Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Black vs. Cullen - bonus - Příběh bratrů Winchesterových

30.12.2010 (19:00) • FailleDraco • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3102×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Black vs. Cullen - bonus - Příběh bratrů Winchesterových

(Pohled Deana)

Zrovna jsem šel s mým mladším bráškou Samem po stopě vlkodlaka. Už roztrhal několik lidských dívek. Ale proč zrovna dívek? Vlkodlakům bylo jedno, koho roztrhají. Jde jim hlavně o krev a maso. Tenhle se však vymykal normálu. Podíval jsem se na Sama. Zrovna listoval otcovým deníkem.

„Máš něco, Sammy?“

„Sammy je tlustej kluk ze sousedství. Já jsem Sam! A nic jsem zatím nenašel.“

Něco jsem na odpověď zamručel a vydával se dál do temných uliček městečka. Zaparkoval jsem v odlehlé uličce a vylezl. Z kufru auta jsem vzal 49 s brokovnicí, kterou jsem hodil Samovi.

Tiše jsme se kradli ulicí, do té doby než jsme uslyšeli křik. Vydali jsme se po zvuku a mohli spatřit dva lovce v akci. Viděl jsem pár rudých vlasů, které se mihly nad hlavou vlkodlaka. A po chvilce už tělo bylo bez hlavy a bez údů. Vysoký chlapec na ostatky hodil zapalovač a tělo se vznítilo. Odkdy se vlkodlaci ničí tímhle způsobem? Navíc žádný člověk nemůže být tak silný, aby dokázal bez jakékoliv zbraně roztrhat člověka v tomhle případě vlkodlaka na kusy.

Podíval jsem se po těch dvou a naskytl se mi pohled na jejich mizející záda lovců v černých kabátech. Za tou malou postavou vlály dlouhé rudé vlasy, které napovídali, že to je dívka. Mohl jsem slyšet klapot vysokých podpatků.

„Měli bychom jít. Když za nás udělali práci.“

„Jo, ale už mě to štve. Pokaždé se objeví tihle dva lovci a my příjdem s křížkem po funuse. “

Odšourali jsme se zpátky do auta. Počkal jsem až Sam uklidí zbraně a pak jsem vyjel do motelu. Cesta netrvala moc dlouho. Sedl jsem si k televizi a sledoval Buffy, přemožitelka upírů. Sam spal jako nemluvně a já toho využil k nočnímu lovu. Se nedivte. Při téhle práci nemůžete mít normální vztah a celibát se mi taky rozhodně držet nechce. Vyšel jsem ven a zahlédl jsem pár, který se hádá. Sice jim nešlo moc vidět do tváře, ale u chlapce jsem rozeznal indiánské rysy. Nechtěl jsem poslouchat, ale zrovna potichu se taky nebavili.

„Zbláznila ses? Teď nemůžeme odjet!“

„Můžeme! Jak dlouho tě Billy neviděl? Jak dlouho jsme neviděli Setha, Leah, Sama a ostatní?“

„Od té doby, co jsme odešli! Ale to nic nemění na tom, že se nevrátíme!“

„Ne?“

„Ne!“

„Fajn, tak sbohem!“

Dívka se otočila a odcházela směrem ke mně. Když mě míjela, tak jsem ji chytil za ruku. A teprve teď jsem si ji mohl prohlédnout. Dlouhé černé vlasy, lehce vystouplé lícní kosti, tmavší pleť, lehce vykrojené rty a nádherné jasně modré oči. Zkrátka byla kus.

„Ahoj, nechceš zajít na skleničku?“ přihodil jsem k tomu i úsměv.

„Ne a přestaň se tak blbě tlemit.“

Stál jsem jako opařený. Tohle mi řekla? Vždyť já jsem Dean Winchester. Dostal jsem každou, kterou jsem chtěl. A ona si mě odmítne? Jak je to možný? Ne, to se mi jenom zdá! Je to sen! Probuď se! No tak, tohle je dost špatnej sen! Spíše noční můra! No tak Deane, nespi! Začal jsem běhat dokolečka. Ono se mi to nezdá. Odmítla mě. Tatínků! Než jsem se nadál, tak kolem mě proběhl ten kluk a zachytil dívku za ruku. Nevěřícně jsem je pozoroval. Ještě chvilku se dohadovali a pak společně odešli do motelu.

Odcházel jsem směrem k nějakému baru, když kolem mě projel straší mercedes, který řídil ten kluk. Vedle něj seděla ta dívka a hrabala se v kazetách. Smutně jsem si povzdechl a vešel do baru. Objednal jsem si pivo a začal flirtovat s mladou číšnicí. Nakonec jsem skončili u ní v pokoji. Ještě před rozedněním jsem vypadl z pokoje. Jak to že jsem celou tu dobu musel myslet na tu holku, která mě tak lehce odpálkovala?

Před obědem jsme se Samem odjeli jinam. Bylo to městečko ve státě Washington. Nějaký Aberdeen. V novinách se psalo něco o záhadných vraždách podél nějaké silnice a vždy to byly z pravidla muži. Sam po cestě hledal informace na netu.

Přijeli jsme do města a hned jsem se ubytovali. Zašli jsme na nějakej úřad a hledali zmínku o ženách, které spáchali sebevraždu. No jo Sam je chytrá hlavička a zjistil, o co se nejspíš jedná. Jediná mrtvá, která spáchala sebevraždu v posledních dvaceti letech je Renée Swanová, která se zabila, poté co zabila svojí dceru Isabellu.

Večer jsem nastoupil do auta a rozjel se po cestě k Forks, od kterého několik kilometrů Swanovi bydleli. Už po deseti minutách se u krajnice objeví nějaká žena. Podle všeho naše Renée Swanová.

Nechám ji nastoupit a rozjedu se směrem k Forks.

„Odvez mě domů.“

„A kde bydlíš?“

„Jeď několik kilometrů po téhle cestě a dorazíš k odbočce k mému domu.“

Viděl jsem jak si vyhrnuje sukni a přejíždí si prsty po vnitřní straně stehen. Uhnul jsem pohledem a věnoval se řízení. Čím víc jsme se blížili k domu, tím víc se mě snažila svést.

„Co se děje? Nelíbím se ti snad?“

Začal jsem ze sebe vykoktávat nějakou odpověď, ale moc nedávala smysl. Dojel jsme až k odbočce a zahnul. Ta ženština, spíše její duch se na mě vrhl. Snažil se jí ze sebe setřást, ale moc to nešlo. Už jsem byly u domu. Zastavil jsem a ta ženská se mě snažila znásilnit. Vím, že po mně ženská populace šílí, ale že až takhle. Vytáhl jsem zbraň a začal střílet. Po chvilce se rozplynula. Sam už tu taky byl a já za ním vylezl. Najednou jsem ji uviděl v její pravý podobě.

(Není to pěkný pohled)

Vykřikl jsem a začal znova střílet a se mnou i Sam. Nakonec jsem ji zabili tím, že jsme ji dostali do domu. Poté jsme se vydali za dalším případem do jiného státu.

(Pohled Sama)

Tentokrát jsme s bratrem v Klamath Falls. Seděl jsem v bistru a pročítal noviny. Nemusel jsem číst, všechno. Za tu dobu co jsem lovec, jsem se naučil číst mezi řádky a tenhle článek říkal jediné - upír.

... Oběti se našli roztrhané... Bez krve... V odlehlých místech... Stopy po zubech a drápech...

Noviny jsem podal Deanovi, ten článek přelétl očima a vyslovil moji domněnku nahlas. Ještě té noci jsme se vydali po jejich stopě. Stopa nás zavedla až do opuštěného skladiště. Vrhla se na nás parta upírů, ale jiných než známe normálně. Tyhle neměly špičáky a jejich oči byly rudé. Snažili jsme se s nimi bojovat, ale nešlo je zranit. Nic. Byly jsme proti nim bezmocní. Ale nevzdávali jsme se.

Najednou se kolem mě rychlostí světla prohnala šmouhu.  Když ta šmouha zpomalila, všiml jsem si, že to je dívka. Nádherná dívka. Byla malé postavy, štíhlá, ale se správně zaoblenýma křivkami. Hnědé lokny jí spadaly do jemného obličejíku. Půvabné rty skrývaly dvě řady dokonalých zubů, které se zakously upírovi do krku. V oříškových očích jí pláli ohníčky. Byla nádherná. Najednou už rty neměla přisáté na upírově krku, ale stažené do posměšného úsměvu. Aniž by se na mě podívala tak se vrhla na dalšího upíra.

Podíval jsem se kolem sebe a na druhé straně ode mě bojoval nějaký chlapec s dalším upírem. Dean na něj taky vyjeveně koukal. Chlapec zrovna házel ostatky upírů do ohně. Počkat? Oni ty těla roztrhali a spálili. To mi až moc připomíná tu dvojici lovců. Celým skladem se nesly výkřiky bolesti a zvuk, jako když nehty přejíždí po tabuli. Bylo to nechutné. Dřív jsem si jich nevšímal, až na tolik upoutala moji pozornost ona dívka. A i tyhle zvuky už ustaly.

Bylo ticho. Skoro až hrobové. Ta dívka stála naproti nám a pozorně si nás prohlížela. Dívka k nám udělala krok. Najednou ji ten chlapec chytil. Dívka se na něj podívala a vytrhla se mu. Než jsem se nadál, tak jsme osaměli. Ten kluk se podíval k hromadě, která pomalu dohořívala. Bylo ticho. Nikdo nic neříkal. Uběhl nějaká doba, než Dean promluvil.

„Kdo jste?“

„Lovci.“

„Jo, takže je naprosto normální vaše rychlost a síla? Myslíte si, že jsme blbí? Nejste lidé.“

„Ale to jsem netvrdil. Říkám jen, že jsme lovci.“

„A kdo jste?“

„Poznamenaní.“

Už je to nějaká ta doba, co společně s Jacobem a Bellou cestujeme po státech a likvidujeme tvory temnoty. Záviděl jsem Deanovi, že učí Bellu střílet. Mohl se jí dotýkat a nebylo to nápadné. Kolikrát jsem si přál, aby se na mě podívala. Nepodívala se. Nevšímala si mě ani Deana. Stranila se nás, teda pokud nešlo o jejich výuku. Bella mě učila prát se. Ne že bych to neuměl, ale jejich zlepšováky, na které s Jakem přišli, byly vážně užitečné. Kolikrát jsem se jí sem tam lehce dotkl. Snažil jsem se jí naznačit, že mi není lhostejná. Ale Bella si vždy uchovala masku pokrového hráče. Z tváře jsem ji nikdy nevyčetl její emoce. Pouze z očí. Její tajemná stránka mě každým dnem přitahovala víc. Jenže i mého bratra. Dělali jsme si různé naschvály a podrazy. Snažili jsme se navzájem znemožnit, ale Bella naše roztržky vždycky přešla bez povšimnutí. Jakoby se jí to ani netýkalo.

Jednou se nám ji podařilo rozesmát, když jsme měli případ vraždícího ducha v jezeře. Dean se tehdy tak vylekal, až mi skočil do náruče. Tehdy se Bella zasmála nahlas a dokonce ji musel Jake podpírat, aby se neválela smích po zemi.

Ani nevím, kde Jake sebral foťák, kterým nás vyfotil. Ale když jsem potom vyděl naše výrazy, tak jsem se musel smát taky. Dean se ohajoval tím: „To bylo vážně strašidelný a ne že ne.“

(Pohled jednoho z bratrů)

Jestli uhádnete koho, tak taky budete vědět, kdo zlomil Belle srdce.

Seděl jsem smutně v motelovém pokoji a pozoroval klidně oddechujícího bratra. Využil jsem jeho spánku k noční procházce. Lesy kolem La Push byly nádherné. Byl jsem rád, že nás sem Bella s Jakem donutili odjet. Byla to taková malá dovolená od všech duchů a démonů. Drobné větvičky mi praskaly pod nohama. Když jsem byl skoro na útesech, tak jsem slyšel zavýt vlka. Pozorně jsem se podíval a spatřil ji. Tu jenž ukradla moje srdce. Ani vlčí podoba jí neubírala na kráse. Což mě však zarazilo, byly její emoce. Bal jsem zvyklý na to, že emoce nedává najevo. Ale teď. Cítil jsem z ní tu beznaděj, bolest a žal. Ničilo mě to.

Zhluboka se nadechnu a potichu jdu k ní. Bohužel se otočil vítr a moje vůně se rozprostřela kolem Belly. Viděl jsem jak se trochu napjala, ale pak už opět byla naprosto uvolněná. přisedl jsem si k ní. Bella si složila tlapy pod hlavu. Najednou jsem měl nutkání dotknout se tohohle stvoření. Ovšem tohle nutkání jsem měl pokaždé, když mi byla nablízku. Opatrně jsem zvedl ruku a prohrábl jen tak namátkou její srst. Prsty se mi nepatrně třásly. Komu by se netřásly, když se dotýkáte obrovského vlka. Navíc mnohokrát silnějšího než vy sám. Když to u Belly nevyvolalo žádnou odpudivou reakci, tak jsem se o ní lehce opřel hlavou. Nakonec jsem neodolal a přetočil se na bok. Její srst mě lehce pošimrávala ve tváři. Nevím, jak dlouho jsme tam leželi, ale rozhodně se mi nechtělo odcházet. Její pravidelný, na člověka pomalý, tlukot srdce mě uklidňoval.

Dalšího dne jsme jeli do Port Angeles do nějakého klubu. Když jsem uviděl Bellu, na chvilku se mi zastavilo srdce. Byla nádherná. Uhlově černé vlasy jí splývaly až k pasu. V očích modrých jako obloha poskakovaly jiskřičky. Krémově zbarvená pokožka hebká jako hedvábí. Měla na sobě krátké přiléhavé šaty modré barvy bez ramínek. Přišel jsem k ní a pomohl ji do našeho auta. Jel s námi ještě brácha s Leah. Po celkem krátké cestě jsme vylezli z auta přímo u klubu. Všude okolo něj postávaly hloučky lidí. Počkali jsme na ostatní, což byla celá smečka vlkoušů z La Push. Ti kteří se otiskli, měli s sebou i své protějšky. Všichni jsme se nahrnuli dovnitř a hned šli na parket.  Bella se po jednom tanci odebrala k baru, kde si objednala nějaký drink. Přistoupil jsem k ní a lehce se dotkl její ruky.

„Odvezeš mě, prosím?“

„Jasně. jenom řeknu bráchovi, že si beru auto.“

„Dobře, počkám na tebe před klubem.“

Zaplatila barmanovi a odešla. Došel jsem za bráchou, který se nadšeně vybavoval se Sethem a řekl mu, že si půjčuju naši Impalu.

Otevřel jsem Belle dveře jako správný gentleman. Jel jsem pomalu, chtěl jsem se nabažit toho pocit, mít ji vedle sebe. Stačilo by jenom natáhnout ruku a dotknout se jí. Ale neodvážil jsem se.  Když jsem se dostali kus za Port Angeles, tak Bella vrátila svojí podobu na původní. Protahoval jsem cestu, jak nejdýl to šlo. Ale věděl jsem se, že pokud se jí nevyznám ze svých citů, tak mi ji přebere bratr.

„Bells, víš... já...“ Duchy a jiné příšery zabíjím bez mrknutí oka, ale nedokážu ji říct, že ji miluju. „ Já tě mám rád... Já tě miluju.

Chvilku seděla jako přimražená. Teď mi připomínala nehybnou sochu.

„Byla bych ráda, kdybys to tak necítil. Je to pro tebe nebezpečné. Já jsem nebezpečná. Něco jiného by bylo, kdybych se trápila sama, ale teď se budeme trápit oba.“

„Tak mě netrap a buď se mnou.“

„Dobře. Trápit tě nebudu.“

Spustil jsem ruku z volantu a opatrně se dotknul její ruky. Bella se mi zadívala do očí a propletla naše prsty. Byl jsem nejšťastnějším člověkem na světě. Po chvilce naše prsty rozpojila a jenom se mě lehce dotýkala. Nechápavě jsem se na ni podíval.

„Moc dobře voníš, nechtěla bych tě zabít.“

„Už jsi kolikrát odolala mojí krvi“

„Já vím, ale pokoušet se nechci.“

Nechal jsem to být a pouze lehce se jí dotýkal. Přejížděl jsem prsty po těch jejích a obkresloval její žíly na ruce. Přejel jsem její prsteníček a zatoužil, aby na něm jednoho dne měla prsten, který bych jí sám navlékl. Bella opatrně kreslila roztodivné znaky po celé délce mého předloktí. Občas jsem rozeznal kříž a občas náznak draka.

„Miluju tě, Bello.“

„Taky tě miluji.“

Zastavil jsem u motelu a pomohl jí ven. Opatrně jsem si ji opřel o dveře a zatarasil ji cestu svými pažemi. Zadívala se mi do očí a lehce se dotkla svými rty těch mých. Bylo to jako mávnutí křídel kolibříka. Jenom tenhle jediný polibek ve mně vzedmul vlnu chtíče. Přitlačil jsem ji k autu a hladivě se vrhl na její rty. Bella chvilku nehybně stála, ale potom mi začala polibky oplácet. Přitáhla si mě za zátylek a zabořila prsty do mých vlasů. Chytnul jsem ji za zadeček a Bella sama od sebe omotala nohy kolem mého pasu. Když jsem přestal vycházet s dechem tak se Bella se svými polibky přesunula jinam. Jazykem mi lehce přejela po ušním lalůčku a já podvědomě zavzdychal. Všiml jsem si jejího drobného úsměvu.

Přesunul jsem nás do pokoje, kde jsem ji opatrně položil na postel. Bella mi opatrně zatlačila do hrudi a já se odtáhl.

„Víš... Já... Nikdy...“

„Neboj se, budu opatrný. Kdykoliv když to bude bolet, tak mi to řekni.“

Přikývla a znova se vrhla na moje rty. Posadil jsem nás a přetáhl ji přes hlavu šaty. Bella se nezabývala nějakým rozepínáním. Košili mi roztrhla a polibky přemístila na moji hruď. Položil jsem ji na postel a zasypával polibky její ňadra. Prohýbala se jako luk a křičela moje jméno. Stáhl jsem si kalhoty a políbil Bellu na bříško.

„Prosím... Já tě chci.“

Zbavil jsem nás posledních svršků a opatrně do ní vniknul. Zaryla mi nehty do ramene. Když stisk povolila, tak jsem se v ní začal pomalu pohybovat. Bella mi po chvíli začala vycházet vstříc pánví. Když jsme se blížili k vrcholu, tak jsem náš výkřik ztlumil v polibku. Unaveně jsem se skulil vedle ní a objal jí kolem ramen. Bella si hlavu opřela o hruď a po chvilce usnula. Pohrával jsem si s jejími vlasy a pomalu usínal.

Ráno mě vzbudil polibek na hruď. Zavrněl jsem a Bella se tomu pousmála. Najednou do pokoje vtrhl Jacob s mým bratrem. Jacob začal vrčet. Bella ihned vyskočila a přikrčila se do bojové pozice. Zvedl jsem se a opatrně ji položil ruku na rameno. Stáhla mě za sebe a zuřivě na Jaka vrčela. Podíval se Belle do očí a narovnal se a zvláštně si nás prohlížel. Bella se taky narovnala a schovala se v mém objetí. Jake odtáhl bráchu ven. Zvedl jsem Belle bradu a lehce ji políbil na naběhlé rty od polibků.

Už je to dlouho co s Bellou chodím. Náš vztah neochaboval, naopak byl stále silnější. Bella šla s Jakem na lov a já v klidu ležel na posteli. Bráchu už přešla jeho naštvanost, která byla namířená na mě a Bell. Vadilo mu, že jsme spolu. Ale byl rád, že jsem konečně šťastný. Hlas sportovního komentátora mě doprovodil do země spánku.

Přišel jsem do ložnice, ale ta kterou jsem hledal, jsem nenašel. Lehl jsem si do postele a zavřel oči. Najednou mi na tvář spadlo něco mokrého. Otevřel jsem oči a uviděl Bello, jak je na stropu, který byl po chvilce v plamenech.

„Bello! Néé!“

Najednou jsem si to uvědomil. Nemůžu být s Bellou. Se mnou jí hrozí nebezpečí. Konečně jsem našel smysl svého života. A nechci aby aby skončila jako moje mamka a Jessica. Bolelo mě sice moje rozhodnutí, ale chci aby žila.

Ráno jsem našel Bellu, jak spokojeně podřimuje u mého boku. Jemně jsem ji pohladil po rameni a poprosil ji aby šla se mnou. Věci jsem měl už s bratrem sbalené a dané v autě.

„Bello, můžu s tebou mluvit.“

„Jasně.“

Šli jsme do parku a posadili se na lavičku.

„Bello, už tě nemiluju. Měla jsi pravdu. Je to pro mě nebezpečné. Dneska odjíždíme a nechci, abys mě kdy hledala.“

„Já tě miluju.“

„Dřív jsem si myslel, že tě miluju. Ale teď vím, že to bylo jenom poblouznění. Sbohem.“

Odešel jsem. Srdce mi pukalo. Po tváři se mi skutálela slza. Nenáviděl jsem se za slova, která jsem jí řekl. Ale musel jsem. nechci aby ji žlutookej zabil. Napsal jsem Jakovi, kde najde Bellu. Zavolal jsem bráchovi, který pro mě přijel. Nasedl jsem do Imapaly a zavřel oči. Slzy se draly napovrch a já jim nechal volný průběh. Brácha se mě na nic neptal a za to jsem mu byl vděčný.

Žal ze ztráty Belly jsem zaháněl lovem démonů a ostatních příšer a výtvorů temnoty. Ale bolest se nikdy neztratila a ani nezmírnila. Kolikrát jsem volal Jakovi, jak se Belle daří. Kolikrát mi řekl, kde jsou. Kdykoliv jsem byl na blízku, jsem se šel podívat, jak spí.

Autor: FailleDraco (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Black vs. Cullen - bonus - Příběh bratrů Winchesterových: