ho srovnal do sebevědomého úšklebku. Zvedl ruce a pozadu ode mě odstoupil. Hlasitě jsem si odechla, ale nepřestávala ho pozorovat. Co když to je jen nějaký manévr a on se na mě teď vrhne?

„Já počkám… Brzo ty sama mě o to budeš žádat…“ řekl tichým hlasem a snažil se přečíst můj výraz. Ale ani já sama nevěděla, jaký výraz vlastně mám. A co cítím… dodala jsem v duchu sklesle.

„Toho se nedočkáš…“ vdechla jsem nakonec chladně a probodla Damona očima.

Damon pokrčil rameny a pak… byl pryč.

Nechal mě stát samotnou v potemnělém obývacím pokoji, kde jediné světlo vydávalo praskající dřevo v krbu. Otřásla jsem se zimou a pohlédla ke dveřím, kde zmizel.

V hrudi jsem ucítila neznámou bolest a myšlenky měla zmatenější víc než kdy dřív…

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána - 30. kapitola: