Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána - 18. kapitola

20.09.2012 (10:00) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1838×

Ležela jsem na posteli a prohýbala se pod návaly rozkoše. Srdce mi divoce bušilo a já se kousala do spodního rtu. Už jsem to nemohla vydržet. Zasténala jsem a chytla Jeremyho za vlasy, abych si ho k sobě přitáhla a mohla políbit. Překvapivě se nebránil a hned se přesunul z mého klína k obličeji.

Zděšeně jsem vykřikla, když jsem zjistila, že to není Jeremy, ale Damon. Měl rozcuchané vlasy do všech stran a na tváři mu pohrával spokojený úsměv. Ušklíbl se, když viděl moje zděšení, a natáhl se ke mně, aby mě políbil. Snažila jsem se mu uhnout, vytrhnout se mu a zakrýt se přikrývkou.

Damonovi ale hned došlo, co chci udělat a sevřel mi obě ruce. Tak pevně, že jsem až bolestí zasténala. On si to ale vyložil tak, že sténám z úplně jiného důvodu, znovu se usmál a začal mě líbat. Teď jsem doopravdy zasténala. Byl tak dravý, že se mi z toho točila hlava. Nežádal mě o svolení – bral si všechno, aniž bych mu to nabízela… Jeho doteky mě vynášely až do nebes. Když mi ruce pustil, už jsem od něj nechtěla být co nejdál jako předtím. Namísto toho jsem ho pevně objala a zarývala mu nehty do zad. Spokojeně zamručel a pak se odtáhl od mých rtů. Věnoval mi jeden pokřivený úsměv a pak svým rty zamířil na jih.

Přitom smyslně šeptal: „Ren, jsi moje…“

Při jeho slovech jsem rychle zamžikala. Na chvíli ze mě opadlo poblouznění. Jeho slova mě vyděsila. „Ne, nejsem… Nejsem a nikdy nebudu…,“ odporovala jsem mu chvějícím se hlasem. Začínala jsem se bát, že kdybych ho naštvala, mohl by mi ublížit.

Damon zkameněl a zvedl hlavu, aby mi pohlédl do očí.

Arogantně se usmál. „Jsi a už navždy budeš…“

Se zděšením jsem pozorovala, stále uvězněná pod jeho tělem, jak mu zkrvavěly oči a prodloužily se mu tesáky. Zakřičela jsem, když mi je zabořil do krku…

Probudila jsem se. Zprudka jsem se posadila a zrychleně oddechovala. Přitom jsem se zmateně rozhlížela po pokoji a hledala ty děsivé oči. Ale nic jsem nenašla. Oddechla jsem si a rukou si prohrábla zpocené vlasy, které se mi přilepily k čelu.

Vtom jsem na zádech ucítila chladnou ruku. Zaječela jsem a snažila se ji ze sebe shodit.

„Klídek, to jsem já…,“ ozvalo se najednou a já se zprudka otočila. Spatřila jsem lehce vykolejeného Jeremyho. Najednou jsem dostala příšerný vztek.

„Co tady, proboha, děláš?!“

Na první pohled bylo patrné, že Jeremy ani v nejmenším nechápe, proč jsem na něj začala křičet jako smyslů zbavená. Možná to ale tak bylo dobře…

„Přišel jsem asi před hodinou a chtěl ti připravit příjemné probuzení, ale bylo moc brzo, tak jsem tě nechal spát – a přitom jsem sám usnul. Před chvílí mě probudilo tvoje vzdychání. Měla jsi zase noční můru? Ness, víš, že se mi můžeš svěřit se vším…,“ začal vysvětlovat Jeremy a já přitom zrudla. To, co se mi zdálo, rozhodně nebyla noční můra – a jestli ano, tak moc příjemná… (teda až na ten konec)

Objala jsem ho a něžně políbila. Přitom jsem se snažila zapomenout na svůj sen, hlavně na Damonův úsměv, když řekl, že jsem jeho a navždy budu. Především tato slova mě tak vyděsila…

Jeremy mě začal hladit a laskat. Přivřela jsem slastně oči a vychutnávala si ty fantastické pocity. Za chvíli jsem si nechala dobrovolně stáhnout košilku přes hlavu a teď mi jeho chladné prsty zkoumaly celé tělo. Chvěla jsem se pod jeho dotyky a můj sen se ztrácel v mlze zapomnění. Mohla jsem si v klidu vychutnat své příjemné probuzení…

Voda mi stékala po těle a já si to nevýslovně užívala. Vtom se mi dvě velké ruce obtočily kolem pasu. Tentokrát jsem se ale nevyděsila, protože jsem věděla, že to je Jeremy.

„Už zase nadržený Jeremy,“ dodala jsem si v duchu, když jsem ucítila jeho ocelovou pevnost na svém stehně. Usmála jsem se sama pro sebe a tělem mi projel záchvěv touhy.

Otočila jsem se k němu čelem a dychtivým pohledem ho sjížděla odshora až dolů. Ušklíbla jsem se a objala ho kolem krku. Pak jsem udělala několik kroků dozadu a opřela se zády o vykachlíčkovanou stěnu. Byla ledová a mně ze rtů unikl jeden tichý sten.

Pevně jsem chytla Jeremyho kolem krku, a pak mu obtočila nohy kolem pasu. Natáhla jsem se, abych ho políbila, a přitom o něj přejela svým nejcitlivějším místečkem. Přidušeně jsem zasténala. On už na nic dalšího nečekal, dravě mě políbil a pak do mě tvrdě pronikl. Slastně jsem vykřikla…

„Bože!“ vyhrkla jsem a celá se napjala. Koukala jsem na budík, který stál na nočním stolku vytřeštěnýma očima. Pak jsem otočila hlavu zpátky k Jeremymu, který mi přejížděl rty přes ploché bříško a mířil pořád níž a níž…

„Jeremy!“ zakřičela jsem zděšeně. Jeremy ihned zvedl hlavu a zatvářil se tak zděšeně, jako bych mu právě řekla, že je za závěsem schovaný můj otec.

„Víš, kolik je hodin?!“ zeptala jsem se ho s vykulenýma očima. Jeremy na mě chvíli vyjeveně zíral, a pak jen pokrčil rameny, jako by to vůbec nebylo důležité. „Nevím…“

Pak jeho hlava zmizela pod peřinou. Zhluboka jsem se nadechla a přivřela oči. Bylo lákavé zůstat tu celý den a bez ustání se s Jeremym milovat… Ale moje druhá část cítila vinu. Nemůžeme se jen tak flákat! Navíc, už tu může být nějaký šílený lovec, který jen, co nás uvidí, bez zaváhání nás zabije. A já mám svůj život ráda, zvlášť teď… Zasténala jsem a rukama pevně sevřela přikrývku. „Dost!“ okřikla jsem se v duchu, a pak šmátrala pod peřinou, až jsem našla Jeremovy vlasy a vytáhla je za ně. To mi tak strašně připomnělo můj sen, že jsem ho upustila, jako by mě uštknul had a s rozšířenýma očima zírala neznámo kam.

Jeremy si toho všiml a překvapeně se na mě podíval. „Ness, jsi v pořádku…?“

Rychle jsem zamrkala a navrátila se do reality. Pokusila jsem se o chabý úsměv. „Jo, jsem v pohodě…“

Jeremy už zase začal mizet pod dekou, tak jsem ho zase lehce zatahala za vlasy. „Co je?“ vyhrkl naštvaně. Hmm… to, co dělal dosud, ho asi hodně bavilo… i když mě taky…

Zakroutila jsem hlavou, abych vyhnala takové myšlenky. To mi to snad nestačilo?!

„Já jsem v pohodě, za to čas není v pohodě!“ řekla jsem rázně a ukázala na budík, který ukazoval půl hodiny po poledni.

Jeremy vykulil oči.

„Jo, přesně tak,“ konstatovala jsem rychle a začala se zvedat.

Jeremy mě rychle chytl za ruku. „Co to děláš?“ vyjela jsem na něj trošku víc zostra, než jsem zprvu chtěla.

„Zůstaň.“

„Zbláznil ses? Nemáš jít náhodou do práce? Jestli jsi tam už dávno neměl být?!“

„Mám volno…,“ odvětil klidně a prohlížel si mé nahé tělo.

„I tak! Já se v posteli celý den válet nebudu!“ křikla jsem naštvaně a odpochodovala do koupelny. Nezapomněla jsem prásknout dveřmi. Ani v nejmenším jsem netušila, proč jsem tak najednou pocítila neuvěřitelný vztek. Zakroutila jsem hlavou a s povzdechem vstoupila do sprchy.

Po opravdu dlouhé sprše jsem se oblékla, učesala a lehce namalovala. Vztek mě už dávno opustil, namísto toho jsem dostala strach. Strach z toho, že jsem před chvílí na Jeremyho křičela. Ještě nikdy jsme se nepohodli. Toto jsem proto považovala za naši první hádku.

Ale věděla jsem, že nepříjemným věcem se má člověk postavit čelem, a tak jsem se zhluboka nadechla a vešla do ložnice.

Jeremy byl už obléknutý. Teď seděl na posteli a v ruce držel zarámovanou fotografii mé rodiny. Nepatrně jsem se usmála a celá nervózní si sedla vedle něho.

„Omlouvám se…,“ zašeptala jsem a opřela mu hlavu o rameno.

Jeremy se na mě otočil a usmál se. „To je v pořádku, nic se nestalo…“

„Ale t…,“ začala jsem mu odporovat, ale umlčel mě něžným polibkem.

Pak se na mě usmál. „V pořádku.“

Taky jsem se na něj usmála a chytla ho za ruku. Pak jsme v dobré náladě zamířili do přízemí. Mělo mě napadnout, že takový krásný den dlouho nevydrží – jako obvykle se na mě štěstí moc neusmívalo… V duchu jsem si povzdychla – už bych se tomu asi neměla divit…

„No, ahojte, konečně jste skončili, víte, jak hrozný bylo to celou tu dobu poslouchat?“ řekl na uvítanou Damon a ušklíbl se.

Zašklebila jsem se a ústy mu němě naznačila: „Sklapni!“

Damon zasalutoval a ukázal mi své bělostné zuby v posměvačném pohledu. Rozbušilo se mi srdce, když mi na mysl zase přišel ten sen. Přitom jsem si pomyslela: „Co já to jsem za hroznou přítelkyni, když se mi zdá, jak si to rozdávám s upírem – kterého navíc nenávidím…?“

Jeremy celou dobu Damona okázale ignoroval. Nevím, kde vzal takové sebeovládání. Já ho chci taky!

Když jsme došli ke dveřím, uslyšela jsem ještě Damona zašeptat: „Nevěděl jsem, Ren, že spolu vedete italské manželství… ani ses mi nepochlubila…“

Vztek ve mně bublal. Vyšla jsem s Jeremym ven a dělala jako by nic, protože Jeremy naštěstí Damonovu poznámku neslyšel. Blbej upíří sluch! Zase jsem všechno odnesla jenom já!

Když jsem se ocitla venku, řekla jsem Jeremymu, že jsem si zapomněla klíče od auta, takže pro ně ještě skočím. To sice nebyla pravda, ale bylo lepší mu lhát, než mu říct: „Hele, Jeremy, musím se vrátit za Damonem a rozbít mu hubu, protože si dělá neustále srandu z mého milostného života. Jo! A úplně jsem ti zapomněla říct, že se mi v noci nezdála noční můra – nevzdychala jsem strachy, ale rozkoší, když mi to Damon dělal pusou…“

Jo, asi tak nějak by to bylo…

Rychle jsem zmizela v domě a jako rozzuřený býk nekráčela do obýváku, kde se Damon rozvaloval na své oblíbené sedačce. Zase měl na tváři arogantní úsměv.

Rychle jsem se rozhlídla, co bych po něm hodila. „Vázu ne…,“ napovědělo mi podvědomí.

„Ty jsi takovej kretén, Damone!“ zasyčela jsem a hodila po něm… cihlu? Bože, co to je?!

Ne, byla to krabice. Ale s čím? Odpovědi se mi dostalo vzápětí, když jsem uslyšela, jak se rozbíjí sklo, a ucítila vůni skotské. Byla jsem se sebou spokojená – lepší věc jsem po něm hodit nemohla. Ale když jsem pohlédla na Damona, vypadalo to, že on na to má úplně jiný názor. Sakra! A teď rychle pryč…!

Nakonec se na mě přeci jen štěstí usmálo, zvládla jsem vyběhnout před dům bez jediného pošramoceného vlásku (Damon dneska asi není ve formě…).

Díky tomu jsem teď jela s Jeremym do města na oběd. Napadlo mě, že jestli takhle budu každý den utrácet, budu muset požádat rodiče o další kreditku.

„Nebo si najdeš práci,“ zašeptal mi hlásek v mé hlavě.

„Dobře, ale teď to řešit neubudu, jo?“ odpověděla jsem mu v duchu.

No, super, už si povídám sama se sebou…!

Po vynikajícím obědě šel Jeremy domů – jak ironické – dělat úkoly, protože zítra už bylo pondělí a začínala škola. A já se konečně vydala do knihovny, jak už jsem si několik týdnů slibovala.

Po hodině usilovného pátrání po nějakých dobrých románech jsem spokojeně vycházela z knihovny se svým úlovkem v náručí – čímž myslím tak dvacet knih. Jenom teda nevím, kdy to všechno přečtu… Jsem pořád nějak zaneprázdněná…

Jak jsem tak přemýšlela, nevšimla jsem si kluka, který šel proti mně, a vrazila do něj.

„Sakra!“ ujelo mi, když mi všechny knížky popadaly na zem. No, super…

Hned jsem se pro ně chtěla sehnout, ale ten kluk chtěl udělat to samé, takže jsme se srazili hlavami. Au…

Oba jsme spadli na zem a já se po chvíli, s pohledem stále zabořeným do chodníku, začala šíleně smát. Ano, máte pravdu, právě teď jsem se už dočista zbláznila…

Ten kluk na mě určitě koukal se zdviženým obočím a už asi přemýšlel, kde sehnat číslo na nejbližší blázinec.

„P-promiň, já se fakticky moc omlouvám, jsem prostě hrozná nešika,“ vykoktala jsem mezi záchvaty smíchu a konečně si onoho kluka pořádně prohlédla.

No… hned mi došlo, že kluk není zrovna to nejlepší pojmenování a bezděky se zarděla – znovu jsem po něm střelila pohledem a nenápadně si prohlížela tmavě hnědé vlasy v rozcuchaném účesu, asi dvoudenní strniště, plné rty a zelené oči s nebezpečným pohledem. Ohromné svaly se mu rýsovaly pod tmavě šedivým tričkem. Mohlo mu být tak dvacet a byl to fakt… kus chlapa.

Rychle jsem polkla a zvedla se. Pak jsem mu podala ruku, abych mu taky pomohla. „Já jsem Renesmé,“ představila jsem se a usmála se.

Přijal mou ruku a vstal. Ovšem neřekl nic.

„A vy jste?“ zeptala jsem se váhavě po chvíli ticha, kdy stále nepouštěl mou ruku a zvláštním pohledem si mě prohlížel. Doufala jsem, že to nebude znít, jako bych se mu vnucovala.

On se ale usmál, konečně pustil mou ruku, ohnul se a posbíral všechny knížky, které mi pak podal.

„Jsem Derek…,“ řekl a usmál se tak podmanivě, že se mi z toho málem podlomila kolena.

obrázek Dereka

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána - 18. kapitola: