Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bezejmenná - 7. kapitola

18.03.2009 (12:15) • Ranya • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1870×

Před domem čekalo Jasperovo auto, jako každý jiný den. Tentokrát však nejeli rovnou ke škole, zavezl ji k domu upíří rodinky. Zatím tam byla jen dvakrát a nepřipadala si tam moc příjemně. Bála se, že se zachová nevhodně a nebo ji prostě nepřijmou. Čímž samozřejmě nemyslela Alici, ta ji přijmout nehodlala a dávala to ráda najevo, ale alespoň měla jednoznačně patrný důvod.

Dnes jí však chtěli sdělit zajímavou novinku. Jejich první adoptovaný syn, Edward, se měl za týden vrátit. Před časem si mezi lidmi našel Isabellu, se kterou se nakonec vzali. Odmítal z ní udělat upírku, stále to odkládal. Teď již však upírkou byla a proto s ní na přibližné tři roky odjel pryč. Zvykala si rychle, ale chtěli mít jistotu, že nikoho ve své blízkosti nezabije.

Janu to trochu udivovalo. Ona si zvykla sama od sebe. Ale asi za to opravdu mohlo to, že tak docela upírka nebyla. Bylo to zvláštní, ale zůstalo v ní o něco více člověka. Proto ani nemusela opustit svou lidskou rodinu. To Bella musela pryč a po návratu hodlala bydlet u Cullenů, návrat k otci, Charliemu, neplánovala. Zvládne jen nějakou občasnou návštěvu.

Nejistým krokem vešla do prostorného domu. Připadala si tam cize. Jediné, co ji tam udrželo, byla Jasperova přítomnost. Ovšem kdyby v onom domě měla zůstat bez něj... ne, tu představu okamžitě zamítla.

„Neboj se. Nekousnou Tě," zašeptal jí Jasper do ucha. Cítil její vyplašené pocity, ale jeho schopnost na ni moc nezabírala.

„Jsi si jistý?" s nádechem sarkasmu též šeptem odpověděla. Jasper se tomu jen lehce ušklíbl. Jako první ji uvítal Carlisle, adoptivní ‚otec' celé rodiny. Po jeho boku stála Esme, manželka, která působila neuvěřitelné mateřsky a vřele.

„Zdravím," podal Janě s úsměvem ruku, „chovej se tu jako doma."

„Dobrý den," zamumlala a přijala podávanou ruku. Okamžitě se stáhla zase za Jaspera a sklopila oči. Ten ji jemně přitáhnul paží vedle sebe a zkoušel ji svým hebkým hlasem uklidnit.

„Opravdu se nemusíš bát. Alice," zas trochu ztišil hlas, „Ti nic neudělá. Slibuji."

„Když myslíš," nesouhlasně zareagovala a přitiskla se k němu blíž. Nebála se, že by jí Alice něco udělala. Dokonce měla dojem, že by se jí ubránila, i když ten dojem nebyl podložen žádnými logickými důvody. Ale cítila se tam nepříjemně. Nepřátelství, které k ní Alice vysílala pohledem, bylo takřka hmatatelné a stejně tak si nebyla zcela jistá, jaké rozpoložení k ní má Rosalie, Jasperova ‚sestra'. Z Rosaliina protějšku, Emmetta, obavy neměla. Ten byl... prostě ‚v pohodě'. Ničím se nestresoval a určitě proti ní nebyl nějak zaujatý.

Cullenovi ji pozvali k dlouhému stolu, kde obvykle společně řešili různé věci. Nyní se tam pro ni našlo místo po Jasperově boku. Z druhé strany vedle ní seděla Esme a tvářila se trochu starostlivě, ale hlavně přátelsky. Kdyby nebyla upír, pravděpodobně by byla dokonalá matka.

„Tak. Jak již všichni pravděpodobně víte," začal svou řeč Carlisle, „Edward s Bellou se nám brzy vrátí. Bella už si zvykla chodit mezi lidmi a nevrhat se jim po krku, takže se tady začlení do lidské společnosti. Vypadá to, že bude s Janou chodit do třídy," na okamžik se na ní setkaly pohledy všech přítomných upírů a to jí na klidu nepřidalo, „a tak doufám, že se spřátelíte," povzbudivě se na Janu Carlisle usmál. Ta raději sklopila oči a reakce ostatních jen poslouchala.

„Doufám, že se se mnou Bella zkusí přetlačit," zakřenil se Emmett a založil si ruce za hlavou.

„Neutrpí Tvoje ego, když Tě porazí?" rýpla si Rosalie. Jana ji ještě neslyšela vtipkovat, asi se prostě s Emmettem chovala jinak než s ostatními.

„Možná," s úšklebkem pokrčil rameny.

„Čím se Bella živí?" zeptal se Jasper, který do té chvíle převážnou většinu pozornosti věnoval Janě.

„Podle zpráv od Edwarda... se bohužel jednou neovládla. Ale jinak vegetarián," tiše Carlisle odpověděl. Všichni pochopili, že si to Bella vyčítá.

Janě se v mysli proháněly úvahy o tom, jak by se asi cítila poté, co by se jednou neovládla. Stačilo by jednou jedinkrát a v mysli by jí to asi uvízlo navždy. Pak si ještě uvědomila, že Jasper dřív zabil... hodně lidí. Doufala, že se tím moc netrápí.

Potom si uvědomila ještě jednu věc. Alice nejasně předvídá budoucnost, Jasper manipuluje emocemi lidí okolo sebe... a Edward čte myšlenky. Jana ale také. Ne tak zřetelně a musí se na to soustředit, kdežto Edward, podle Jasperova vyprávění, slyší, co si lidé myslí, i když se na to nezaměří a někdy se cizích myšlenek nemůže zbavit a je to dokonce na obtíž. Ale nebude mu vadit ‚konkurence'? A neumí, čistě náhodou, něco i Bella...?

Chtěla se na to zeptat, ale neodhodlala se. Cullenovi ještě chvíli debatovali a ona se tak trochu ztrácela, mluvili totiž i o Belliných zážitcích před tím, než odešla, u čehož Jana přítomna nebyla.

Pak přišel čas jít. Ochotně upíří dům opustila a trochu se uvolnila až když seděla v autě vedle Jaspera a ten ji vezl do školy. Využila příležitosti.

„Prosím Tě... můžu se na něco zeptat?" obrátila se k němu.

„Jistě," přikývl a vyčkával na otázku.

„Nevíš... čistě náhodou... vlastně to jsou dvě otázky..." neuspořádaně mumlala a tak se zhluboka nadechla a zkusila to znovu, „nevíš, čistě náhodou, zda Edwardovi nebude vadit... ‚konkurence'? A ještě ta druhá otázka... nevíš, jestli Bella něco... umí?"

Se zájmem jí pohlédl do tváře. Neočekával, že by se zeptala zrovna na tohle. „Myslím, že Edwarda Tvoje schopnosti budou zajímat, ovšem nepředpokládám, že by sis tím získala jeho nesympatie," povzbudivě se na ni usmál, protože věděl, že je z Aliciných a Rosaliiných pohledů nervózní, „a Bella... podle všeho... nemám ještě moc konkrétních informací, ale ano, něco umí," na okamžik se odmlčel, „něco s ohněm."

Jana vstřebávala získané informace a s lehce nepřítomným výrazem mu poděkovala.

„Však již brzo uvidíme," trochu pochmurně dodal a ostřížím zrakem sledoval silnici před sebou. Za chvilku již byli na školním parkovišti a rozcházeli se do tříd.

Vešla do třídy jen tak tak před zvoněním, ale nevadilo jí to. Nachystala si, když učitelka vcházela do třídy. Vedle ní už seděla Martina a švitořila cosi o tom, že si s Jirkou dají schůzku ten den odpoledne v parku. Jana přikyvovala a náhodně volenými citoslovci dávala najevo předstíraný zájem.

Hodina uběhla a přestávka s Jasperem na konci chodby také. Vlastně celé vyučování uběhlo velice rychle. Na obědě se Martina s Jirkou domlouvali ohledně oné schůzky, naši upíři to částečně ignorovali. Jasper neustále sledoval emoce, které se v Janě střídaly. Tak rád by někdy měl Edwardovu schopnost, zajímalo ho, co se Janě honí hlavou. Ona tušila, že ho to zajímá, ale říct mu to nechtěla. Měla v hlavě nepřehlednou změť úvah, otázek bez odpovědí a myšlenek, těžko by mu to popisovala.

Zavezl ji domů a rozloučil se, s rodinou plánovali ‚oslavu' návratu Belly a Edwarda, on se sice nikterak nezapojoval, ale jeho přítomnost byla takřka povinná. Nechtěl Janu nutit, aby trávila čas na místě, kde se cítí nepříjemně, když to nebylo nutné.

Jana opět osaměla a tak se rozhodla jen tak se projít. Napsala SMS mámě, že jde ven, a zamířila do uliček města. Potulovala se bez cíle a nezapomněla na zapnutou Mp4, bez hudby by moc pozornosti věnovala lidem okolo.

Uvažovala nad různými věcmi a zneklidňovalo ji, na kolik otázek nemá odpovědi. Otázky přicházely stále, s dalšími úvahami se hrnuly snad v neomezeném množství, ale informací, které by na otázky odpovídaly, bylo proklatě málo.

Večer přišla domů, odmítla večeři se slovy „vzala jsem si s sebou housku a tak už jsem se najedla" a šla předstírat spánek. Prakticky celou noc si četla.

***

Bylo páteční ráno a jí se nechtělo do školy. Nechtělo se jí nikam. Byla by mnohem radši, kdyby za ní Jasper zašel a strávili spolu hezký den, ale muset jít mezi lidi?

Nakonec se přeci jen přemluvila a tak po chvilce seděla s Jasperem na školním parkovišti. Povídali si v autě, ani jednomu se nechtělo jít ven. Nakonec museli odejít na hodiny. K Janě se znovu přihrnula Martina, ta schůzka s Jirkou dopadla dobře. O tom dokázala mluvit neomezeně dlouho.

Do třídy vešla učitelka. Pozdravila se se třídou a pak oznámila, že se v pondělí bude konat výlet do rezervace La Push.

Jana ztuhla. Netušila proč, ale intuice jí napovídala, že to není dobrý nápad. Neměla by tam jet. Což samozřejmě probouzelo její zvědavost. Vzpomínala si, že v rezervaci žijí vlkodlaci. Dokonce si vybavila některá jména.

Jacob Black, ten tenkrát usiloval o Bellu. Podle všeho byl trochu dětinský...

Sam, to byl vůdce smečky. Nejdříve chodil s Leah, pak se obtisknul do Emily a Leah opustil. Emily byla jakási „máma" smečky, starala se o jídlo a všechny vlkodlaky měla ráda, jako by byli jejími dětmi. Menší problém nastal, když se z Leah stal taky vlkodlak...

A pak už to byla opravdu jen jména. Seth, Paul, Quil, Embry... nic o nich nevěděla.

Mezi Cullenovic rodinou a vlkodlaky platila dohoda, že žádný z nich nepřekročí stanovenou hranici. Byly jen vyjímečné případy, kdy se hranice dočasně ignorovaly, například při stavu ohrožení z třetí strany.

Janě v hlavě vrtala otázka, zda by se výletu měla zúčastnit. Nepatřila oficiálně k Cullenům, to by se s Jasperem museli vzít. Ta představa se jí nezamlouvala, okamžitě ji vypustila z hlavy. Ale takhle... byla upírka, vlkodlakům by její přítomnost měla vadit, ale ne tak, že by ji mohli smět vyhnat s uvedením důvodu. Zvažovala, zda by tam třeba čistě náhodou nejela. Alespoň by vlkodlaky poznala. Netušila, jak vlkodlaka poznat, ale to pravděpodobně nebyl problém.

Zbytek hodiny tak trochu ignorovala a o přestávce okamžitě vyrazila ze třídy, tohle bylo něco, co Jasperovi potřebovala říct hned. Měl trochu zmatený výraz, ale vyslechl chaotické vysvětlení, kterým se pokusila objasnit situaci s výletem. Když zmínila, kam výlet bude, do očí se mu na okamžik přimíchal chlad a odpor.

„Nevím, zda bys to měla riskovat," trochu starostlivě namítnul.

„Riskovat?" povytáhla jedno obočí. Byla si jistá, že si vlkodlaci před lidmi nic nedovolí. Co by se tedy mohlo stát?

„Víš... sama mezi vlkodlaky," tiše odpověděl a pak se jí podíval do očí, „byl bych radši, kdybych tam mohl být s Tebou," vydechl a z jeho hlasu byla poznat upřímná starost a možná až přehnaná obava.

„Já si dám pozor... a obzvlášť na to, abych se s nimi nepohádala," konejšivě se usmála.

„Když myslíš," nejistě pokrčil rameny, „ale budeš opravdu opatrná, viď?"

„Jistě," přikývla a z Jasperovy tváře ubylo napjetí.

Po zbytek přestávky a ještě mezi dalšími hodinami Jasper sděloval Janě všechno, co o vlkodlacích věděl. Dokonce ji informoval o některých jednotlivcích, jako třeba o tom, že Paul je obzvlášť výbušný a naopak se Samem se dá rozumněji promluvit.

Jana všechny informace vstřebávala a začínala se skoro těšit, až vlkodlaky pozná. Musela uznat, že se trochu obávala jejich reakce na ni, ale tak zlé to nebylo.

Po škole by se doma nudila a proto se zase potulovala po městě. Přemítala o zareagování vlkodlaků a Belly s Edwardem. Těšila se, že je pozná, ale přesto netušila, co od nich čekat. Z vyprávění to prostě nebylo ono.

O víkendu s rodiči jeli k babičce a dědovi, tam se celou dobu usmívala a se vším ochotně pomáhala, jen se nezúčastnila nákupu v řeznictví a vynechala objímání na rozloučenou. Zas tolik své sebekontrole nevěřila.

A pak konečně přišlo pondělí.

Nejistou chůzí vykročila ke školnímu autobusu. V půlce cesty se však zastavila a pohlédla za sebe. Po tváři jí přelétl úsměv.

„Zvládneš to," zašeptal povzbudivě Jasper, když ji objal.

„Snad," odtušila, ale přeci jen se cítila spokojeněji. Věděla, že na ni bude čekat. Najednou si začala přát, aby celý výlet měla za sebou a znovu se s ním mohla shledat.

Když už se od něj musela odtrhnout, překonala se a vytvořila jakýsi úsměv. Dokonce věnovala trochu úsilí na to, aby vyzařovala kladné emoce. Nechtěla, aby se kvůli ní trápil.

Nastoupila do autobusu a posadila se do zadní řady k oknu. Okamžitě se k ní přihrnula Martina. Pousmála se. Alespoň nějaké rozptýlení.

„Už se těšíš?" zeptala se Martina a oči jí zářily nadšením.

„Určitě," ironicky se ušklíbla a nasměrovala oči z okna. Autobus se konečně rozjel a ona s nádechem smutku pohlédla za Jasperem.

„Ty neznáš svůj názor?" zasmála se a Jana jí věnovala další úšklebek. Přesně tak.

„No co?" rádoby zmateně pokrčila rameny.

„Je to... neobvyklé," zakřenila se Martina.

„Díky," pokývala Jana hlavou a pousmála se.

„Za co?" teď ji kamarádka upřímně nechápala, ale smála se pořád.

„Za kompliment," odpověděla nevinně.

„Jaký kompliment?" Martina se zarazila ještě víc a to ji dostalo k dalšímu smíchu.

„Řekla jsi: ‚Je to... neobvyklé'. Děkuji, že jsi oklikou řekla, že jsem neobvyklá. Je otravné být nudná a obvyklá," zazubila se na ni.

„Aha!" v komixu by se nad Martininou hlavou asi rozzářila žárovička.

Jana se ušklíbla. Bavit se s lidmi ji sice nebavilo, ale mohla si z nich utahovat. Tak, aby to nepostřehli, pokud možno. A Martina to opravdu nepostřehla.

„Ale tak bude to tam fajn," zašvitořila zase a Jana jen protočila panenky. Taky v to doufala, ale na rozdíl od Martiny měla důvod o tom lehce pochybovat.

„Znáš tam někoho?" zeptala se jí náhle. Martina se trochu podivila. Nečekaná otázka.

„Jak to myslíš?"

„No, víš, v rezervaci..."

„Ne, neznám, proč?" Martina pozvedla obočí.

„Jen tak," zamumlala Jana a dál věnovala pozornost krajině ubíhající za oknem.

Když se autobus na silnici dostal až k hranici mezi územím Cullenů a územím vlkodlaků, Jana pocítila podivnou nervózitu. Zhluboka se nadechla a snažila se se uklidnit. Ponořila se do myšlenek a větru, který venku ohýbal stébla trávy.

Probrala se, až když dorazili na místo. Počkala, až se dav spolužáků za stálého pokřikování a smíchu vydere ven. Potom teprve, na pohled neochotně, sama zamířila ke dveřím. Sešla schody, které jí přišly moc krátké. Rozhlédla se.

Zavál vítr a tak se ani nemusela dívat. Okamžitě je ucítila.

Autor: Ranya (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bezejmenná - 7. kapitola: