Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bezejmenná - 2. kapitola

07.03.2009 (16:00) • Ranya • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2454×

Jana seděla v pokoji na posteli v tureckém sedu, myšlenkami se snažila bloudit v co nejsnesitelnějších oblastech a jedna část jejího vědomí celou dobu nervózně přemítala, kdy už Jasper, její bývalý přítel, přijde. Pomrkávala k oknu a občas nastražila uši, když slyšela podezřelý zvuk zpoza dveří - ale to bylo tím, že nebyla zvyklá slyšet všechen rámus, který rodiče v domě nadělají. Pak uslyšela, že si máma lehnula na gauč k televizi a zhasnula většinu světel, za chvíli asi usne. Protáhla se a zahleděla z okna ven. Černá obloha posetá spousty hvězd, temný obzor, vrcholky stromů... krásný a tajemný výhled.

Náhle ucítila uvolnění a klid. Vzpomněla si, co doktor, Carlisle, zmiňoval - že Jasper umí manipulovat emocemi lidí kolem sebe. Uvědomila si ale, že jisté uklidnění přichází i z ní samotné - už je tady. Vnitřní instinkt jí poradil otevřít okno; dovnitř tiše a s opatrným odstupem vklouznula štíhlá a obratná postava. Okamžitě se postavil do nejvzdálenějšího koutu místnosti, nechtěl Janu děsit.

„A...ahoj," plaše pozdravila, okno nechala otevřené a posadila se na postel.

„Ahoj," stejně plaše se pousmál, ale nepolevil ze strnulé pozice v rohu.

„Carlisle Ti, předpokládám, už všechno řekl," zamumlala.

„Ano," tiše přikývl a pohledem se Janě propaloval do tváře. Ona však měla oči stále sklopené a pohrávala si se stříbrným prstýnkem na své ruce. Stříbro upírům očividně nevadí.

„Hmm... a?" nejistě pokrčila rameny a odhodlala se k jednomu krátkému pohledu směřovanému do jeho tváře. Sílu jeho očí pocítila naplno; líce jí zčervenaly a urychleně oči zase sklopila.

„Nevím... já... myslel jsem... je mi líto..." hlas ho zradil a tak provinile pohlédl k zemi. Neměl v hlavě jasno, nebyl si jist, co přesně chce říct.

Trpělivě vyčkávala a snažila se uklidnit. Atmosféra v místnosti byla napjatější a nervóznější, než by se v Jasperově přítomnosti čekalo. Asi si to uvědomil a Janu obestřel klid a pohoda. Uvolnila se. Vděčně se usmála, i když směr pohledu nezměnila.

Jasper se zhluboka nadechl a pravděpodobně se už rozhodl, co řekne.

„Je mi líto, že jsem to nevěděl a nepomohl Ti... muselo to být... strašné. Sama zmítaná strašlivou bolestí..." zavřel oči, z nuceného klidného výrazu čišela bolest a pokračoval až po chvíli. „Víš... jsem rád, že nyní svou nepřítomnost budu moci odčinit alespoň částečně tím, že Ti pomůžu v této již tak dostatečně zmatené situaci, od toho jsem teď tady, abychom si o tom promluvili," pousmál se a když oči zase otevřel, jejich nazlátlý odstín skrýval bolest velice důkladně.

„Ty si to nemusíš vyčítat," smutně zašeptala Jana a pohled stočila k oknu. Hleděla na vítr rozhýbávající koruny stromů a neskutečně silně toužila po svobodě.

Vzlétnout...

„Ale ano," smutně se usmál a shovívavě na ni pohlédl. „Měl jsem tu být..."

„Prosím Tě, nech toho," částečně káravým a velmi tichým hlasem požádala. „Opravdu se nemáš za co obviňovat... a... měli bychom přejít k tématu."

„Jistě. Co je hlavní... asi... strava," poslední slovo řekl tiše a nenápadně, jako by se mu chtěl za každou cenu vyhnout, ale přitom ho říct musel.

„Hmm. Jasně," trochu otráveně Jana zamumlala, asi proto, aby skryla nervózitu - tohle téma opravdu neměla v oblibě.

„Jak již asi víš, jezdíváme s rodinou... kempovat," koutky úst se mu zavlnily v zadrženém úsměvu, „a naše žízeň je tím dostatečně ukojena. Ovšem Ty... dá se říci, že od přeměny takřka hladovíš."

„To je pravda," přitakala a pokrčila rameny, „ale problém je, že si nedovedu představit, jak... lovím."

Jasper neovládnul úsměv. „To je v pořádku. Až to poprvé zažiješ... pochybnosti zmizí."

„Hmm... dobře. Pokusím se tomu uvěřit."

„Ale nejdříve Tě musíme na naše společné kempování dostat. A taky... možná se mnou nechceš mít už nikdy nic společného, ale... nevím, zda společný lov počítáš," do hlasu se mu vkradla bolest - připomnělo se mu, že o ni málem přišel a zpět ji nezískal.

„Myslím..." tišším a nejistějším hlasem pronesla, „že tohle je alespoň v zájmu přežití... lidí v mojí blízkosti," pokusila se usmát, ale se moc úspěšně.

„Takže... Ti nebude vadit, že budeš občas trávit čas... v mojí blízkosti?" do hlasu se mu tentokrát přimíchala špetka naděje.

„Ne, nebude," odpověděla a přestala se bát hledět mu do tváře.

Usmál se. Byl to upřímný úsměv, po tak dlouhé době byl jeho výraz spokojený a uvolněný. Jana to nevydržela a taky se na něj usmála. Místnost zaplavila příjemná atmosféra.

„Nu... další téma," narušil Jasper spokojené mlčení a úsměv trochu pohasl. „Upíři... nestárnou," ztišil hlas, „nevím, zda budeš moci věčně zůstat... u svojí rodiny."

Janiny oči zabloudily zpátky k oknu. Tohoto tématu se obávala.

„Já... nechci Tě strašit," smutně se pousmál a opatrně, tiše přešel o kousek blíž k Janě. Stál nyní u zdi u nohou její postele, na které seděla.

Zavřela oči. Chvíli si tiše vychutnávala atmosféru, bylo tam zvláštní, ale příjemné napětí a pak konečně promluvila.

„Nestrašíš mě... neboj," tichým hlasem odpověděla a usmála se. „Je to... náročná představa, to uznávám."

„Ano, to... to je. Ale myslím, že v této podobě budeš moci nějaký čas předstírat normální stárnutí, pár let nikdo nebude pochybovat a pak se dají použít nějaký make-up, aby si vypadala trochu starší..." pokrčil rameny. „Ale slušně dlouhou dobu nikdo nic nepozná, protože vypadáš na svůj věk sama o sobě... prostě starší."

„Dobře," zamumlala a snažila se na téma úplného odchodu z dosavadního života naprosto vůbec nemyslet.

„Změníme téma, viď?" starostlivě na ni pohlédl a rozprostřel kolem uvolněnost.

„Díky," na okamžik se pousmála, „co je jako další téma...?"

„Asi... co my dva?" smutně svěsil hlavu.

„Jak... jak to myslíš?" znervózněla Jana, i když dobře chápala význam otázky.

„Jak to s námi bude dál..."

„Aha," zarazila se a odhodlala se pohlédnout Jasperovi do tváře. Díval se jinam, ale jakmile ucítil její pohled, jejich oči se setkaly. Trochu zčervenala, ale neuhnula.

„Víš... já bych si přál... aby... nepřál bych si, aby to mezi námi skončilo," plaše sděloval a do očí se mu vrátila něžnost.

„To já taky ne," tiše odpověděla Jana a nebyla si jistá, zda to opravdu velice potichu zašeptala a nebo si jen myslela.

„Myslíš... že bychom to spolu mohli ještě zkusit?" nejistým hlasem doplňoval svůj totožně nejistý výraz.

„Asi... asi by to šlo," pokrčila rameny a sklopila oči.

Ucítila, jak se Jasperovy oči rozzářily radostí. Usmíval se, tím si byla jistá. Zčervenala a trochu se pousmála.

„To... jsem rád," zašeptal a radost z něj přímo sálala. Jana se neubránila a taky se znovu usmála.

„Ale vlastně," zarazil se najednou, stále stejně vesele, tudíž to snad nic tragického nemělo být, „co... no... ehm... představení rodičům?"

Jana se skoro lekla, tohle byl nečekaný obsah. „Představení... rodičům?" zopakovala po něm a nadzvedla obočí.

„Ano," usmíval se, „myslím... že bys jim mě mohla představit jako svého přítele, před... tím jsme spolu byli již docela dlouho," nevinně pokrčil rameny.

Janu okamžitě napadly máminy reakce - a jedna dokonce skoro jistá, ‚zda náhodou nebere drogy, že vypadá nezdravě'. Té představě se nenuceně zasmála.

„No... nevím. Jak Tě to vlastně napadlo...?"

„Zajímalo by mě, zda Ti mě schválí," v úsměvu se mu blýskly zuby. Ještě že zrovna neměl upíří špičáky, to by pak jeho výraz působil trochu děsivěji.

„No, proč by ne?" pokrčila rameny tentokrát Jana.

„Proč nepředstavit a nebo proč by neschválili?"

„Obojí," po tváři jí přeběhl andělský úsměv. Jen přimalovat svatozář.

„Skvěle," zase se rozzářil, „kdy jim mě představíš?"

„Proč já?" zakňourala. „Ale když jinak nedáš... kdy, to si řekni Ty."

„Co takhle... už zítra?"

„Zítra?"

Jasper zběžně pohlédnul na hodiny pověšené na zdi. „Pardon. Již dnes."

„Dneska?" Jana předchozí dráhu jeho pohledu následovala. Byly dvě hodiny ráno, středa... před pěti dny ji kousnul upír. Od toho dne se toho stalo celkem hodně.

„Ano. Proč ne?" věnoval jí jeden ze svých zářivých úsměvů, kterému se nedalo odolat.

„Tak dobře," s hlubokým povzdechem odkývla a pousmála se.

„Doufám, že je moc nevyděsím," zasmál se a z karamelkových očí bolest ustoupila do pozadí, i když tam pořád někde ve skrytu byla.

„A čím?" povytáhla obočí.

„Netuším. Vším," ušklíbl se a volným gestem na sebe ukázal. „Bledá a studená kůže, nezvyklá barva očí,..."

„Možná se opravdu bude ptát," zamumlala si Jana pro sebe a zakřenila se.

„Co? Kdo?" okamžitě Jaspera zajímalo.

„Máma. Zda neužíváš drogy," chmurně a trochu ironicky odpověděla.

„Tak jí odpovím, že neužívám," bezstarostně nad tím mávnul rukou a společně se zasmáli.

„Neměla by na to být nějak... předem připravená?" napadlo Janu.

„Asi by se to hodilo," ušklíbl se Jasper, „ale to rád přenechám Tobě."

„No dobře. Třeba jí uvařím večeři... kdy přijdeš?"

„Tak... domů chodí v půl šesté, přibližně. Dejme tomu, že... o půl sedmé?"

„Dobře, snad jí to nepřijde moc pozdě," pokývala hlavou a usmála se. Konečně je s Jasperem zase za jedno. Už ho nemusí označovat slovy ‚bývalý přítel', dokonce ho představí mámě...

Povídali si celou noc. Nad ránem se Jasper vytratil oknem a Jana se zachumlala do peřin, předstírala spánek a docela přesvědčivě. Snídani si vzala znovu s sebou, zatím to rodičům divné nepřišlo, do školy dojela se slušným předstihem a před budovou se s Jasperem znovu sešli. Pozdravili se a prohodili pár slov. Kamarádka Jany, Martina, již byla uvnitř a tak se nemuseli vyzpovídávat jejím věčným otázkám. Upíří rodinka jim nevěnovala pozornost a proklouzla dovnitř. Když nadešel čas, rozloučili se a rozešli do svých tříd.

Několik hodin školy přežila s nuceným klidem. Její chuťové buňky se bouřily, prosycovala ji neustávající žízeň. Lačnost po krvi. Kolem byly hromady lidí, proč by jednoho z nich nemohla odtáhnout stranou a zabít? Jistě by se jí to podařilo, o tom nepochybovala, a žízeň by tak uhasila... tyto představy rázně vyhazovala z mysli. Nesmí se poddat. Musí přečkat a ovládnout se. Nemůže... nesmí ztratit sebekontrolu. Musela se na to neustále soustředit, ale musí to zvládnout...

Na obědě ve frontě se pousmála. Martina se jí horlivě omlouvala, že si k nim dnes přisedne ‚Martinin kluk' Jirka. Byla z toho celá nesvá.

„No... víš... já si klidně sednu jinam, abych vás nerušila," zazubila se na ni Jana a Martina se málem rozplynula štěstím.

„Vážně Ti to nebude vadit? Ale fakt, děkuju Ti," usmívala se na ni od ucha k uchu.

„Víš... myslím, že tak jako tak nebudu sedět sama," zasvítily najednou Janě oči.

„Hmm... jakto?" zeptala se Martina, trochu zklamaná. „Nahradíš mě... jinou kamarádkou?"

„Ne. Spíš... podobně jako Ty mě Jirkou," zasmála se a pohledem bleskla na konec fronty. Štíhlá a poklidná osoba s nepřirozeně bledou kůží a topazovýma očima jí pohled s šibalským úsměvem opětovala.

„S kým? Ty s někým chodíš?" spustila Martina náhlý proud otázek.

„Vlastně... ano," přiznala neochotně Jana a pokrčila rameny.

„Jak dlouho?" nedala se odbít.

„Necelý rok," zamumlala tiše a doufala, že ji Martina neslyšela.

„Jak je možné, že to nevím? Tys mi to zatajila!" Smůla. Slyšela.

„No... do včerejška to nebylo veřejné," naklonila hlavu ke straně a včas zašeptala ke kuchařce, že chce co nejmenší porci.

„Dobrou chuť," zasmála se Martině přes (Martinino) rameno. Ta se posadila k jejich běžnému stolu, Jana se svezla na židli u vedlejšího.

„Kde je? Trvá mu to," netrpělivě poklepávala Martina prsty na desku stolu. Jídlo nabírala značně nepřítomně, pravděpodobně ani nevnímala, jakou má chuť. Nervovat se ale teprve pořádně začala, když si všimla, kdo míří k Janině stolu.

„To je jeden z... tamtěch?" zašeptala a ukázala nenápadně hlavou ke stolu, kde nezvykle krásná a tak odlišná upíří rodinka vždy sedávala a nikdy nejedla.

„Ano," zašklebila se Jana. ‚Tamti'. Budou o ní taky mluvit jako o ‚tamté'? To i označení ‚šprt', ‚k*áva' a nebo ‚Janička-slepička' se jí zdálo lepší. Že jí spolužáci nadávali považovala za zcela běžný jev, ale zvykne si na... tohle?

„Ty chodíš s jedním z nich?" vykulila na ni Martina oči. Pak ale zmlkla, Jasper se přiblížil natolik, že předpokládala, že by její všetečné otázky mohl slyšet. Nemohla tušit, že slyšel každé její slovo i přes celou jídelnu. Jana stačila přikývnout a Jasper se ladně usadil na židli proti ní. Martina na ně neustále po očku pokukovala. Jana se tomu v duchu usmála - Jasperův okouzlující a zároveň tajemný vzhled by asi udivil i ji, kdyby si sednul za prohozených okolností k Martině. Teď však seděl u stejného stolu s ní, k Martině se právě přiloudal zcela běžný, nikterak vyjímečný spolužák - Jasper byl prostě... docela jiná kategorie.

„Tak jak si zvládla těch několik nudných vyučovacích hodin?" usmál se a Jana jen použitím veškeré zbylé vůle neprotočila panenky. Měla se šíleně. Ta žízeň se stávala nesnesitelnou. Ale ovládla se a po tváři jí přeběhl úsměv.

„Kdybychom měli hodiny společně, bylo to by lepší," navzájem se jim do očí propletla přelétavá něžnost.

„To ano," se smutným úsměvem Jasper přikývl. „Jsi připravená na dnešní setkání Tvojí rodičky se mnou?" do hlasu se mu vrátil smích.

„Snad," otráveně si povzdechla a pokrčila rameny. Na to se připravit nedalo. Střetnutí dvou odlišných světů...

„Co kempování? Dlouho se už bez tak poutavého zážitku jako je kempování s vaší rodinou neobejdu," najednou trochu chladnějším hlasem zašeptala. Tiše, ale přesto nepřímo, kdyby je někdo slyšel.

„Je to... těžší?" starostlivě se jí zahleděl do tváře.

„Ano," uhnula pohledem a mlčky se dál nimrala v jídle. Takřka nejedla, spíše zasouvala rozdrcené brambory do salátu, aby to vypadalo, že je snědla. Na první pohled.

„Neboj se. Nějak to zařídíme," povzbudivě se usmál. Zbytek oběda sem tam prohodili pár slov, pak se rozešli na odpolední vyučování, každý do jiné učebny.

Poslední středeční hodina se zdála nekonečná. Jasper měl ještě o hodinu více, dohodli se, že Jana pojede domů a nebude na něj čekat - i když se jí ta představa nezamlouvala, jela opravdu rovnou domů. Byla nervózní, s Benem běhala venku o půl hodiny déle než obvykle, jen aby si rozptýlila myšlenky. Vrátila se okolo tři čtvrtě na pět, vtrhla do kuchyně a pustila se do přípravy jídla. Neujídala, neochutnávala, ale nebála se, že by přesolila - na tohle se jí intuice rozvinula skvěle. Když měla hotovo, přecházela sem a tam, nevěděla, co dělat, nedělat a nakonec ji vyrušilo šramocení zámku. Konečně máma přijela. Bylo za dvacet minut šest, času tedy ještě dostatek.

Horlivě se s mámou přivítala, dala jí večeři a ukázala napsaný úkol, který ve skutečnosti stihla napsat již ve škole při hodině. Usmívala se a zase se vymluvila, že už má večeři v sobě. Lež. Hlad měla strašlivý a od oběda, kdy snědla pár odporných soust lidského jídla, nejedla.

Máma se pokojně najedla a zapnula si televizi. Jana střelila pohledem na digitální hodiny na poličce. 18:09. To znamená, že za dvacet minut by měl přijít Jasper. Zhluboka se nadechla.

„Mami? Chtěla jsem Ti něco říct," nejistě začala a posadila se na pohovku.

„Povídej," pobídla ji rodička a dopila poslední lok ze skleničky.

„Dnes... přijde návštěva," nenápadně začala a mrknula po mámině výrazu.

„Kdo? Nějaká kamarádka?" zjevně neprojevila zájem.

„No... ono vlastně... jeden kluk," zrozpačitěla. Nevěděla, jak to všechno vysvětlit. Náhle ji osvítilo. „Moment," zamumlala tak, že ji máma neslyšela, a neslyšně vyběhla k sobě do pokoje. Za zlomek zcela tichého okamžiku byla zpátky s fotkou v ruce.

„Hmm... kamarád?" upoutala máminu pozornost.

„Spíš...," opět se zhluboka nadechla, „...přítel."

„Ty s někým chodíš?" zarazila se. Její malá Janička už má kluka...?

„Ano," úlevně vydechla a koutky úst se jí zavlnily. Řekla to. Co se stane dál již do značné míry neovlivní, to nejtěžší rozhodnutí a překonání má za sebou.

„S kým?" z hlasu se vytratilo okamžité zděšení.

„S," podala jí fotku a prstem ukázala na vysokou postavu stojící za ostatními, „ním. Ten blonďák," pro jistotu dodala a velice pozorně sledovala máminu reakci.

„Není na Tebe... moc starý?" zarazila se opět máma.

„Ne," zakřenila se. Teď lhala jako když tiskne. Rozdíl necelých 150 let není zrovna zanedbatelný.

„A jsi si jistá..." ztišila hlas, „že třeba... nebere drogy? Nebo nekouří? Víš, vypadá tak nějak nezdravě..."

Jana jen s velkým přemáháním zabránila svému tělu vyprsknout smíchy. Naprosto přesná reakce - přesně to očekávala.

„Ne, mami. Jsem si jistá, že nebere drogy a ani nekouří," s jejím naprosto jistým výrazem se nedalo nevěřit jí.

„Dobře. Kdy... přijde?"

Konečně rozumné téma.

„O půl sedmé," mrknula na hodiny. 18:15. Už se to blížilo...

„Dobře. Chtěli byste spolu pak ještě jít ven, nebo tak?"

„Vlastně... vlastně ano. Ale ne na dlouho," okamžitě ji ujišťovala a pořád se tak upřímně a vřele usmívala.

„Dobře," už potřetí máma stejně přitakala a zadívala se zpátky na televizi. Janě se ulevilo - sdělovací část měla za sebou. Teď je na Jasperovi, jak zapůsobí...

Po čtvrt hodině, kterou Jana strávila ve svém pokoji s náčrtníkem a verzatilkou a máma u televize s ovladačem, zazvonil zvonek. Jana slyšela už i příjezd auta, i když se to přes rámus z televize neočekávalo, ale trpělivě přečkala nastražená u dveří až do okamžiku zazvonění, bylo to pro ni svolením, že se smí rozeběhnout dolů a jít otevřít hlavnímu smyslu své existence.

„Tak teď jsem na něj teda zvědavá," zamumlala si máma pro sebe, když se kolem prohnala Jana a horlivě otevřela dveře. Stála v nich štíhlá, vysoká postava s bledou kůží, blonďatými vlasy a nazlátlýma očima. Jasperův vzhled působil na část vědomí nadměrně tajemně, ale díky jeho mimořádné schopnosti manipulovat emocemi lidí okolo sebe se nedalo cítit se v jeho přítomnosti nepříjemně. Janě se po tváři roztáhl široký úsměv a Jasper jí ho opětoval. Máma již došla ke dveřím a tak zdvořile a s mírnou úklonou pozdravil.

„Dobrý den. Velice rád vás poznávám," podal jí při těch slovech ruku. Jana zbystřila - rukavice. Měl nasazené rukavice! Bezpečně její rodičce tedy mohl stisknout ruku, aniž by se musel obávat, že bude jeho tělesná teplota mámě pár dní vrtat v hlavě.

„Ahoj. Já Tebe taky," přeci jen trochu odtažitě pozdrav opětovala a do očí se jí vloudila otázka. „Půjdeš dál, nebo rovnou zmizíte někam ven?"

„Myslím, že vás nechci dlouho zdržovat a proto raději vyrazíme nyní," okouzlujícně se usmál a máma na okamžik ztratila ochranitelskou rozhodnost a zmateně zamrkala. Střelila po Janě pohledem.

„Jistě, jen si to užijte. Akorát, Jani... můžeš ještě na moment? Dám Ti s sebou taky rukavice, ať nenastydneš," spěšně odešla dovnitř a Jana ji následovala. Věděla, že rukavice jsou prachobyčejná záminka.

„Podle mě... se k Tobě moc nehodí," vypálila na ni, jen co zašly dostatečně daleko.

„Proč?" stáhla Jana obočí do zmatené grimasy.

„Je... je... tak nějak vyspělejší. Působí mnohem starší. A ještě jak vypadá..." chrlila ze sebe máma a mírně se mračila.

„Mami," vřele se na ni Jana usmála, „mám ho ráda a on mě. Nevím, co dalšího je teď potřeba řešit."

„Jsi tvrdohlavá. Ale dám si na něj pozor," výhružně zvedla prst a podala Janě rukavice. „Tak uháněj," do hlasu se jí vrátila mateřská laskavost, kterou dočasně nahradila mateřská tendence chránit své děťátko.

Rozesmála se a vlepila mámě pusu na tvář. Za chvilku byli s Jasperem pryč. Nasedli do auta, řídil Jasper, a vyjeli kamsi. Směr blíže neurčen. Atmosféra se okamžitě napjala, jen co se dostali mimo mámin doslech.

„Takže... vážně si myslíš, že to je dobrý nápad?" s nejistým pohledem směřovaným ven zamumlala.

„Ano, takhle se nemůžeš dál přemáhat. Zbytečně... trpíš," snažil se o bezvýrazý tón, ale nedařilo se. Na to ho znala až příliš dobře.

„Dobře. A... nemůže se něco stát? Pokazit?"

„Ne. Budu tam s Tebou... pomůžu Ti, kdyby ses na poslední chvíli nedokázala smířit s představou... že si to zvíře sama ulovila a zabila," poslední slova tak ztlumil, že být stále jen pouhým člověkem, neslyšela by ho, „a první kořist Ti radši seženu sám..."

„Dobře... děkuju," tiše přikývla a prázdným pohledem hleděla do tmy ubíhající okolo.

Autor: Ranya (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bezejmenná - 2. kapitola: