Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bolest ve jménu lásky - 5. kapitola - Vydrž!

17.05.2012 (08:30) • Moon • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1554×

Pohled Jacoba

Moje rozdvojenost neustupovala, stejně jako pocit bezmoci. Nemohl jsem si prostě říct: Nechci, aby někdo umřel, ale musím splnit svoji povinnost. Nemohl jsem si usmyslet: Tak, teď ji rychle odnesu zpátky, vždyť vím, co dělám. Moje sebevědomí prostě bylo na bodu mrazu. V téhle situaci byste neměli jen čekat, ale já jsem se k ničemu jinému nevzchopil. 
Přemýšlel jsem, jestli má cenu bojovat na straně někoho, koho nenávidím, ale čas mi ubýval. Bella byla slabá, nemohl jsem zůstat jenom u přemýšlení a rozhodování, ona potřebovala mou pomoc. Nechápal jsem, proč jsem se rozhodl právě v ten moment, ale nepřemýšlel jsem o tom, ztratil jsem tolik času, že teď byla každá sekunda drahá. Vstal jsem a přešel jsem k pohovce.
„Tohle jsem nechtěl,“ vydechl jsem při pohledu na její zubožené tělo. Přisedl jsem si k jejím nohám a objal její křehoučké tělo, abych ji zahřál. Pevně si objímala bříško, jakoby se snažila chránit svoje dítě. Bála se.
„Bells, tohle je moje vina. Vím, že mi to neodpustíš, ale musím se alespoň pokusit,“ šeptal jsem jí. Byl jsem to zase já?!
„Jaku?“ vydechla vysíleně, ale potom znovu upadla do spánku, její srdce už bilo zase o něco slaběji než před chvílí. Umírala. Nezasloužil jsem si nic než smrt, už jsem věděl, jak se Edward musel cítit. 
„Musím tě hned dostat zpátky.“ Zabalil jsem ji do deky a vzal do náruče. Proč jsem se k tomu, sakra, nedonutil dřív?!
Přitiskl jsem ji na mou hruď, ale ona nic nevnímala.
Vyšel jsem ven. Všichni vlci se na mě podívali, jako bych snad právě zachraňoval ďábla a ne svou nenaplněnou životní lásku. Chtěli mi v tom zabránit.
„Jacobe?!“ zařval Sam zuřivě. Divil jsem se, že není ve vlčí podobě, ale nehodlal jsem to řešit. Byl prostě rozhodnutý, že ten boj vyhrajeme, že dokončíme to, co jsme začali.
„Same, jdi mi z cesty!“ sykl jsem na něj.
„Ne! Cullenovi překročili hranici, nejsou sami. Jacobe, už ani nejsme v přesile! Tak to dokonči, dokud je ještě čas!“ pokřikoval na mě a roztřásl se. Předpokládal jsem, že to všechno v sobě dusil a teď to z něj šlo ven. Byl nebezpečný, já se ale nemohl proměnit, měl jsem Bellu v náruči a už vůbec jsem na to neměl čas.
„Ukončuju to, jenom ne podle tvých představ!“ snažil jsem se mu oponovat.
„Když to neuděláš ty, tak to udělám já!“ zařval. Proměnil se a blížil se k nám. Rychle jsem vběhl zpátky dovnitř a položil jsem Bellu na pohovku, nemohl jsem jinak, zabil by mi ji v náruči.
„Vydrž,“ zašeptal jsem jí prosebně a spěchal ven. 
Proměnil jsem se a ochranitelsky se postavil před dveře, myslel jsem, že bude stačit prostě použít hlas alfy, ale nešlo to. Neslyšel jsem Samovy myšlenky, ani nikoho jiného ze smečky. Všechny nás to zarazilo, ale pak jsem přece jen někoho zaslechl.
Sethe! Leah!
Jacobe!!! Jsi s námi?! 

Soustředil jsem se jen na vrčící vlky přede mnou. Vypadali zmateně, ale docházel jim čas, a tak zaútočili. Snažil jsem se bojovat, ale bylo jich hodně. Netrvalo dlouho a dostal jsem se daleko od chaty a Sam mi zmizel z dohledu. Moje srdce se skoro zastavilo.
Bello! Ne!!!
Snažil jsem se dostat zpátky, ale smečka mě rozhodně neměla v plánu jen tak pustit.

Pohled Edwarda

Od chvíle, co jsme vyrazili, jsem běžel tak rychle, jak jsem mohl, hranice jako by pro mě už vůbec neexistovala, nic mě nemohlo zastavit ani zpomalit. Tenhle pocit jsem už nikdy nechtěl zažít, ale tentokrát to určitě nebylo naposledy. 
Vzdálenost mezi námi se konečně zmenšovala, alespoň už jsem nemusel čekat. Seth mě doběhl a já slyšel myšlenky Jacoba. Překvapilo mě to, ale v tu chvíli jsem se nedokázal soustředit na nic jiného než na ni. Zrychlil jsem, teď mě táhla i zuřivost, byl jsem připravený zabít každého, kdo se jí jen pokusí ublížit. Byli jsme blízko. Věděl jsem, že jestli to Bella nepřežije, je to můj konec.  A Renesmé… 
Dorazil jsem k místu první. Uviděl jsem, jak se Jacob rve se smečkou. Slyšel jsem jeho vyděšené chaotické myšlenky.
Je uvnitř! Sam! Edwarde, je to moje vina… Mrzí mě to.
Víc jsem slyšet nepotřeboval. Rozběhl jsem se k chatě. Zaposlouchal jsem se do myšlenek Renesmé, byly tak nevinné a tichoučké, přesto vynikaly nad těmi hlasitými vlčími. Byla tak vystrašená…
Jared si mě všiml a pokusil se mě zastavit. V tu chvíli naštěstí dorazili ostatní a Emmett Jareda zabavil. Potom jsem konečně mohl rozrazit dveře.
„Bello!“ zakřičel jsem. Hned upoutala můj pohled, ležela bezvládně na zemi a vůbec nevnímala, že se ji obrovský vlk snaží zabít.
„Ne!“ zavrčel jsem. Sam věděl, že zabíjí Charlieho dceru, a váhal. 
„Nech ji!“ zavrčel jsem znovu a odhodil jsem stůl, který mi stál v cestě. Černý vlk se otočil.
„Nedovolím, abys jí ubližoval!“ Přeskočil jsem místnost a stoupl si před ni. Sam viděl, jak moc velké pouto mezi námi je, jak moc by ublížil Jacobovi, Charliemu, Billymu a do jisté míry i Emily. 
Už ale neměl čas si to rozmyslet. Jacob vtrhnul do chaty a skočil Samovi po krku. To mi stačilo, už jsem bez ní nemohl být ani setinu sekundy. Vrhnul jsem se k ní.
„Bello,“ vydal jsem ze sebe zlomeně, bolest a strach se ve mně ještě víc rozrostly. Opatrně jsem vzal její obličej do dlaní. Cítil jsem, že její srdce stále bilo, ale slabě a pomalu, ztrácelo sílu. Byla křehčí, hubenější, zraněná.
„No tak, lásko! Prosím tě, otevři oči!“ zavzlykal jsem a vzal ji do náruče, nedýchala. Byla poškrábaná od Sama, některé rány byly hluboké a silně krvácely.
„Jsem tady, slyšíš mě?“ Nereagovala. Srdíčko Renesmé bilo bez jistoty, její myšlenky byly pořád plné strachu. Pohladil jsem Bellino bříško se snahou Renesmé trochu uklidnit.
„Nevnímá?“ zeptal se Carlisle, skoro vůbec jsem si nevšiml, že přišel. Byl jsem tak nervózní, že jsem nedokázal přemýšlet. Měl jsem dva lékařské tituly, ale v tu chvíli mě nenapadalo nic, co bych měl udělat. Věděl jsem jenom, že umírá, a že je možná pozdě. 
Tak proč nedýchá!? Bello!!! No tak, Carlisle, dělej něco!
„Carlisle?!“ zavrčel jsem trochu.
„Dusí se!“ zakřiknul. Okamžitě jsem ji posadil. Musela se probrat.
„Bello!“ naléhal jsem a snažil jsem se jí pomoct se znovu nadechnout. Nakonec přeci jen otevřela oči a začala zvracet. Potom se zhluboka nadechla a rozkašlala se. Vykašlala spoustu hlenu a dávila se. Viděl jsem mou tvář v Carlislových myšlenkách, vypadala tak bolestně a zoufale, bylo to horší než kdykoliv předtím.
„Edwarde?“ zanaříkala a těžce se svalila do mé náruče. 
„Jsem tady. Snaž se dýchat,“ utěšoval jsem ji.
„Měla by se pokusit napít,“ řekl Carlisle. Podal mi z tašky láhev s krví.
„Já ne…“ Snažila se něco říct, skoro jí nebylo rozumět.
„Jenom to musíš zkusit, ano?“ přemlouval jsem ji. Krev byla jediná věc, která jí ještě mohla dát fyzickou sílu.
„Ty to nechápeš,“ zavrtěla hlavou. Nechápavě jsem se jí podíval do očí.
„Bolí mě hrudník, pálí…,“ snažila se mi říct, ale já čekal, že řekne něco jiného…
„Carlisle? Co se děje?“ zamračil jsem se.
„Nechci lhát, ale mám obavy…“ Přilož jí ruku na čelo, měla horečku.
„Nejspíš má zápal plic,“ dořekl nakonec. Vzpomněl jsem si na ten hlen a na ten kašel…
„Kolik času má?“ ptal jsem se, ta zoufalost jako by se dala chytat, byla tak hmatatelná. Chtěl jsem jí dát věčnost a ne pár minut navíc.
„S trochou štěstí se dožije rána,“ řekl zoufale. Toho jsem se obával nejvíc, že už ji nikdy neuvidím šťastnou, že zemře v bolestech a… Bude to moje vina.
Pohlédl jsem na ni, oči měla zase zavřené a tvář se jí pokřivila bolestí. V ruce pevně svírala okraj mé košile a snažila se dýchat, jak jsem jí řekl. Zřejmě vůbec neslyšela, co mi Carlisle řekl.
„Dostaňte se domů,“ ozval se Carlisle a povzbudivě mě chytl za rameno. 
„Víš, co musíš udělat,“ řekl mi. Ano, věděl jsem to, měl bych Renesmé dostat ven.
„Ona to nepřežije,“ vyslovil jsem ta slova, která mě tak tížila. Carlisle lítostivě pokýval hlavou. 
 Moc mě to mrzí, synu. Odpusť mi to.
„Nemůžeš za to,“ odvětil jsem.
Postavil jsem se s Bellou v náruči a přitiskl ji k sobě a políbil jsem ji na čelo.
Vyšli jsme ven, probíhal tam boj na život a na smrt, teď nebylo pochyb, že neodejdeme všichni. Podíval jsem se na Carlislea.
„Běž! My to zvládneme,“ řekl mi. Přikývl jsem a dal se na útěk. 
Pár vlků si mě všimlo, rozběhli se za mnou. Stihl jsem doběhnout k místům, kde dřív bývala hranici. Leah, Esmé, Carmen, Eleazar i Alice už nás očekávali. Nechali mě proběhnout a zablokovali vlkům cestu.
Spěchal jsem s Bellou do bezpečí. Rosalie nedočkavě stála na schodech.
„Jak je na tom?!“ 
Neodpověděl jsem jí. Nebyl jsem smířený s tím, co mi Carlisle řekl a hodlal jsem udělat všechno proto, abych zabránil její smrti. Rosalie mi rychle otevřela dveře, vyběhli jsme schody, ale ona šla jiným směrem než já.
„Kam si myslíš, že jdeš? Ty nechceš Renesmé dostat hned ven?“ ptala se vyjeveně.
„Ne.“ Jak prostá odpověď. Rose tušila, co mi asi Carlisle řekl.
„Co když potom bude pozdě!“ zakřičela.
„Víš, že je slabá!“ zavrčel jsem. Byl jsem rozhodnutý, že ještě dnes ji nechám odpočívat. Věděl jsem, že to bude spíš umírání, ale ještě žila, a to mi dávalo naději, nechtěl jsem ji jen tak promrhat, když šlo o smysl mé existence. 
„Tobě vůbec nezáleží na tvojí dceři!?“ pokoušela mě Rose.
„Samozřejmě, že záleží. Jen chci, aby Bella… nabrala síly!“ zuřil jsem.
„Co když ani nepřežije noc?“ ptala se vážně. Nevěděl jsem, co odpovědět.
 „Edwarde, vím, že to je pro tebe těžké, ale když budeme čekat a Belle se nepodaří zesílit, přijdeme o obě. To nemůžeš riskovat!“ Měla pravdu, a to jsem si nechtěl přiznat. 
„Ne, ty o nikoho nepřijdeš!“ zavrčel jsem.
„Mýlíš se, Edwarde. Víš, že nám všem na Belle záleží.“ Zase měla pravdu. Už jsem neměl čas se s ní hádat, otočil jsem se a pomalu jsem se vydal do pokoje. Rosalie si odfrkla a zavrčela.
„Tak mi pomoz,“ otočil jsem se. Naštvaně se na mě zamračila a otočila oči v sloup.
„Prosím, potřebuju tvou pomoc!“ Byla to pravda a nechtěl jsem se v tuhle dobu hádat s někým z rodiny. Nadechla se, přikývla, a odešla pro nějaké věci na ošetření. Nesouhlasila, ale uvědomovala si, že jsme nemohli ztrácet čas hádkami. Já jsem konečně došel do mého pokoje a položil Bellu na postel. Dýchala celkem dobře, její tep byl taky v pořádku. 
„Ty to zvládneš,“ pohladil jsem ji. Nedalo mi to a lehce jsem ji políbil na rty. 
„Miluji tě,“ zašeptal jsem jí. Rosalie přišla k posteli a položila na ni oblečení.
„Převléknu ji,“ nabídla se. Jen jsem přikývl.
Zašel jsem pro další nula negativní a nalil ji do kelímku. Když jsem se vrátil, Bella byla převlečená a Rose jí rozčesávala vlasy. 
„Díky,“ řekl jsem jí, ale ona byla naštvaná a byla připravená trucovat.
Ošetřili jsme Belle všechny rány a zavázali čistými obvazy. Smyli jsme skvrnky krve z jejího těla a žebra jsme znovu převázali.
„Rosalie, měla by ses jít podívat, jak to vypadá s Alice a ostatními,“ namítl jsem, když jsme byli hotoví. Obavy, od kterých se alespoň na pár minut oddělila, se jí znovu objevily v očích, ale přikývla a rychle vyběhla z domu. 
Otočil jsem se znovu k posteli. Co jsem jí to provedl? Já myslel, že jí už nedokážu ubližovat, ale unesli mi ji, i když jsem byl blízko. Strach, bolest a další očekávání, jako by byli mou součástí, bral jsem to jako něco, co si mě dřív nebo později vyhledá. 
„Bello,“ zašeptal jsem, znělo to, jako bych se jí nemohl dotknout, ale stál jsem tak blízko.
Zadíval jsem se na ni, ležela na boku a pořád tiše oddechovala. Lehce pootevřela rty, jako by chtěla něco říct, ale jen se zamračila a tiše zasténala. Přepadla mě touha dotknout se jí, a tak jsem pomalým krokem přešel k posteli a posadil se vedle ní. Propletl jsem naše prsty. Zachvěla se a sevřela moji dlaň ve svých, její tep se zrychlil. Usmál jsem se a svou druhou dlaň jí položil na líčko. 
„Edwarde?“ zašeptala.
„Jsem u tebe,“ zašeptal jsem jí, naklonil jsem se k ní. Usmála se a zabořila svou ruku do mých vlasů, snažila se mě přitáhnout blíž, ale neměla na to sílu, a tak jsem sám spojil naše rty. Lehl jsem si vedle ní, aby se ke mně mohla přitulit. Objal jsem ji. Moje tvář se zkroutila do bolestného mračení, dělával jsem to, když jsem viděl její bolest.
„Lásko…,“ zašeptal jsem. Bylo to takové zašeptání do ticha. Každý by vycítil tu beznaděj a lítost. 
Edwarde, jak si to mohl udělat, jak si to mohl dopustit?! Zabil si ji, vždy to směřovalo k tomu, že ji zabiješ, zničíš! Je to tvoje vina a ty to víš! Nezasloužíš si její lásku! Nezasloužíš si nic z toho, co ti dává. Jsi vrah a příšera a s někým tak nevinným a překrásným se vůbec nemáš zaplétat, ty nemůžeš milovat člověka. Jsi jenom tělo bez duše, odsouzené k věčnému trápení v tom nejdelším a nejtvrdším vězení.
Ne! Miluješ ji a ona tebe, jste pro sebe tak důležití, že jediné pomyšlení na trápení toho druhého vás dovádí k šílenství! Je to láska, Edwarde! Chraň ji a buď silný. Ona bez tebe nepřežije, stejně jako ty bez ní.
Dost! Oba názory jsou pravdivé, budu ji chránit, dokud to bude chtít, a budu ji navždy milovat! A taky si budu navěky vědom toho, že pokud zemře, je to jen a pouze moje vina. Pokud přežije, navždy si budu vyčítat všechny svoje chyby, které jí snad jen zkřivily vlásek.
Zatřepala se jí víčka a pomalu otevřela oči. Pohladil jsem ji po vlasech a čekal, co bude dál.

Autor: Moon (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bolest ve jménu lásky - 5. kapitola - Vydrž!: