Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána - 10. kapitola

13.08.2012 (18:30) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1914×

Zírala jsem na Elenu s otevřenou pusou a přemýšlela, jestli třeba není opilá. Takhle jsem ji ještě neviděla. Měla takový zvláštní pohled v očích, kterého jsem si včera nevšimla. I držení těla a ten úsměv…

Damon okamžitě zareagoval a já viděla jen rozmazanou šmouhu, jak se přemístil až k ní. Chytil ji pod krkem a přirazil ke zdi. Trochu jsem se bála, aby jí při tom nezlomil vaz. Počkat… Elena tedy ví o tom, co jsou Stefan a Damon doopravdy zač?

Elena se na Damona vítězně usmála. On jí ale moc nevěnoval pozornost. Viděla jsem, jak je celý napjatý a došlo mi, že tak vážně se v mé přítomnosti ještě nikdy nechoval…

„Katherine…“ oslovil Elenu drsným hlasem a ještě ji více sevřel pod krkem. Elena se ale vůbec netvářila, že by ji něco bolelo. Vlastně to vypadalo, že ani nepotřebuje dýchat… Počkat… Katherine?! A sakra!

„Damone, chyběl jsi mi,“ zašvitořila sladkým hláskem Elena - teda Katherine... To je ale bordel!

 „Ale ty nám ne, Katherine…“ ozval se klidný hlasem Stefan. Jak může být pořád tak klidný?! Když jsem ale na něj podívala, zjistila jsem, že klidný není to správné slovo, které by vystihovalo jeho výraz. Měřil si Katherine pohledem tak zlostným a plným nenávisti až mě z toho zamrazilo.

Nechápala jsem, jak může chodit s Elenou a přitom Katherine nenávidět – vždyť vypadaly úplně jako jednovaječná dvojčata! V tom muselo být něco víc… něco, co jsem (zatím) nevěděla…

„Au… právě jsi mi zlomil srdce, Stefane,“ odvětila hned a pak se rozzářila jako sluníčko. Zježily se mi chloupky na zátylku, když jsem si uvědomila, že se tak zatvářila, když uviděla mě.

„Ale, ale… svačinka… To je pro mě? To je od vás tak milé…“ zašvitořila opět a oslnivě se na mě usmála. Stefan se rychle postavil přede mě. Za to jsem mu byla vděčná. Sice mě svázal a chtěl mě „zkoumat“, ale očividně by mu vadilo, kdyby mě Katherine sežrala – což se asi právě chystala udělat.

Rychle jsem začala couvat. Přemýšlela jsem, jestli by mi k něčemu bylo, kdybych začala utíkat. Pořád jsem v sobě cítila to velké množství krve, ale před touhle upírkou by mi to asi nebylo moc platné.

„Katherine… ona není k jídlu,“ objasnil Katherine Stefan. Trošku se mi ulevilo, ale stále jsem nervózně těkala pohledem po Katherine, která se po této informaci mírně zachmuřila. Vypadala jako dítě, kterému sebrali jeho oblíbenou hračku.

„Škoda, Stefane, ale objasni mi, k čemu ji tu máte, když ne k večeři?“ zeptala se sladce a laškovně zamrkala na Damona. Ten se zatvářil vysloveně zhnuseně – jinak to popsat nejde.

„Je to poloupír, Katherine…“ vysvětlil vážným tónem Stefan a dál propaloval pohledem onu upírku.

Katherine si znuděně odfrkla. „Už zase něco zkoumáš? To ti na hraní nestačí Elena?“ posměšně se usmála a já viděla, jak Stefan pění. Ještě chvíli a asi se na ni vrhne.

„Fajn… máte ještě něco v lednici nebo mám jít na návštěvu ke Gilbertům?“ zeptala se znuděně a natáčela si jednu ze svých kudrlin na prst. Přitom se nevinně usmívala.

Damon se k ní přitočil a znovu ji chytil pod krkem. Když jsem opět viděla, jak mu zkrvavěly oči, nepatrně jsem se zachvěla.

„Eleny se ani nedotkneš!“ zavrčel na ni a pevně ji svíral. Nenápadně jsem koukla na Stefana a všimla si, že nemá moc radostný výraz, když vidí, jak se Damon zastává Eleny. Že by žárlil…?

Katherine se ušklíbla a pak se bez větších obtíží Damonovi vykroutila. „No jo, já zapomněla, že vy oba jste mě vyměnili za tu lidskou děvku…“ pronesla na oko nahněvaně a pak se na mě kouzelně usmála. „Ráda jsem tě poznala, jsem si jistá, že se ještě uvidíme…“

Pak zmizela.

 Trochu jsem si oddechla a se zdviženým obočím se obrátila k Stefanovi.

„Bude to v pohodě,“ řekl jen, když uviděl můj výraz. Když pak pokrčil rameny, můj pomyslný pohár trpělivosti přetekl…

„Ne, to teda do prdele nebude!“ vyjela jsem na něj. To si snad už ze mě všichni dělaj blázny, nebo co?! Ta upírka mě chtěla vysát! A on řekne, že to bude v pohodě…?!

„Klídek, Ren, běž se vyspinkat, zítra bude líp,“ řekl posměšně Damon a přistoupil ke mně. Mou novou přezdívku jsem přešla bez povšimnutí.

„Pusu na dobrou noc?“ zeptal se laškovně a našpulil rty. Nezaváhala jsem ani vteřinu a vší silou mu vrazila facku. Ukřivděně se na mě podíval a pak řekl: „Budu to brát jako ne…“

Naštvaně jsem na něj pohlédla a pak vydupala schody do mého pokoje. Bože! Jsem tu tři dny a upíří se buďto snaží zabít, nebo dostat do postele…

Práskla jsem za sebou dveřmi a doufala, že jim došlo (především tomu idiotovi, jehož jméno začíná na D), že nechci, aby mi sem lezli. Ještě pořád jsem byla neuvěřitelně naštvaná, a ani pohled od zrcadla v koupelně mi mou náladu moc nespravil. I když by měl… protože díky té krvi mi mé popáleniny zmizely.

Rychle jsem se osprchovala a oblečení, které jsem měla od krve, vyhodila do koše. Stejně by to už asi ani nešlo vyprat.

Pak jsem se přesunula do ložnice a praštila sebou do postele. Když jsem se uklidnila natolik, že jsem nikoho nechtěla na potkání zaškrtit, napadlo mě, že bych mohla napsat domů. Přitom jsem si vzpomněla, že mě vlastně ráno probudilo pípání mobilu. Hned jsem se dala do jeho hledání. Nakonec jsem ho našla pohozený za taškou (divím se, že při mém zacházení ještě funguje…).

Rychle jsem otevřela onu novou zprávu.

Renesmé, tak strašně nám tu chybíš! Jsme všichni rádi, že se ti tam líbí. U nás se ani nic zajímavého neděje. Možná by tě jenom mohlo zajímat, že Emmett Alici zničil (snad ani nechtěj vědět, jak…) jedny z jejích oblíbených šatů. Ona mu za to poškrábala svými nehty džíp – Emmett z toho byl na prášky a nadával jí do skřetů... Ale opravdu jinak je tu klid a pusto prázdno – bez tvé přítomnosti.

Všichni tě moc pozdravují a už se všichni těšíme, co hezkého nám zase napíšeš. S láskou, táta.

Na tváři se mi usadil úsměv, a když jsem četla tu část o Alici a Emmettovi, uniklo mi ze rtů malé uchechtnutí. To jejich pošťuchování jsem moc dobře znala.

Uvědomila jsem se, že mi všichni vážně moc chybí. A to jsem tu jen pár dní. Znovu jsem se usmála a už chtěla odepsat, když mi pohled znovu padl na tu větu: Už se těšíme, až nám něco hezkého napíšeš…

Tak to bych je asi moc nepotěšila, kdybych napsala, že jsem tu potkala upíry (navíc úplně odlišné), kteří se mě snaží zabít (dobře, tak ne všichni… ale jeden určitě!).

Ani v nejmenším jsem netušila, co bych jim měla napsat. Ale byla jsem si jistá, že tohle jim napsat nemůžu. Aspoň ne teď. Pořád jsem té věci se sluncem nijak extra nerozuměla (to nikdo z nás), a tak jsem se jen mohla domnívat, co to ve skutečnosti znamená. Nehodlala jsem ale riskovat, že by sem měli ostatní přijet (což by určitě udělali, kdybych jim vylíčila co všechno se tu děje…). Můj instinkt mi napovídal, že by to s nimi nedopadlo dvakrát nejlépe…

Proto jsem telefon vypnula a odložila na noční stolek. Napíšu jim, až jim budu moc opravdu oznámit něco hezkého. Což – upřímně řečeno – absolutně netuším, kdy bude…

Dodatečně přidávám obrázek našich slavných bratrů Salvatorových (vlevo Stefan a vpravo Damon).

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána - 10. kapitola: