Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bolestný konec... a nový začátek - 12. kapitola - Cartagena

30.01.2011 (11:30) • Zoey • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1204×

Christianova tvář na chvíli zkameněla, zřejmě se snažil si všechno poskládat v hlavě dohromady. Po chvilce se mu obličej rozjasnil.

„S kým z nich jsi chodila?“ zeptal se s pohledem upřeným do mých očí. Znejistěla jsem.

„A je to důležité?“

„Proč mi to nechceš říct?“ vrátil mi otázku zpátky.

„Z jakého důvodu mi nechceš říct, proč se ptáš?“

„Musíš na každou moji otázku odpovídat otázkou?“

„To že dělám?“ zeptala jsem se bezmyšlenkovitě znovu. Až pak mi došlo, že tohle nikam nevede. Christian se zachmuřil.

„Dobře, chodila jsem s Edwardem, jestli je to tak podstatné.“ V očích mě pálily slzy vzteku a smutku. Ty první kvůli Christianovi a druhé pro Edwarda. Tak moc mi chyběl. Nechtěla jsem si to tvrdošíjně představit, ale stále to ve mně bylo hluboko uložené a pomalu mě ten zármutek sžíral.

„S Edwardem?“ skoro jeho jméno vyplivnul.

„Tak pozor! Nebudeš o něm mluvit takhle!“ zvýšila jsem rozzlobeně hlas a zároveň ucítila na tváři první slzu rozhořčení. Následovaly ji další a další. Christian se na mě poplašeně podíval a vzal mě za ramena. Když promluvil, jeho hlas už byl klidnější.

„Promiň, tohle jsem nechtěl. Nebudeme se už o nich bavit, vždyť je to jedno.“ Potom mě objal a já se schoulila v jeho náručí. Byla jsem ráda, že už je v klidu, ale něco mi říkalo, že k tomuhle rozhovoru se ještě jednoho dne vrátíme. Tohle nebyl konec.

* * *

Vzbudila jsem se brzy ráno, trochu zmatená a dezorientovaná. Vyhrabala jsem se z mojí nové postele a rozhlédla se kolem. V puse mi začala vadit divná pachuť, takže jsem zapadla rovnou do koupelny.

Po dlouhé sprše se mi uvolnily ztuhlé svaly a zatuhlý krk. Po vyčištění zubů a učesání vlasů mi bylo o něco líp. Aspoň jsem se cítila jako kultivovaný člověk. Na zrcadle se srážela pára z horké vody ze sprchy a znemožňovala mi vidět vlastní obličej. Vzala jsem tedy jeden z hromady hebkých a nadýchaných ručníků a zrcadlo s ním přetřela. Úlekem jsem nadskočila, protože ve stále zamlženém zrcadle se odrážela postava. Připadala jsem si zase jako v hotelu.

Ohlédla jsem se a na rozdíl od minula jsem se dívala do tváře Christianovi. Oddychla jsem si, znovu mě totiž vyděsil. Pomalým krokem se vydal ke mně a potom váhavě sevřel prsty cíp osušky, kterou jsem byla omotaná. Chvíli ho žmoulal, jako kdyby o něčem přemýšlel.

„Budu muset na lov, mám strach, že se přestanu ovládat,“ zamumlal tiše.

„Dobře, vzal bys mě cestou někam do města?“

„Samozřejmě, pojedu za hodinu, tak se připrav,“ odvětil s jeho neodolatelným úsměvem. Pak pohled přesunul trochu níž, k hornímu okraji mojí osušky. Pobaveně se ušklíbl.

Když jsem se podívala taky, skoro jsem zalapala po dechu. Osuška mi totiž sklouzla až nebezpečně nízko. Ještě kousek a šla bych se zahrabat, napadlo mě. Rychle jsem si povytáhla ten zrádný ručník a vystrkovala Christiana ze dveří. Naštěstí odešel dobrovolně, protože co bych s ním jinak dělala?

Došla jsem k velké skříni, která byla nacpaná k prasknutí oblečení v mojí velikosti. Hlavou mi vrtalo, jak jen mohli stihnout nakoupit všechny ty věci pro mě. Bohužel, po bližším prozkoumání jsem zjistila, že polovina oblečení je na můj vkus příliš elegantní a vyloženě mě děsily ty blýskavé koktejlky na ramínku.

S povzdechem jsem se snažila vyhrabat něco přijatelného, když už se zdálo, že tu nic takového prostě není, tak jsem vytáhla z hlubin skříně černé tričko a docela obyčejné džíny. Ulevilo se mi, že nebudu nucena jít v sukni, ale stejně jsem musela uznat porážku - v žádné z polic se nenacházely boty bez podpatku a žabky na klínku jsem zamítla. Při představě, že si budu muset obout a následně chodit po městě v zabijáckých lodičkách, se mi dělalo mdlo.

Nakonec moje volba padla na lesklé černé, doufajíc, že nebudou poutat tolik pozornosti jako karmínově červené.

* * *

Až když jsem klopýtala po dlážděném chodníku centra Cartageny, naplno jsem si uvědomovala, jak moc jsem se pletla. Nezáleželo na barvě bot, když na nich majitel neuměl chodit. Měla jsem sto chutí ty zatracené boty skopnout a jít bosky. I když to by možná nebyl tak špatný nápad, problesklo mi hlavou. S lehkým pocitem provinění jsem vražedné lodičky hodila do nejbližší popelnice.

Hned se mi šlo líp, ale věděla jsem, že takhle mě nemůže vidět nikdo z rodiny Delgadových. Zašla jsem tedy k nejbližšímu obchodu s obuví a koupila si nové conversky. Vypadaly perfektně a já byla hlavně ráda, že vlastním i nějaké boty, které mi neusilují o život nebo o zdraví, to je jedno.

Zbývalo mi ještě spoustu času, takže jsem se jen tak bezcílně procházela městem, až mě vedlejší uličky zavedly k malé pláži s molem. Pomalým krokem jsem došla až ke korzu a rozhlédla se kolem. Vypadalo to tady poklidně.

Pohled mi sklouzl k obzoru a potom ke hvězdám. Třpytily se a pomrkávaly na mě. Měla jsem pocit, že jedna letěla střemhlav dolů. Padající hvězda, něco si přej, zašeptal mi hlásek věčného snílka v hlavě.

Dobře, přeju si, abych tady v Cartageně našla ztracený domov a byla šťastná.

Moje rozjímání přetrhly rychlé kroky za mnou, zněly příliš blízko. Než jsem se stačila otočit, pár rukou v kožených rukavicích mi překryl ústa páchnoucím hadrem. Uvědomila jsem si, že to je nejspíš chloroform, bohužel až moc pozdě, ale co bych dělala?

Zaplavil mě pocit, že moje přání nebylo padající hvězdou vyslyšeno. Upadla jsem do bezvědomí.

< - * - >

Autor: Zoey (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bolestný konec... a nový začátek - 12. kapitola - Cartagena: