Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Black angel 11. kapitola

05.01.2010 (09:00) • Pajam • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 7912×

11. kapitola

Bella:

„Nebudu Vás teda rušit,“ řekl naštvaným tónem, ale v očích jsem mu viděla smutek? Proč byl smutný? To už se asi nedozvím, protože se vytrhl z mého objetí a odešel. Venku jsem ještě zaslechla tiché vrčení, ale potom už jen kvýlení pneumatik.

Zůstala jsem tam stát a jen se koukala na dveře, které za sebou zavřel. Nějak jsem nepochopila jeho reakci. Proč se snažil být naštvaný, když ve skutečnosti nebyl? A co jsem to sakra vyváděla já? Vždyť jsem jeho i mě mohla dostat do problémů. Mohlo to skončit jak jeho, tak mojí smrtí. Vždyť je to zakázaný. Emoce nás nesmí ovlivňovat.

Vzpoměla jsem si na dobu, kdy nás to Ďábel učil:

„Tak andělíčci, jistě už jste slyšeli o tom, že i vy máte vlastní zákony,“ řekl a celá třída sborově přikyvovala hlavou.

„Tak je tedy budeme brát postupně. Dneska začneme hned s tím prvním. A ten zní?“ zeptal se nás. Katy byla odjakživa šprtka, takže měla hned nastartovanou ruku a plachtila s ní ve vzduchu.

„Ano Katy?“zeptal se jí, když už svojí rukou ohrožovala i okolí.

„Nikdy se nezamilovat do svého svěřence,“ pronesla hrdě na celou třídu. Já seděla vedle ní a jen jsem nechápavě kývala hlavou. Kde se v ní bere takovéhle chování?

„Ano, přesně tak. Děkuji ti. A proč je nutné se do něj nezamilovat? Moná i do ní, ale jste všechny ženy a předpokládám, že máte heterosexuální orientaci,“ pronesl táta a maličko se usmál. Já jen dál znuděně koukala do blba a přemýšlela, jestli by vadilo, kdybych někomu podpálila pracovnu.

„No co třeba ty Bello. Vypadáš, jako by jsi nad tím hodně přemýšlela,“ proč jsem měla takový pocit, že on ví, nad čím jsem uvažovala?

„No aby nás neovlivňovali emoce?“

„Ve své podstatě máš pravdu. Je to také tím, že vy dostanete pravděpodobně skupinu a ne jenom jedince. Teď si představte, že by jste se zamilovali do jednoho člena té skupiny. Najednou by, ale všem hrozilo nebezpečí a pro koho by jste se rozhodli?“ opět Katy vystrkla ruku, tentokrát nějakou hodně velkou rychlostí, Ďábel si jí všiml, a tak na ní jen pokýval hlavou.

„Pro toho koho by jsme milovali,“ pronesla opět hrdě. Do pekla to je, ale šprt. Opravdu je todle individum moje sestra? Já si to moc nemyslim. Někdo určitě popletl vajíčka.

„Správně Katy. Ten dotyčný může být, ale nejslabší článek a zachránit by při tom potřebovali ostatní, mnohem důležitější, mnohem schopnější. Takže proto se nesmíte nikdy zamilovat. Ohrozilo by vás to na schopnosti se racionálně rozhodnout,“ pronesl k celé třídě, ale až teď mi něco nesedělo.

„Ale přece se lásce nedá poroučet,“ řekla jsem aniž bych se obtěžovala s mojí rukou.

„Bello, hodně čteš a většinou zamilované knihy. Lidi si velmi idealizují vztahy. Ve skutečnosti nic jako láska na život a na smrt není. To si jenom vymysleli, aby to vypadalo, že je pro co žít,“ vymlouval mi táta, ale já se nedala.

„Dobře, tak co když u lidí to nefunguje, ale u upírů ano. Ti, když si najdou svojí polovičku, tak by za ní obětovali i život,“ byla jsem jak tvrdohlavé dítě.

„Ale to jsou pořád upíři a ne andělé. U vás to není možné,“ stál si za svým zase on.

„A proč si tím seš takový jistý? Co když už to nějaký anděl prožil, ale nesvěřil se,“ já se jen tak nedám.

„Bello, nezapomínej, že já jsem Ďábel a mě jen tak něco neujde,“ tak tohle jsem mu nevěřila. Tvrdil mi sice něco jiného, ale já jsem vždy poznala, že lže. Někdo už to prožil a za žádnou cenu nám nechtěl říct kdo, a ani co se s ní stalo.

Z mých vzpomínek mě vyrušilo až zazvonění. Zatřepala jsem hlavou. Já přece nemůžu být zamilovaná. Ďábel měl kdysi určitě pravdu a u andělů se to neděje a i kdyby, tak se to prostě nesmí.

Otevřela jsem dveře a za nimi stál Paul. Měl na sobě růžovou? Opravdu měl růžovou košili! Až do teď jsem žila v přesvědčení, že tuhle barvu nosí holky, ale slušela mu, tak jsem to moc neřešila.

„Ahoj. Moc ti to sluší,“ vyhrkl na mě a usmál se.

„Tobě taky,“ úsměv jsem mu oplatila „Půjdeme?“

Přikývl. Jeli jsme jeho autem.nic moc moderního ani drahýho to nebylo. Prostě takový obyčejný Ford.

Vyjeli jsme do Port Angeles a v autě vládlo takové to trapné ticho. Nevěděla jsem co mu mám říct. Jen jsem věděla, že to není on, s kým bych někam chtěla jet.

On se nejspíše taky neměl jak vyjadřovat.

Dojeli jsme ke kinu. Koupil popcorn a colu a šli jsme si sednout, teď by mě zajímalo na co vlastně jdeme. Posadili jsme se do zadu. A čekali až se spustí film. Nějak jsem se nemohla přinutit si s ním o něčem povídat. Normálně jsem docela ukecaný tvor, ale dneska jsem se zasekla.

Začali pobýhat trailery nebo co to bylo a já se snažila pohodlně usadit. Chytla jsem ho za ruku. Přeci jen bylo to rande, i když to tak nevypadalo. Tohle malé gesto mu udělalo radost. Otočil se na mě a usmál se. Budu se snažit být hodná holka, takže jsem mu i na jeho rameno položila hlavu. Kdybych nevěděla, že je jiný, myslela bych si, že je nemocný, protože byl strašně teplý.

Film začal. Byl to nějaký starý romanťák. Ještě nikdy jsem ho neviděla, ale já moc lidských filmů nezahlédla. Byl o nějaký šlapce, která měla zázračný štěstí. Nabrnkla si starce, který se do ní zamiloval. Opět jsem si vzpomněla na Ďáblova slova, že si lidé idealizují svět.

Na konci jsem zahlédla i jméno tohohle kouzelného světa. Ono i když to byl nesmysl bylo to krásné. Pretty Woman.

Po skončení jsme se pomalu zvedali.

„Tak co, jak se ti to líbilo?“ zeptal se mě Paul.

„Bylo to hezké, ale trošku pohádkové,“ promluvila jsem upřímně.

„Ty jsi tenhle film ještě neviděla?“ zeptal se malinko vykolejený.

„Ne, proč?“

„Jen, že je to klasika a na Vánoce to vždycky dává v televizi.“

„Já se na televizi moc nekoukám,“ vždyť je to pravda.

„Tak jo, chceš vzít na večeři?“

„No raději bych jela už domu, jestli ti to nevadí. Jsem dneska trochu mimo,“ s ním už asi nikam nepůjdu. Ale já za to nemůžu, to mě vykolejil ten hňup co má být můj svěřenec.

„Jo klidně ani se ti nedivim,“ a tohle mělo být co?

Nasedli jsme do auta a mě už ta otázka pálela na jazyku.

„Co jsi myslel, že se mi ani nedivíš?“ vyhrkla jsem, když jsem se rozjeli.

„No... viděl jsem u tebe nějakýho kluka a nebyl docela nadšený, mimochodem jestli ti můžu radit tak od něho ruce pryč. Není takový jak se zdá,“ radil mi.

„A jaký je?“ zeptala jsem se ho se zájmem, buď myslel to čím je a nebo jeho povahu, na kterou jsem docela zvědavá.

„To ti nemůžu říct, ale je nebezpečný,“ je to jasný, ten myslí to, že je upír.

„Dám na tvoji radu a od něho se budu držet dál,“ ale ne proto čím je. Dodala jsem v duchu.

„Děláš dobře,“ usmál se na mě a dál jsme jeli zase v tom tichu.

„Tak ahoj,“ rozloučila jsem se s ním.

„Ahoj,“ řekl tiše a začal se ke mně přibližovat. Chtěl mě políbit, ale já nechtěla jeho. Vykroutila jsem se.

„Promiň.“

„To je dobrý,“ řekl jakoby nic.

„Děkuji, za krásný večer a ještě jednou se omlovám.“

„Hmm...“

Raději jsem vystoupila a šla k sobě.

Musela jsem do sprchy a smýt minimálně mé myšlenky. Co se to sakra se mnou děje? Neptala jsem se už dneska náhodou? JO, ale pořád nemám odpověď.

Po sprše mě čekalo další dilema, mám jít spát nebo nemám, zítra je škole a jak se znám tak z postele se mi nebude chtít. Je to jasný. Budu se učit abych alespoň trochu dohnala to, co jsem zameškala.

Učila jsem se opravdu celou noc. Jen s matikou jsem raději počkala na něj, sama to moc dobře nezvládám.

Před školou na mě už čekali a to úplně všichni. Tradičně jsem se objala s Alice, která se mi věčně omlouvala.

„Bello promiň, já vážně nechtěla. Já si neuvědomila, že se něco stane. Promiň.“

„Alice, kolikrát ti mám opakovat, že se na tebe nezlobím? Ty za nic nemůžeš. Mě jen bouchli nervy a ty jsi byla v dosahu,“ usmála jsem se na ni.

„Takže je mi odpuštěno?“

„Samozřejmě,“ ještě jednou jsme se objali.

„Teda Bello, fakt ti za tohle děkuji. S ní se nedalo vydržet. Byla divná. Pořád jen mlčela a na každýho se mračila. Mě málem zabila. No představ si to,“ smál se Emmet.

Teď jsem měla možnost kouknout se i na Edwarda. Díval se na mě tak něj zadumaně. Div si ze samého přemýšlení neškrábal po bradě. Ledabyle se opíral o auto a když zahlídl, že se na něj koukám, usmál se. Já mu ho oplatila, ale asi to vypadalo divně.

S Alice jsme vyrazili na hodinu. Pořád mi říkala jak je nadšená, že jsem ji odpustila a jak to musíme oslavit. Až ve třídě se zastavila.

„Bello?“ promluvila na mě najednou obezřetně.

„Hmm...?“

„Proč můj bratr chtěl, aby tě mohl dneska doučovat?“

„Nevím. Něco se mnou chce probrat a já mu navrhla, že mě při tom může doučit i matiku.“

„Vážně v tom není nic jiného?“

„Ne mělo by?“

„No já jen, že když se včera od tebe vracel byl hodně naštvaný a při tom ráno byl normální.“

„Nevím co se mu stalo,“ řekla jsem ji jen tak, ale ve skutečnosti jsem to věděla až moc dobře. Ani ji by se nelíbilo, kdyby se dozvěděli s kým jsem včera jela ven.

„Vážně?“

„Vážně.“

Naštěstí učitel už přišel, takže jsme naší debatu odsunuli na neurčito. Ve škole jsem to moc nezvládala. Ono není skvělý nápad se vypařit ze školy, když tam chodíte teprve dva týdny, ale přežila jsem i matiku a už jsem s Jasperem byla na španělštině a balila si věci.

Na obědě si všichni okolo povídali, ale mě zaujala nová věc. Oni mi vyměnili ubrus! Vždyť jsme se znali tak krátce a tenhle vypadá divně. Já chci můj starý kostičkovaný. Ne tenhle s proužkami. Najednou jsem měla strašnou náladu, ani nevim proč, ale asi jsem k němu byla upnutá a on se tak bál jestli ho vyperou na 40° nebo na 60°. Snad mu to dopadlo dobře.

„Bello, můžu se tě zeptat, proč hypnotizuješ zase stůl?“ zeptal se mě kdosi. Podle hlasu to by Jazz.

„Oni ho vyměnili,“ vysvětlila jsem mu.

„Koho?“zeptal se skoro zděšeně.

„No ubrus, tenhle se mi moc nelíbí. To s tamtím se dalo líp povídat,“ proč se na mě najednou koukají jako na blázna.

„Povídat jo?“ smál se Emm.

„Jo,“ odpověděla jsem mu maličko nechápavě.

„Víš Bello, náš táta chvilku pracoval na psychiatrii. Možná by ti pomohl,“ řekla mi Rose a zadržovala smích.

„A proč by mi měl pomáhat?“ teď už se nahlas smáli všichni u stolu jen já na ně koukala jak na blázny.

„Nic si s toho nedělej, ale asi bys vážně měla jít za Carlislem jsi poslední dobou trochu mimo,“ uklidnila se Alice.

„Hmm...“ odpověděla jsem jí na to a raději se zvedala od stolu. S těmi blázny už nechci mít nic společného.

„Počkej. Já jdu s tebou,“ zavolal na mě Edward? Jo asi to tak bude.

Počkala jsem na něj a pomalu jsme šli do třídy.

„To jsi myslela vážně s tím ubrusem?“ zeptal se mě najednou.

„Jo proč by ne. Copak jsi si nevšiml, že tamten byl mnohem hezčí? A navíc ho teď chudáka vyperou.“

„Bello, ty si vážně povídáš s ubrusem?“ zeptal se mě najednou vážně a zastavil.

„Ne jenom s tamtím. Byla jsem předtím mimo a on mi padl do oka. A teď mi ho vyměnili,“ posteskla jsem si.

„Slib, že už nebudeš s neživými věci mluvit, když tak tu máš mě jo?“ tak jeho jo?

„Ale co když tu nebudeš? Navíc před tím jsem měla i Alice.“

„Teď tu budu,“ div, že nesliboval on.

„Ale ubrus to nikomu neřekne. Zatím co tobě důvěřovat nemůžu a měli by jsme jít na hodinu za chvilku zvoní,“ kupodivu už mi nic neřekl a jen se rozešel a já hned za ním.

Na biologii jsem byla jako v tranzu, ale napadlo mě ho trochu potrápit.

„Škoda, že tu není můj ubrus, chtěla bych mu říct,že se abnormálně nudím a stejně nechápu co říká ten chlap před tabulí,“ pošeptala jsem mu, když se učitel, což je mimochodem ten chlap, otočil.

„Hmm... a opravdu ti nestačím já?“ usmál se na mě. Asi bych šla zase do kolen, ale tentokrát mě zachránila židle, na které jsem seděla.

„Nevím. Je sice pravdu, že ubrus by jen poslouchal a nikdy by mi neodpověděl, ale má to také své výhody,“ úsměv jsem mu opětovala. Kde se ve mně bere taková kuráž se s ním normálně bavit? Fakt netuším.

„Ale za to můžu udělat něco proti té nudě.“

„A co?“

„Teď mě napadá jen jedna věc, ale asi by se ti nelíbila,“ promluvil na jednou smutně. Ještě před chvilkou jsem si z něho nic nedělala, teda alespoň doufám, a teď chci aby se usmál. Jsem divná.

„A jak to můžeš vědět?“ chtěl mi ještě něco říct, ale učitel nás okřikl, abychom dávali pozor.

„Platí to doučování?“ zeptala jsem se ho, když jsem si balila věci.

„Samozřejmě, teď mám hodinu s Emmettem, ale pak hned přijedu,“ zase se tak krásně usmál a ani nevím jak jsem to ustála.

„Tak se budu těšit,“ sakra co to zase plácám.

„Já víc,“ pošeptal když kolem mě procházel ze třídy.

Jsem opravdu ráda, že jsem anděl a srdce mi netluče a tenhle zvuk ovlivňuju já. Lidi to mají vážně těžký.

Doma jsem byla jak na trní, pořád jsem někam pobýhala a sledovala hodiny. Všechno už jsem měla přichystaný, ale i tak jsem je pro tentokrát prosila aby zpomalili. Proč jsem s touhle blbostí souhlasila? Jestli to nebude tím, že když jsem s ním tak ani nevím co to říkám.

Ty mrchy ručičkový, ale běželi dál a nejspíš jedli špenát, když vyrazili najednou tak dopředu. Čas se nedal zastavit a najednou se zase rozvonil zvonek. Šla jsem otevřít a modlila jsem se, ať je to třeba pošťák. Nebyl.

„Ahoj,“ usmál se na mě, musí být tak dokonalý?

„Ahoj. Pojď dál a udělej si pohodlí,“ plně jsem otevřela dveře.

„Učení mám hned v obýváku tak se na to můžem vrhnout.“ mohl by upír zapomenout? No doufám, že on ano a nevzpomene si proč tu vlastně je.

„Mohl bych si s tebou nejdřív promluvit?“ tak on mezi ně nepatří. Jaká škoda.

„Jistě. Posaď se,“ ukázala jsem na gauč a přisedla si k němu.

„Nejdřív bych se ti chtěl omluvit. Nemůžu ti říct pravý důvod, proč jsi mi ze začátku tolik vadila, ale jisté bylo, že jsem tě neznal. Odpusť mi prosím jak jsem se k tobě choval.“

„Když mi slíbíš, že už se tak chovat nebudeš?“

„To přísahám,“ usmál se na mě.

„Tak je ti odpuštěno, ale zajímalo by mě, proč ses ke mně začal chovat tak jinak.“

„Je to trošku komplikovaný, ale uvědomil jsem si to, když si u nás spala.“

„A co sis uvědomil?“ nenechala jsem ho jen tak.

„Že jsem se do tebe zamiloval,“ podíval se mi do očí, asi aby to i jimi potvrdil. Což splnil. Viděla jsem na něm, že to myslí smrtelně vážně.

„A jak sis to uvědomil?“ ztěžkla jsem polkla. Tohle by se nemělo dít. Tahle debata by neměla být.

„Alice mi tenkrát nechala vzkaz, že ses málem udusila. Měl jsem na tebe pořád zlost a proto jsem ti přestěhoval věci. Ale při tom stěhování jsem si uvědomil, že se zlobím na sebe, protože jsem ti ublížil, promiň mi to. Byl to nápad mého bratra,“ zase se mi omlouval.

„Je mu odpuštěno,“ usmála jsem se na něj, i když bych momentálně ječela, kam jsem se to vlastně dostala. „Ale určitě se pleteš. Co když mě nemiluješ, jen mě máš o něco víc rád?“ snažila jsem se ho přesvědčit.

„I Jasper s Alice mi to potvrdili,“ no jo, Jazz a jeho schopnost. Kruci! Co když to opravdu myslí vážně? Je to jasný jsem v prd...

„Ale i oni se mohou plést,“ stála jsem si za svým.

„Znám jeden způsob jak zjistit pravdu,“ řekl a začal se ke mně přibližovat. A co teď? To špatný já my říkalo, že to chci, tak proč mu to nedovolit, ale to lepší a rozumnější, který stále nade mnou mělo převahu mi radilo abych toho nechala. Poslechla jsem. Položila jsem mu ruce na hruď, kterou má krásně svalnatou, na co to myslím? Abych ho zastavila, což se povedlo.

„Edwarde to opravdu nejde. Já vážně nemůžu a ani nesmím.“

„A proč ne? Kdo ti to zakazuje?“

„Já... to ti nemůžu říct, ale už za měsíc se to dozvíš to ti přísahám,“snažila jsem se mu to vysvětlit.

„ Tak mi za měsíc řekneš proč jsme tohle neměli dělat,“ řekl jen a začal se ke mně opět přibližovat.

„Edwarde, může tě to stát život,“ pokoušela jsem se ho zastavit.

„To pochybuju.“

„Prosím, ty opravdu netušíš co já jsem,“ ještě chvilku a budu mít letenku do nebe. Kolik lidí by za tohle bylo rádo.

„Tak mi řekni co jsi,“ alespoň se zastavil. Začal si mě místo toho zkoumavě prohlížet. Jak s tohohle ven?

„A povíš mi nejdřív co jsi ty?“ tohle by mohlo zabrat, pokud ne tak jsem nejen já v háji.

„Promiň to opravdu ne.“

„No vidíš. Stejně jako mi ty nemůžeš říct co jsi, tak já ti to taky nemůžu povědět,“ ale můžu jenomže kdo by chtěl tam nahoru? No jo, já vím. Smrtelníci, ale to jsou blbci první kategorie. Dole je líp.

„Jak víš, že nemůžu?“ s tohohle se nevymotám.

„Hádám, jinak by jsi mi to prozradil.“

„Hmm...“

„Nezačneme s tou matikou?“ rychle jsem změnila téma.

Začali jsme, ale on už byl jiný než na začátku. Asi jsem mu dala zabrat.

Konec se uskutečnil až v devět hodin. On si to náruživě užíval, protože se mi smál, že nic neumím. Za to já na něj byla naštvaná. U dveří se ale otočil a dal mi pusu na tvář hned potom na mě mrkl a usmál se. Sice nevím co to mělo znamenat, ale budiž. Za tohle by jsme nemuseli shořet v jámě pekelné.

Večer jsem se koukala na televizi. Dával Hříšný tanec. Přiznávám, lidé mají občas hodně bujnou fantazii a pochybuji, že tohle bylo podle skutečnosti. Po skončení jsem přepínala dál, dokud jsem se nedostala k filmům pro dospělé, které jsem znechuceně vypnula.

Šla jsem si raději číst, je to bezpečnější.

Ráno jsem byla u školy první a prohlížela jsem si mé lidské spolužáky. Jedna holka se mi, ale nezdála, byla divná. Něco na ní mi nesedělo. Ten její výraz a chování už jsem u někoho viděla, ale u koho? Myslím, že ta holka se jmenovala Angela.

Z mého rozjímání mě vytrhlo až stříbrné Volvo, které se sem přiřítilo. Okamžitě jsem se k němu vydala, protože stálo o něco dál než moje. Blíž už nebylo místo.

„Ahoooj,“ zavolala jsem na ně a zářivě se usmála.

„Ahoj,“ odpověděli mi téměř sborově a Alice se ke mně přiřítila a pevně mě objala.

„Dneska půjdeme nakupovat, co ty na to?“ zeptala se mě okamžitě.

„Že by ses měla léčit,“ odpověděla jsem jí, čímž jsem si u Emmetta zajistila výbuch smíchu.

„To říká ta pravá. Ta která se baví s ubrusem,“ jeho výbuch začal na novo.

„Promiň já tě nechtěla urazit, jen mám takový dojem, že čas se dá využít i jinak než v obchodech,“ mezitím jsme vyrazili do třídy.

„Je to možné, ale tentokrát jsou ty nákupy vážně nutné.“

„Když odpovím jinak než ano, dáš mi pokoj?“

„Myslím, že ne,“ už se smála, měla vyhráno.

„Ale chci být zítra ještě použitelná,“ odsouhlasila jsem jí to.

„Neboj, budeš v pořádku jinak by mě bratr zabil,“ smála se dál. Bratr by jí zabil. To jí Edward ještě neřekl, že máme malinko rozdílný názory na nás jako pár?

„Hmm...“ naštěstí hodinu už začala.

Dneska jsem všechno zvládala mnohem lépe a nevypadala jsem jako takový nemehlo. Na španělštině se Jasper pořád smál a já byla pořádně zmatená z čeho. Vydržela jsem na konec hodiny a až potom jsem se na něj obořila.

„Jaspere, co je na mě tak vtipnýho?“

„Na tobě nic, ale jen si tě představuju jak se budeš tvářit až ti dá Emm dárek.“

„Jaký?“

„Nech se překvapit.“

Do jídelny jsem šla málem svojí rychlostí, ale Jasper mě klidnil, jak svojí mocí, tak i tim, že mi prý nic neuteče.

U stolu jsem se tázavě podívala na Emmetta, který se zase smál div si pusu neroztrhal.

„Bello, mám pro tebe dárek.“

„Slyšela jsem.“

Předal mi nějaký obdelníček s mašličkou a zabalený v papíře.

„Co to je?“ zeptala jsem se ho.

„Tak to rozbal a uvidíš. Chtěl jsem ti ho dát už ráno, ale zdrhla si,“ tak teď jsem zvědavá až k prasknutí, koukla jsem se na Edwarda, protože ten by mohl tušit o co jde, ale on se jen snažil nesmát. Zvedla jsem oči v sloup a raději rozbalovala.

Dostala jsem ubrus. Na chlup podobný tomu s jakým jsem si povídala. Tak teď nevím mám se zlobit nebo být nadšená? Rozhodla jsem se pro to druhé. Šla jsem k Emmovi a dala mu pusu na tvář. Takovou tu dětskou, aby se Rose nezlobila.

„Díky, já už si myslela, že se nikomu nesvěřím,“ smála jsem se a jen očkem zahlídla, že se na nás kouká celá jídelna. Dneska se asi nikdo nenají.

„A co já? Vždyť jsem ti říkal, že se mi můžeš se vším svěřit,“ dělal nabručenýho Edward, ale v očích mu tančili jiskříčky.

Vím, že bych tohle neměla dělat, ale dala jsem mu stejnou pusu jako Emmovi. Očividně ho to překvapilo, ale i potěšilo a celá jídelna teď vyvalovala oči.

„A tobě děkuji za ochotu, ale to víš ubrus je ubrus,“ usmála jsem se na něj.

„Jsem trošku uražený. Chápal bych, kdybys mě vyměnila za nějakou živou bytost, ale za tohle?“ ukázal směrem k oné látce.

„Neboj, tebe nevyměním. Až budu chtít i odpověď půjdu za tebou,“ smáli jsme se všichni a nějak mi nevadilo, že je to na můj účet. Po obědě, kde ani jeden z nás zase nejedl, jsme se vydali na své hodiny.

Sedla jsem si a hlavu položila na můj, stále ještě složený, dárek a dívala jsem se na Edwarda, který mi můj pohled oplácel, ale ani jeden z nás už se nesmál.

Byli jsme tak, i když přišel učitel. Nemohla jsem se od něho odpojit, když v tom jsem dostala vizi, které se objeví jen, když je někdo v nebezpečí.

V momentě jsem si sedla.

„Alice,“ zašeptala jsem potichu a vytřeštěně jsem zírala před sebe.

10. kapitola <<< Shrnutí >>> 12. kapitola

Autor: Pajam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Black angel 11. kapitola: