Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Black angel 35. kapitola

07.03.2010 (13:45) • Pajam • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 6814×

35. kapitola

„Uklízecí. Jen na něco pomyslím a je to uklizený,“ vyprávěla jsem mu pohádku a vnitřně se bavila tím, že pan vševědoucí ví velký prd.

„Zajímavé, mohla bys to předvést?“ zeptal se s neskrývanou nadějí.

„Až na prší a uschne,“ vykřikla jsem a se smíchem utekla z jeho pracovny.

Utíkala jsem do svého pokoje, kde jsem se otřásala dušeným smíchem. Nemohla jsem se vzpamatovat a nabrat dech. Nebe vážně není nudný, když v tom anděl umí chodit.

Asi až do půlnoci jsem ležela na posteli a zhluboká dýchala. Snažila jsem sklidnit svůj dech, který se každou chvilku otřásal smíchem, kdykoliv jsem si vzpomněla na tvář Boha, když jsem od něj odcházela a on se na mě díval překvapeně a zaraženě zároveň. Opravdu jsem nemohla za to, že jako vševědoucí neví nic.

Když jsem se konečně zklidnila vyrazila jsem potichu z mého pokoje. Ty prokletý schody mě samozřejmě prozrazovaly, ale trochu jsem se vznesla a bylo všechno vyřešeno. U recepce jsem se zastavila a chtěla se přikrčit abych mohla projít kolem té duše, ale když už jsem byla na kolenou a křídla přimknutá k zádům uviděla jsem pod sebou poklop a samozřejmě mi zvědavost nedala a já ho musela odklopit. Objevila se tam temná chodba, kam mířili nějaké schody.

Potichu jsem se po nic vydala a z dlaně si vyrobila menší plamínek, který mi svítil na cestu. Co nejtišeji jsem došla až na konec, porozhlédla jsem se kolem sebe a vydala se cestou přede mnou. Naštěstí už osvětlená byla, tak jsem plamínek schovala a koukala jsem se kolem sebe. Bylo tam několik dveří a všechny místnosti za nimi vypadaly jako nějaké laboratoře.

V jedné z nich byla nějaká duše v lékařském plášti a zkoumala zkumavky. Rozhodla jsem se zeptat se, co to tady je, kdyby se rozčiloval, tak bych na něj přeci jen mohla použít svůj dar - přesvědčování.

Opatrně jsem otevřela dveře a nakoukla dovnitř.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem slušně. Ta duše se na mne otočila a nechápavě mě shlédla. Byl to muž, asi kolem třiceti let, s kulatými brýlemi na nose a zrzavými vlasy.

„Co tady děláte?“ zeptal se zvědavě.

„Našla jsem sem cestu a byla zvědavá, co to tady je,“ vysvětlila jsem mu po pravdě.

„Hm...“ odpověděl a otočil se zpátky ke svým zkumavkách. Porozhlédla jsem se kolem a dívala se na tu spoustu barevného skla.

„Mohu se zeptat se zeptat, co to je?“

„Různé substituce,“ osvětlil mi.

„A co se stane, kdybych, třeba náhodou, vzala tuhle modrou a zelenou a smíchala je dohromady?“

„Ví Bůh,“ pokrčil rameny.

„Výbuch?“ zeptala jsem se zděšeně.

„Ne, ví Bůh,“ vysvětloval pomalu. Já mu rozumněla, ale nemohla jsem si nechat ujít takové provokování.

„A to se nebojíte tady poracovat, když to může vybuchnout?“ hrála jsem vystrašenou.

„Ne, to ví Bůh,“ opakoval.

Poodešla jsem od něj šokovaně a opravdu nechtěně jsem shodila právě tu zelenou a modrou zkumavku. Vzhledem k tomu, že jsem nevěděla, co se může stát a on jistě také ne, tak jsem se zděsila.

„Výbuch!“ zakřičela jsem a rozhodila křídla, potom jsem je hned stáhla a rychle utíkala co nejdál od toho.

Na konci chodby jsem vlezla do nějakých dveří a rychle jsem se za ně schovala. Připlácla jsem ucho na ně a poslouchala co se stalo. Žádný výbuch jsem neslyšela, ale za to něco mnohem lepšího.

„Co se to tady zase děje,“ roznesl se celým palácem hysterický hlas Boha. Nemohla jsem se smát nahlas, ale alespoň jsem se dusila potichu.

Rozjelo se celý vyšetřování, kdy ta hodná duše byla tak vyplašená, že se nezmohla na jediné slovo. Bohovi z toho jistě tepala žilka na čele. Docela jsem se divila, že ještě není v takovém stavu, že ho neodvezli někam do blázince. No na konci mého dobrodružství tam jisto jistě skončí.

Asi až po hodině se to tam uklidnilo a já se mohla porozhlédnout, ve kterém místnosti vlastně jsem. Rozsvítila jsem světlo a po chvíli žmoulání očí než si zvykli na to hnusné, ostré světlo. Po celé místnosti byly nějaké uzavřené inkubátory a v nich hračky. Koukla jsem se do první a byly tam lidé, upíři a vlkodlaci. Vždy muž a žena. Ve druhé byli zvířátka – hadi, sloni, medvědi a další. V další byli mamuti, šablozubí tygři a nějaké veverky, které si objímali žaludy a oříšky. V dalším se nacházely nějaké stromy a květiny. A v dalším byli dinosauři.

Vždycky mě fascinovala takováto stvoření. Nadzvedla jsem skleněné okno, ale asi jsem to neměla dělat. Jakmile se k těm malým figurkám dostal vzduch začala se třepat a nějak bobtnat. Zvětšovaly se až už se nevešly do toho malého skleněného akvária a to se rozbilo na malé kousíčky. Stála jsem před těmi zvětšujícími monstry a připadala si jako malý trpaslík, nějaký drobounký umpa-lumpa.

Nějaký tyranosaurus začal neuvěřitelně řvát a nejspíš měl hlad. Čím větší byli, tím se tam nevešli a začali rozbíjet i ostatní nádoby a v nich se dělo všechno stejně. Zvětšovali se až tam nějak bylo těsno, rychle jsem se zpakovala a utíkala do svého pokoje.

Až tam jsem slyšela řev dinosaura a oknem jsem viděla, jak začali utíkat ven a Bůh samozřejmě za nima. Žilka na čele mu nebezpečně tepala a já si myslela, že nebude trvat dlouho a praskne.

Tentokrát jsem se nesmála, ale byla vystrašená, tohle jsem skutečně posrala. Vyskočila jsem z okna a rozhodla se, že jim s tím pomůžu. Povolali na to všechny možné duše a anděly. Chtěla jsem jim pomoci ohněm a zastrašit je, ale mohla bych se prozradit tím Vatikánem. Všichni viděli, že za to mohl plamínek a kdybych se prozradila, že za to ve skutečnosti mohu já, nemuselo by to dopadnout zrovna skvěle.

Místo toho jsem je jenom slovně zastrašovala, ale kolena se mi klepala tak, že jsem si myslela, že už mě neudrží a já spadnu.

Nakonec jsme všechna možná stvoření zavřeli do přijímacího sálu, ale pak museli odejít. Zůstal tam jenom Bůh, který mluvil nějakou hatmatilkou. Asi po půl hodině vyšel se spokojeným úsměvem, který mu zmrzl hned, jakmile mě spatřil.

„Isabello, mohla by jsi jít za mnou?“ ukázal na mě s přísným výrazem ve tváři.

„Jistě,“ usmála jsem se na něj nervózně a opět za ním šla do jeho pracovny.

Hned jakmile se za náma zavřeli dveře spustil.

„Isabello, pokud za to opět můžeš ty, vykážu tě z nebe hlava nehlava,“ rozkřičel se.

„Ale, já myslela, že vy víte, kdo za to může, protože já jsem v tom opravdu nevinně.“ Nic než čistá pravda, opravdu jsem to neudělala schválně.

„Nelžeš mi?“ měřil si mě.

„Přísahám, že nevinněji jsem v tom ještě nebyla,“ zvedla jsem dva prsty v gestu přísahy.

„Dobrá, ale jestli se ještě něco stane, věř mi, že si to odneseš. Za posledních sto let se nestalo tak moc věcí, jako za poslední týden,“ povzdychl si a posadil se do křesla.

„Slibuji, že tentokrát sama dohlédnu na to, aby vše proběhlo v klidu.“ Bodejť by ne, když za všechno mohu já.

Konečně mě propustil a já se na zbytek dne a i na druhý den zavřela do pokoje. Měla jsem víc věcí na práci a to velké finále. Navíc nač rozčilovat Boha a riskovat vyhazov, když jsem ještě neprovedla to, na co se tak moc těším od začátku?

---

Doufám, že jsem Vás ještě neodradila od čtení=)

34. kapitola <<< Shrnutí >>> 36. kapitola

Autor: Pajam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Black angel 35. kapitola: