Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bloody love - 2. kapitola

24.02.2010 (19:45) • Anicka14vampire • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1336×

2. kapitola

            Edwardův pohled

 Procházel jsem se potemnělými ulicemi a poslouchal. Vždy se v téhle tmě najde nějaký ten nečistý člověk a s mojí schopností čtení myšlenek to šlo snadno. Netrvalo mi to ani deset minut. Právě jsem zaslechl, jak nějaký muž sleduje nějakou mladou dívku a snaží se jí zahnat do jedné ze zdejších tmavých uliček. Rozhodl jsem se, že ji zachráním a tím si i obstarám svojí večeři.

Šel jsem podle mužových myšlenek a za chvíli jsem ho našel. Bez váhání jsem se mu vrhl na krční tepnu a zakousl se. V tom okamžiku mi začala teplá krev téct do úst a já si vychutnával její lahodnou chuť.

Po pár minutách jsem mužovo tělo úplně zbavil krve a olízl si rty potřísněné krví. Jeho tělo jsem odnesl k nejbližšímu kanálu, odklopil víko a hodil ho tam. Nikdo ho tam určitě hledat nebude.

Ještě chvíli jsem se jen tak potuloval, a když se začaly objevovat první sluneční paprsky, vydal jsem se k domovu.

Náš dům byl ukrytý v lesích, byl prosklený a obrovský. Všichni byli dole v obývacím pokoji a o něčem debatovali.

„Co řešíte?“ zeptal jsem se jich.

„Dneska má přijít do školy nějaká nová holka, tak probíráme jaká a asi bude a tak. Ty snad o tom nevíš, vševědoucí čtenáři myšlenek?“ dobíral si mně Emmett. Jenom jsem zakroutil hlavou na znamení, že ne a odebral se k sobě do pokoje. Lehl jsem si na postel a pustil si Debussyho.

 Emmett si mě pořád dobíral kvůli tomu, že umím číst myšlenky a ještě proto, že nemám žádnou holku a jsem ještě panic. Navíc mě vadilo zabíjet nevinné lidi, ale Emmettovi ne! Ten klidně zabíjel naprosto nevinné mladé dívky, které měli ještě celý život před sebou. Taky mu za to Rosalie, moje sestra, nadávala, chodili totiž spolu, vlastně byli i manželé a to hned několikrát, ale pro lidi spolu jen chodili. Jí ani tak moc nevadilo, že zabíjel nevinné, spíš jí vadilo, že zabíjel hezké holky a ona na ně žárlila. Nikdy jsem nepochopil, na co vlastně žárlila, vždyť je zabil a oni z toho nic neměli, ale Rose nikdy nepochopíte, je to moc složitý člověk. Vlastně upír, ale to je jedno.

Už byl čas se sbalit a jít do školy. Bylo mi jasné, že když bude ta nová holka mít biologii, bude muset sedět se mnou. A já tohle rozhodně nechtěl, nestál jsem o žádné obdivné pohledy a o to, aby když kolem mě holka prošla, podlamovali se jí kolena. Na to jsem nebyl stavěný, možná proto, jsem se nikdy nezamiloval.

Všichni jsme si nasadili kontaktní čočky, aby nebyli vidět naše krvavě rudé oči. Bylo to nepříjemné a nepraktické, ale nutné. Každý jsme měli čočky podle barvy, kterou jsme měli ještě za lidského života, já měl například zelenou. Alice, moje další sestra, si jako jediná nic z lidského života nepamatovala, tak si každý den brala čočky podle barvy, která se jí hodila k oblečení. Každý se bál na nás jen podívat, tak proč by se měl obtěžovat se nám dívat do očí. Nikdo si toho nikdy nevšiml.

Když jsme byli všichni hotovi, nasedli jsme do aut. Já, Jasper a Alice jsme jeli mým Volvem, já samozřejmě řídil. Rose a Emmett jeli Emmettovým Jeepem a ten řídil on, jak jinak. Náš adoptivní otec pracoval jako lékař ve zdejší nemocnici, on a jeho žena, byli našimi rodiči. Zároveň se oba živili zvířecí krví. To mi přišlo dost nechutné, zvířecí krev totiž nebyla tak dobrá jako lidská.

Když jsme dorazili ke škole, byli všichni na parkovišti, jak čekali na její příjezd. My jsme se odebrali do školy a ještě si chvíli povídali na chodbě. A pak se odebrali do tříd.

První hodinu jsem měl biologii. Sedl jsem si na místo a čekal, až přijde učitel, který dorazil, ale za ním hned ta nová. Jmenovala se Isabella, ale všechny opravovala, že je Bella. Tohle jsem zjistil z Erikových myšlenek.

Jediné volné místo bylo u mě, a tak jí učitel ke mně samozřejmě posadil. Když si sedla omámila mě taková strašlivá neodolatelná vůně, že jsem se musel přesunout, až na druhý konec lavice. Bylo to naprosto šílené, ještě nikdy mi takhle moc člověk nevoněl. Myslel jsem, že se na ní na místě vrhnu a zakousnu se jí do hrdla, před celou třídou. Naštěstí jsem se udržel, protože z ní vyzařovala nějaká podivná síla, která mě přitahovala, že jsem ztratil potřebu ji zabít. Ale její vůně nezmizela, naopak spalovala mi hrdlo ještě více.

Zjistil jsem, že na mě zírá s otevřenou pusou a prohlíží si mě, takovou reakci jsem čekal. Podíval jsem se do jejích myšlenek a nic. Zkusil jsem to silněji, ale opět nic. To bylo divné. Až nakonec zazvonilo a já mohl svobodně odejít ze třídy, no spíš jsem vystřelil ven, ale to je jedno.

Odebral jsem se na další nudnou hodinu a nudil jsem se, stejně už jsem to všechno uměl naprosto dokonale a ještě mnohem víc, tak proč se vůbec obtěžovat dávat pozor? Samozřejmě, že to cenu nemělo, tak jsem z nudy začal prozkoumávat cizí mysli a skoro ve všech se objevovala ta nová, Bella. Kluci si představovali, jak ji pozvou na rande, sbalí a pak ještě spoustu dalších nechutností. To už jsem se radši začal zaobírat vlastními myšlenkami.

Naštěstí jsem na žádné z mých dalších hodin Bellu nepotkal, protože by ve většině případů seděla se mnou a to bych už stoprocentně nevydržel a zabil bych ji. To jsem nechtěl.

Když konečně skončilo vyučování, šel jsem se na oběd za svojí rodinou, která tam už byla a držela mi místo. Nabral jsem si na tác jídlo, které jsem stejně neměl v plánu jíst a přisedl si k nim ke stolu. Debatovali jsme o všem možném, až zašlo téma i na Bellu. Řekl jsem jim, co vím, ale oni chtěli vědět, co si o nás myslí.

„Já nevím,“ přiznal jsem.

„Jak to, že nevíš. Umíš přece číst myšlenky,“ ušklíbl se na mě Emmett.

„Jenže u ní to nějak nejde,“ dodal jsem a zamračil se na Emmetta, který se pořád tvářil nechápavě.

„Ale seděl jsi s ní na nějaký hodině, ne? Tak jsi musel něco zjistit, ne?“ vyzvídal Emmett dál.

„Vymyslel si aspoň třicet způsobů, jak jí zabít. Můžeš mi říct, co to bylo?“ ptala se mě Alice. Vidí budoucnost, takže samozřejmě musela vidět, jak jsem se rozhodoval, že Bellu zabiju.

„Voní až moc dobře,“ řekl jsem jim na vysvětlenou. A zatvářil se ublíženě.

„Tak jí zabij. V čem je problém?“ ptal se nechápavě Jasper.

„Já jí nezabiju, proč bych to měl dělat?“

„Protože když jí zabiješ, budeš mít klid o hodiny jako předtím. Pochutnáš si a ještě se zbavíš té bolesti v krku. Docela dost výhod za jednu vraždu,“ vysvětloval mi Jasper.

„Ne, já jí prostě nezabiju!“ odporoval jsem mu dál. To už byla jídelna skoro prázdná, takže nás nikdo nemohl slyšet. Zrovna jsem viděl Bellu, jak vycházela z jídelny.

„Když jí nezabiješ ty, tak to klidně udělám já!“ vykřikl Jasper a vydal se pryč z jídelny za Bellou.

Shrnutí

Autor: Anicka14vampire (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bloody love - 2. kapitola: