Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bolest pro upíra - 7. kapitola

14.04.2014 (13:30) • Tam • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 964×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

„Není mi tě líto,“ řekla podmračeně, když nad tím chvíli přemýšlela. Jeho žena byla upír, který ji tehdy měl vysát. Co na tom, že ji předběhl někdo jiný a sprovodil ji přitom ze světa? Bylo to pro ni jako představa, že se jeden lev vrhne na druhého jen proto, aby se nemusel dělit o kořist. Nemohlo jí to být líto, když ona byla tím, koho roztrhají.

„Ještě jsem se ale nedozvěděla, proč jsi mě skutečně zachránil, protože nechápu, co z toho máš.“

„To jsme dva,“ přikývl upír temně a z hrudi mu uniklo ponuré zavrčení.

Napadlo, ji že si zahrává se svým životem. Mohl ji zabít. Kdykoli. Ale z nějakého důvodu místo toho ležela v posteli, kam jí sám donesl, takže se rozhodla odložit zdrženlivost a zahnat strach do pozadí.

„A ty mi to neřekneš?“

„Když se to dozvíš, zbytek mé rodiny budou díky tvé občanské přičinlivosti honit dalších padesát let federálové, takže asi chápeš, proč ti nic nepovím.“

„Stejně nemáš pravdu,“ poznamenala tiše, „nemám žádnou potřebu být… Občansky přičinlivá?“

„Měl jsem narovinu říct, díky tvé nenávisti,“

„Správně.“

„Ne, je to špatně, vzhledem k tomu, kdo jsi,“ ušklíbl se.

„Nech si ty dráždivé nápovědy, když mi stejně nepovíš, kdo byla má rodina a proč jsi mě zachránil,“ odvětila podrážděně. Takže, co mi vlastně můžeš povědět?“

„Nerad bych tě viděl mrtvou.“

„Proč?“ vyštěkla okamžitě.

„Protože mi na tobě záleží,“ přiznal naprosto vážným hlasem a Anna zkroutila koutky úst do nevěřícného výrazu.

„Blbost,“ odmítla okamžitě a vzdorně se vyhnula jeho pohledu. „Ublížila jsem ti,“ připomněla mu kysele, „týrala jsem tě a způsobovala jsem ti bolest,“ provokovala ho, aby z něj dostala jeho skutečné pohnutky.

„Nechci ti ublížit,“ zopakoval jí ta slova tak zdařilou imitací jejího hlasu, až nadskočila v posteli leknutím a srdce se jí pokusilo vyskočit z těla. Její reakci se ironicky ušklíbl.

Jak by mohla zapomenout. Tuhle větu použila, když se pokoušela získat jeho důvěru. Když podlehla jeho kouzlu a z nějakého důvodu ho chtěla ušetřit zbytečné bolesti. Bylo jí jasné proč, když si před očima znovu vybavila jeho bezvládné tělo, celé zmučené na tom hrozném železném kříži. Pohled na něco takového nesnesla ani v případě, že šlo o vraha jejích rodičů. Viděla to před sebou každou noc před spaním. Stejně tak ty rudé oči a plameny a někde kolem hrudníku se jí smísily protichůdné pocity.

Byla vzteklá sama na sebe, že lituje zástupce někoho, kdo jí připravil o rodinu, a zároveň se jí do očí tlačily slzy, kdykoli si představila, jak dlouho a krutě s ním bylo zacházeno.

 Jak jen musel trpět.

„Vím, že nesneseš pohled na něčí bolest,“ řekl tiše, nespíš v reakci na její truchlivý výraz a přinutil ji vzhlédnout k potemnělým očím. „Hrozně ráda bys mě z celého srdce nenáviděla. Toužíš po tom, abys neměla výčitky svědomí, když se mi snažíš pomstít, ale nejde ti to. Vidím ti to na očích.“ Anna rychle přetrhla jejich oční kontakt a cítila, jak se jí začíná vařit krev v žilách a zároveň jí začínají svědit koutky očí, jak její sebeovládání přelévá bezmocný vztek.

Proč jenom musí mít pravdu!

„Nejsi jako Isabella, Anno. Nemáš srdce na to, abys měla z mé bolesti skutečnou radost-“

„Drž hubu!“ zavřískla ochraptělým hlasem a trhla sebou v bolesti, kterou si tím způsobila. Nemohla snést ty jeho klidné, psychologické rozbory, když si právě připadala jako zrádce. Nejraději by mu nehty seškrábala ten jeho soucitný výraz i s kůží z obličeje.

Upír skutečně zmlkl, a ačkoli se na něj nedívala, byla si jistá, že se jí pokouší prošpikovat svým krvavým pohledem.

Měla chuť se zahrabat do peřiny jako malá holka a skrýt se před jeho hlubokýma očima. Znovu zklamala. Teď, když konečně s jistotou věděla, že jí upíři zavraždili rodinu, nedokázala je ani nenávidět!

Co tomu říká maminka, jestli mě vidí? A táta? Jsi zbabělec, Swannová, naprostý zbabělec a zrádce. Ještě se do něj zamiluj, ty huso!

Upír se k jejímu vlastnímu překvapení zvedl a nechal ji v pokoji samotnou, takže se mohla zavrtat v posteli a utřít si do povlečení zrádné slzy. Nedal jí ale víc času, protože po chvilce znovu vešel se džbánkem vody a krabičkou s léky proti bolesti, které beze slova položil na noční stolek u její postele hned vedle prázdné skleničky a postavil se do vzdáleného rohu místnosti jako socha. Poznala ten známý obal léku, který se dal volně koupit v každé lékárně, ale nenatáhla se pro něj, ačkoli jí už hrozně bolela hlava i všechny popáleniny.

Odvážila se po něm střelit kradmým pohledem a byla přistižena. Jeho výraz byl ale jen ustaraný a podivně bezmocný, přestože na ni shlížel s rovnými rameny jako nějaký starodávný bůh. Jako by se o ni skutečně bál. Což jí znovu dovádělo k otázce, které se očividně nejvíc bránil.

 „Myslím, že si zasloužím alespoň vědět, proč ti na mně záleží,“ pronesla Anna nakonec a napřímila se na lůžku do sedu. Tváří jí přitom proběhl bolestivý záškub, ale neulevila si pohodlnější pozicí.

Zatajila dech, když jí věnoval zvláštní, bezradný výraz. Jako by byl na vážkách, jestli může být upřímný. Jeho strnulá tvář byla příliš krásná na to, aby mohla patřit člověku.

 „Co mám společného s tvojí ženou? Co dělala u nás doma, když…“ Nedokázala to dopovědět, hryzla se do spodního rtu a sklopila oči k zemi.

Modlil se, aby Anna nezačala zase brečet. Snad proto ztratil většinu svého odhodlání a pohnul se směrem k ní.

„Počkej vteřinu.“ Ukazovákem pravé ruky jí zadržel, jako by se snad chystala někam utéct a znovu zmizel z pokoje. Než se ale stihla vzpamatovat, stál znovu v pokoji na stejném místě s tím rozdílem, že levou rukou balancoval s velkým koženým křeslem.

Malým, neveselým úsměvem reagoval na její šokovaný pohled a během další sekundy už seděl uvelebený v křesle naproti ní.

Co to na mě hraje? Bude mi dělat psychologa?

„Měla bys vědět, že to co ti povím, se ti nebude líbit. Pravděpodobně mi ani nebudeš věřit,“ začal vážně a Anna potlačila odfrknutí.

Nech to na mě a vyklop to.

„To posoudím sama,“ zavrčela téměř neuroticky. Konečně se mohla dostat k nějakému smysluplnému vysvětlení, proč její život stojí za houby a on se tvářil, jako by snad čekala příjemné posezení u čaje.

Povzdechl a upřel na ní váhavé oči. „Někdy není bezpečné vědět…“ Sám se zarazil, když viděl její grimasu a pokrčil odevzdaně rameny.

„Moje žena se tě pokoušela ochránit před Volturiovými.“ Ta bolest v jeho hlase ji řezala. Nevěděla ale, kam tím míří a musela se kousnout do rtu, aby ho nepřerušovala svými otázkami.

„Jde o skupinu upírů, kteří se starají o to, aby se lidé nedozvěděli o našem druhu,“ vysvětlil ponuře. „Heidi Volturiová je jednou z nich. Nemysli si, že spálila celé vládní laboratoře na popel omylem. Prostě ničila důkazy,“ poukázal jednoduše, jako by sčítal jedna plus jedna.

„Co to má co do činění s mojí rodinou?“ naléhala podmračeně, tak trochu vyděšená z toho, že by měla přiznat logiku jeho slov. Pokud totiž likvidovali každého člověka, který o nich ví, pak by musela být na řadě. Odsunula tu obavu stranou se zvláštní lehkomyslností, protože doufala, že řekne něco, po čem konečně bude chápat souvislosti, které jí způsobily, že vůbec o upírech ví.

„Tví rodiče se před Volturiovými skrývali většinu života, Anno. Měla bys vědět, že jsme se vás pokoušeli ukrýt co nejlépe, ale nakonec si časem najdou každého,“ řekl hořce.

Anna se na něj zamračila, otevřela pusu v otázce a po chvíli jí zase zaklapla.

Moji rodiče že měli něco společného s upíry? Věděli o nich? Jak?

„Nechceš snad tvrdit, že bys chránil se svojí ženou mojí rodinu, že ne?!“ vyprskla pobouřeně a rozhodně ji ani nenapadlo, že by skrývala nevěřícný tón.

Ale zachránil ti život, Anno. Dvakrát.

„Proč bys to dělal?“ Kolikrát se už na tu otázku zeptala. Třikrát? Čtyřikrát?

Upír před ní vypadal podivně strnule, když jí odpovídal hlasem sotva slyšitelným. „Chránili jsme vás, protože patříte do rodiny, Anno,“ odpověděl vážně. Chvíli na něj jenom překvapeně zírala a myslela na to, že jeden z nich se nutně musel zbláznit.

Propátrala jeho tvář s podezřením, že se pokouší žertovat, ale ještě nikdy nevypadal starostlivěji a vážněji.

„Anno?“ oslovil ji s obavami tiše. Pomalu zvedla prst, aby mu naznačila, že má počkat a natáhla se po krabičce léků proti bolesti. Bezmyšlenkovitě vytáhla neporušené platíčko a vymáčkla si do dlaně dva oválné prášky. Se zamračením si je vhodila do úst, a když se natáhla, aby si ze džbánku nalila trochu vody na zapití, vložil jí do prázdné dlaně plnou sklenici. Nekomentovala jeho nepostřehnutelný pohyb ani jeho nečekanou pozornost a pomalu se napila. Hrdlo na klouzání léků reagovalo ostrou bolestí, ale slzy včas potlačila.

„Jmenuješ se tedy Swann?“ zeptala se uměle udržovaným klidným tónem a zvedla obočí.

„Ne. To je jméno tvé prababičky, než si vzala…“ rázně se odmlčel, jako by došel na hranici srázu a dál nemohl.

„Než si vzala někoho, kdo se jmenuje stejně jako ty,“ hádala Anna a upír po chvilce přikývl.

Nastala chvíle ticha, kterou Anna ukončila povzdechnutím.

„Povíš mi alespoň, jak ti mám říkat?“ navrhla po chvíli unaveně.

„Ne.“ Pohlédl na její nespokojený výraz. „Oslovuj mě, jak chceš,“ navrhl mírně.

„Položko číslo jedna?“ nabídla mu sarkasticky a vyčkávavě sledovala jeho výraz. Nezklamal ji, zatvářil se bolestně.

„Zřejmě jsem si o to řekl,“ připustil s neveselým pousmáním, ale Anna si ho už nevšímala. Horečně pátrala v paměti, jestli si vzpomene na jednu ze svých prababiček. Měla by mít čtyři, takže připadala v úvahu čtyři jména… Ona si ale sotva vzpomínala na své rodiče. Byla tak malá, když zemřeli… A navíc si nevybavovala, že by někdy s rodiči navštívila některou z babiček.

Smutně si uvědomila, že to tak trochu nahrává jeho teorii o tom, že se její rodina ukrývala.

A pak jí napadlo ještě něco a rychle k němu vzhlédla. „Když se ale vdala, její jméno zaniklo, ne?“ naléhala na něj podezřívavě, „Jak bych se mohla jmenovat jako ona?“

„Vysvětlím ti to, ale měl bych začít od začátku, abys rozuměla okolnostem,“ navrhl jí sametovým, příjemným hlasem. Uvědomila si, že ten tón jí podvědomě uklidňuje. Možná to ale bylo pilulkami, které pomalu začínaly účinkovat.

Vyhnula se jeho červeným očím a přikývla.

„Tvá lidská prababička si vzala upíra a podařilo se jí s ním otěhotnět,“ začal rozvážným hlasem a Anna se přistihla, jak na něj nevěřícně zírá.

„O-ona měla dítě s upírem?“ vyjekla šokovaně a hlas se jí o spálené hrdlo zadrhl. Nevšímal si jí a pokračoval.

„Narodila se jim dcera – tvá babička, poloviční upír, téměř jediný svého druhu,“ pokračoval a gestem ruky jí naznačil, aby ho nepřerušovala. Anna se musela kousnout do jazyka, což, v jejím případě, bylo obzvlášť bolestivé.

„Tvá babička se bohužel stala záminkou Volturiových, aby měli důvod zničit naši rodinu. Cítili se být ohroženi, když viděli, jak náš počet narůstá. Když si potom tvá babička vzala Jacoba,“ usmál se nad tou vzpomínkou, jako by dodnes nemohl pochopit proč, „Volturiovi měli o starost víc, co vznikne za děti. Abys to pochopila, Jacob byl velmi nepodobný našemu druhu a Volturiovi z duše nenávidí představu křížení upírů s čímkoli podřadným,“ ušklíbl se při tom posledním slově a na dlouhou dobu se odmlčel.

„A potom se narodila máma?“ neudržela se a přerušila to tíživé ticho.

„Ne. Tvá babička nestárla a tvůj dědeček také ne, přestože to nebyl nikdo z našeho druhu. Žili spolu téměř století, než se jim narodil tvůj otec,“ opravil ji klidně.

Má babička a dědeček žili století?

„Když se narodil tvůj otec, Volturiovi začali pronásledovat naši rodinu. Museli jsme se rozdělit. Tvého otce jsme pod jménem Swann ukryli u lidské rodiny dřív, než se o něm Volturiovi dozvěděli, proto ho nikdo nemohl vystopovat. A proto neneseš mé příjmení,“ dodal tiše.

„Víš, že to zní jako nějaká šílená pohádka,“ zaútočila na něj bojovně a upír se na ni jenom bezvýrazně podíval.

„Varoval jsem tě, že mi neuvěříš,“ odtušil klidně a povzdechl.

„Takže ty jsi ten hodný upírek, který chrání své pra-pra-praneteře proti zákeřným zabijákům?“ zajímala se se zdviženým obočím.

Z křesla se ozvalo hrůzostrašné zavrčení, které jí přišpendlilo zády k matraci. „Nejsem hodný upírek!“ ucedil, oddělujíc pečlivě jedno slovo od druhého z vibrující hrudi.

Neodvažovala se něco říct a mlčela jako zařezaná, třásla se od hlavy až k patě.

„Nezabil jsem tě předtím a neudělám to ani teď,“ odfrkl si a Anna si pomyslela, že jenom máloco je tak děsivého jako tohle uklidnění.

Nevěřila mu ani slovo a byla tak vyděšená jeho agresivním chováním, že pro tu chvíli i zapomněla na veškerou bolest a objala si rukama kolena.

Její myšlenky se horečně soustředily na to, aby se co nejrychleji dostala co nejdál od něj.

„Neměla bys ses krčit přede mnou, ale před Heidi, která tě má očividně na starost,“ upozornil ji temně.

Anniny myšlenky se ale ubíraly jiným směrem.

„Jsem vězeň?“ zeptala se ho narovinu. Svraštil obočí a bezděčně se rozhlédl po pokoji, jako by hledal nějaké mříže, které ji na ten nápad přivedly.

„Samozřejmě že ne,“ opáčil podmračeně.

Anna se zhluboka nadechla.

„Prosím tě, abys odešel a nechal mě na pokoji,“ řekla konečně.

Viděla, jak ho to omráčilo. Potom ohrnul horní ret v krátkém, děsivém zavrčení, až sebou trhla jako poděšené ptáče.

Nevěřila mu. Ale nezáleželo na tom, protože pokud po ní měl jít nějaký upír z mocného rodu, sotva by jenom tak čekal dvacet let, než to zkusí znovu. Vždyť žila celkem normálně, dokud nenašla tuhle práci. Nebylo by těžké jí přestřihnout brzdovou hadičku nebo jí strčit z nějaké výšky.

„Jsi v nebezpečí, copak mě neslyšíš?“ zavrčel znovu, až se celá přikrčila.

„Jdi,“ šeptla prosebně, strhané hrdlo ji proklatě pálilo.

Upřel na ni pronikavý pohled, kterému dokázala vzdorovat sotva vteřinu, než zahanbeně sklopila oči. Pomalu začínala počítat své nádechy a výdechy, když se kolem ní pohnul vzduch a ozval se zvuk otevíraných dveří.

„Doporučuji ti nevracet se domů,“ řekl. Ticho, které následovalo měla vyplnit ona, ale nestalo se tak. Ani se po něm nepodívala.

„Tak sbohem, děvče,“ řekl upír chladně, a než vzhlédla nebo něco řekla, byl pryč.

Autor: Tam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bolest pro upíra - 7. kapitola: