Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Beze slova - 9. kapitola - Váza

14.04.2011 (19:15) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5250×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

9. kapitola - Váza

„Lásko, podívej se na mě,“ vzal jsem ji pod bradou, když jsem ji položil. Stále byla odvrácená, ale já se nenechal odbít. Lehce jsem ji otočil hlavou a naskytl se mi pohled na její oči. Už neměli svůj fialový odstín, ale byly černé, jako když jsem já hladový.

„Jsi unavená?“ strachoval jsem se. Jemně přikývla a opět se ode mě odvrátila.

„Nech mě podívat se na ni,“ objevil se za mnou Carlisle. Ustoupil jsem a nechal ho projít k Belle. Vyhrnul jí tričko a chtěl jí prohmatat břicho, ale to Bella nedovolila. Okamžitě se mu vysmekla a přikrčila se na posteli.

„To nic, jenom tě chtěl prohlídnout, jestli sis nezpůsobila nějaké zranění,“ přiskočil jsem k ní a začal ji uklidňovat. Přestala se třást, ale neuvolnila se.

„Musím se podívat, jestli si nějak neublížila. Mohla si tím napětím něco natrhnout nebo může mít vnitřní krvácení. Hodně se vyčerpala, už jenom kvůli její barvě očí, se na ni musím podívat.“

„Ať to zkusí Edward, jeho nechá,“ zapojila se do rozhovoru, právě vcházející Alice.

„Tak dobře, ty ji budeš prohlížet a budeš mi říkat, co cítíš,“ svolil. Měl jsem za tu dobu už nějakou praxi v medicíně a hodně jsem toho četl, takže jsem věděl, co mám dělat.

„Bello, já to udělám za něj, musíme vědět, jestli jsi v pořádku,“ vysvětloval jsem jí situaci.

Lehce se uvolnila, ale asi jí nebylo příjemné, jak jsme se na ni koukali. Lehla si na postel a sama si vyhrnula tričko. Třásla se a hypnotizovala mě očima.

„Neboj, vždyť víš, že tě miluji a nikdy bych nedovolil, aby se ti něco stalo,“ pohladil jsem ji po tváři. Pomalu, tak aby mě viděla, jsem se dotkl jejího břicha. Už jenom dotek ve mně způsobil vášni, ale musel jsem se ovládnout. Prohlídka trvala asi 10 minut, projeli jsme to dvakrát, abychom měli jistotu.

„Vypadá to, že je pouze vyčerpaná,“ usoudil nakonec Carlisle. Bella se po celou dobu prohlídky nepohnula, viděl jsem na ni, že by nejraději zavřela oči a usnula, ale strach jí to nedovolil. Stáhl jsem Belle tričko zpátky dolů a přilehl si k ní.

„Spinkej,“ pošeptal jsem jí, jakoby čekala na povel, zavřela oči a během několika minut usnula.

Bylo zvláštní, když jsem nikoho neslyšel, ale nebylo to nepříjemné, ba naopak, po všech těch letech, jsem se mohl věnovat pouze svým myšlenkám.  Spala dlouho, skoro 24 hodin, až jsem se začal bát, že se neprobudí, ale kolem 2 hodiny odpolední se začala probouzet. Když otevřela oči a uviděla mě, tak se usmála. Zahřálo mě to na srdci, stejně tak, jakoby mě někdo pálil.

„Dobré ráno,“ políbil jsem ji na čelo. Okamžitě se ke mně přitulila. Její rty byly kousek od mých. Překonal jsem tuto vzdálenost a políbil ji. Mohl bych ji líbat věčně, ale nedovolala mi to její potřeba dýchat.

„Běž do koupelny a já ti mezitím připravím oběd,“ políbil jsem ji letmo.

Seběhl jsem dolů a začal připravovat. Najednou jsem za sebou slyšel drobné krůčky. Ostatní byli pryč, takže jsme byly v domě sami. Aro měl přijet kolem šesté hodiny večerní, takže jsme měli ještě chvilku času. Otočil jsem se a za mnou stála ona.

„Bello, mohla bys mě vyslechnout?“ obrátil jsem se na ni, když jsem jí dával talíř s jídlem na stůl. Zvedla hlavu a podívala se na mě.

„Před Arem nesmíme hrát pár, bude to pro nás lepší,“ snažil jsem se jí vysvětlit, jak se věci mají. Podívala se na mě trošku vystrašeně, ale kývla.

„Nemusíš se bát, nedovolím, aby se ti něco stalo, ale před Arem musíme hrát, jako že se nijak významně nezajímáme,“ pohladil jsem ji po tváři.

Sklopila pohled a zabodla ho do jídla.

„Tak jez,“ podal jsem jí příbor.

Večer se neúprosně blížil.

„Za minutu jsou tady,“ zvolala Alice. A opravdu po minutě jsme slyšeli kroky jdoucí k našemu domu. Pustil jsem Bellu a poodešel od ní.

„Vítám tě, Aro,“ přivítal ho Carlisle. Společně s ním vstoupili do domu. Jane, Alec a Demetri.

„Rád tě vidím příteli,“ usmál se na něho vlídně Aro.

„Kdepak máme Bellu,“ vyhledal ji pohledem.

„Jak se máš?“ popošel k ní. Měl jsem chuť jí držet za ruku, aby neměla takový strach, ale nemohl jsem.

„Jak je vidět, tak pořád stejně,“ vzal ji za ruku.

„Mohli bychom se posadit,“ podotkl Aro a po krátké chvilce zírání na Bellu ji pustil.

„Žádná změna, Carlisle?“ optal se ho na Bellu.

„Myslím, že je s námi spokojená, dokonce chodí do školy,“ spravil ho.

„Do školy?“ začal se smát Aro.

„To bych do tebe nikdy neřekl,“ smál se dál a pohledem opět zabrousil k Belle opírající se o zeď.

„Proč?“ zeptal jsem se ho já. Nechápal jsem jeho rozpoložení. Co ho tak pobavilo?

„Protože Bella má k jakémukoliv učení odpor,“ smál se, ale já věděl, že za tím je něco víc.

„No, my vlastně nevíme, jestli poslouchá učitele,“ podotkla Alice.

„Neposlouchá, to ti můžu říct,“ vzal Alici za ruku.

„Ale, ale Bello, jak je vidět, tak sis je vzala pod svou ochranu,“ zasmušil se Aro.

„Musím přiznat, že jsem to čekal, ale doufal jsem, že jsi to ještě nezvládla,“ pustil Alicinu ruku.

„Velmi nám to pomohlo, alespoň nám Edward nevidí do hlavy,“ zasmál se Emmett, který dosud svíral Rose v náručí.

„Je pravda, že to má své výhodné stránky,“ podotkl.

Najednou se začal Demetri přibližovat k Belle, ta se dívala do země, takže ho ze začátku nezareagovala.

„Ahoj Bello, dlouho jsme se neviděli,“ přistoupil k ní.

„Bella zvedla hlavu a v očích měla děs. Nenápadně jsem se k ní o krok přiblížil, abych byl rychlý, kdyby něco podnikl.

„Přece by ses mě nebála,“ provil posměšně. Bella se pootočila a ucouvla krok vzad.

Měl jsem v plánu po něm skočit, ale jako vždy to zachránila Esme, která Bellu po celou dobu upjatě sledovala.

„Nemáš hlad?“ obrátila se na ni s úsměvem.

Bella kývla a chtěla odejít do kuchyně.

„Počkej,“ zahřměl Aro, až jsem se já sám lekl.

„Ty jsi kývla, ona vám odpovídá kývnutím?“ obrátil se na Esme.

„Ano, pokud se zeptáme na přesnou otázku,“ promluvila starostivě Esme. Sice jí nemůžu číst myšlenky, ale podle mě měla strach, že si ji Aro odvede. I mně se při téhle představě stáhlo mé kamenné srdce.

„To je hezký pokrok,“ kývl Aro.

„No my už asi půjdeme, jenom jsem se chtěl přesvědčit, zda se Belle daří dobře. A můžu tě pochválit Carlisle, protože se ti povedlo nejen to,“ usmál se Aro. Všem nám spadl kamen ze srdce.

„A nechcete zůstat?“ zeptal se zdvořile Carlisle, ale ve skutečnosti jsme všichni chtěli, aby už byli pryč.

„Ne, ne, děkuji za pozvání a určitě se ještě uvidíme,“ vyběhli s tímto sdělením pryč. Ještě chvilku jsem počkal, a až jsem je neslyšel, rychle jsem přistoupil k Belle. Jako na povel se mi stulila v náručí.

„To nic, už je pryč?“ utěšoval jsem ji. Nevím proč, ale myslím, že neměla takový strach z Ara jako z Demetriho. Vzal jsem ji do náruče a odnesl do mého pokoje.

„Vyspi se,“ položil jsem ji do postele a lehnul si vedle ní. Bella se kolem mě obmotala a v několika minutách spala. Probudila se až časně ráno.

„V pořádku,“ pohladil jsem ji po tváři. Usmála se na mě. Dnes byla neděle a já jsem měl pro ni překvapení.

„Bello, běž se obléct a potom se potkáme dole. Podívala se na mě stylem, co chystáš, Edwarde, ale poslechla mě. Za půl hodiny byla dole, čekal jsem na ni již s připraveným kabátem.

Ostatní už byli připraveni také.

„Tak jedeme,“ stěžoval se Emmett na pomalost Belly. Škaredě jsem se na něho podíval, ale mu to bylo úplně jedno. Už jsem mu chtěl něco říct, když Emmettovi na zádech přistála skleněná váza.

„Kdo to byl?“ ohnal se Emmett.

„Jakoby sama přiletěla,“ smál se Jasper.

„Sama asi nepřiletěla, kdo ji hodil?“ vložil se do toho Carlisle.

„Kdo to byl,“ ptal se už vážně, až to uklidnilo i Jaspera. Bella stála vedle mě, a když Carlisle zvýšil hlas, vzala si ode mě kabát a šla ke dveřím.

„Bello?“ zastavil ji Carlisle.

„To jsi byla ty,“ suptil Emmett.

„Nebyla, jak by to udělala,“ zastával jsem se jí, ale jistý sem si nebyl.

Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beze slova - 9. kapitola - Váza: