Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Beze slova - 7. kapitola - Láska

30.03.2011 (17:45) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5779×

7. kapitola - Láska

„Edwarde, nezapomeň, že bude mít hlad,“ šeptla Alice.

„Neboj,“ vrátil jsem jí.

Natáhl jsem k Belle ruku a počkal, co udělá. Zadívala se na mou ruku a zaváhala, nakonec však vložila ruku do mé. Lehce jsem ji stiskl a rozešel se do garáže. Posadil jsem Bellu na sedadlo spolujezdce a sám si sedl za volant. Vyjel jsem do města. Měl jsem v plánu jet do Seattlu a tam se projít v parku, potom ji vzít do restaurace a zakončit to návštěvou zdejší starodávné knihovny. Nevím, jestli se Belle bude líbit, ale zkusím to.

Při jízdě autem se koukala z okna a já koukal na ni. Zaparkoval jsem poblíž parku a pomohl Belle z auta. Obdařila mě tak krásným úsměvem, že se mi málem podlomila kolena. Procházeli jsme se v parku a Bella si to viditelně užívala, stále se usmívala. Celou dobu jsme šli vedle sebe, měl jsem nutkání chytnout ji za ruku. Nakonec jsem tak učinil. Lehce jsem se přiblížil k její ruce a opatrně se jí dotkl. Bella střelila pohled ke své ruce. Když viděla mou ruku, usmála se. Ona se opravdu usmála, zahřálo mě to u srdce. Chystal jsem se vzdát a stáhnout ruku, ale Bella mi to nedovolila. Sama vložila svou ručku do mé. Podíval jsem se do jejích očí a spatřil, ani nevím, co to bylo, ale hádal bych, že to byla láska. Byl jsem nadšený, že se věci konečně pohnuly. Bella se zadívala do dáli a usmála se. Najednou trhla rukou a rozběhla se, táhla mě za sebou a já si to vědomě užíval. Zastavili jsme se u stánku se zmrzlinou.

„Chceš zmrzlinu?“ otočil jsem se na ni. Na souhlas kývla.

„A jakou?“ podíval jsem se na jejich výběr.

Bella se mi vysmekla z ruky, což mě zamrzelo a přešla k pultu.

„Co si dáte, slečno,“ ozval se hlas zmrzlináře.

„Počkejte chvilku,“ poprosil jsem ho.

„Tak co to bude?“ přešel jsem k Belle. Bella ještě chvilku přemýšlela a potom ukázala na čokoládovou.

„A dáš si dva kopečky?“ usoudil jsem, že jeden jí stačit nebude. Kývla mi, tak jsem jí vzal dva a zaplatil.

„Tady máš,“ podal jsem jí zmrzlinu. Usmála se a vzala si ji ode mě. Poodešli jsme od stánku. Měl jsem v plánu se ještě chvíli procházet, ale Bella byla jiného názoru. Zase mě chytla za ruku a táhla mě k lavičce. Musel jsem se usmát. Sedla si na ni a ukázala místo vedle sebe. Už se nesnažila sedět ode mě co nejdál. Seděla uvolněně a drželi jsme se za ruku. Když Bella dojedla, vstala a odešla ke koši. Vyhodila ubrousek a chystala se jít ke mně. Najednou se za ní objevil cyklista a zazvonil, aby mu uhnula z cesty. Bellu to vykolejilo a strašně se lekla. Když cyklista odjel, Bella se strašně třásla, asi to bylo strachem, přesně nevím. Přistoupil jsem k ní, chtěl jsem ji utěšit, ale nevěděl jsem jak. Bál jsem se, že bych ji vylekal ještě víc.

„Klid, Bello, nic se nestalo,“ konejšil jsem ji. Najednou se Bella pohnula směrem ke mně. Přitiskla se ke mně a vzlykla mi potichu do košile. Opatrně jsem ji objal pažemi a hladil ji po zádech. Po chvilce se Bella uklidnila, když se odtáhla, zamručel jsem.

„Půjdeme se najíst?“ zeptal jsem se. Kývla, vzal jsem ji za ruku a vyrazili jsme k nejbližší restauraci. Usadili nás a položili před nás lístek.

„Co si dáte na pití,“ zeptal se číšník a koukal se na Bellu, ve svých myšlenkách ji obdivoval.

„Dáte nám chvilku?“ poprosil jsem ho, tak číšník odešel.

„Jaké si dáš pití?“ zeptal jsem se jí. Bella zalistovala lístkem a ukázala mi na jahodový džus.

„A jídlo?“ ptal jsem se dál. Znovu zalistovala, tentokrát jí to trvalo déle. Nakonec mi ukázala kuřecí kapsu plněnou špenátem a sýrem.

„A co příloha? Hranolky?“ hádal jsem. Zakroutila hlavou a podívala se na přílohy. Když ke mně obrátila jídelníček, měla prst na rýži.

„Ty to chceš s rýží?“ usmál jsem se, protože to byla zvláštní kombinace, většinou si k tomu lidé dávali nějaké brambory, ale ne rýži. Když přišel číšník podruhé, nadiktoval jsem mu náš požadavek. Sám jsem si dal jenom minerálku, aby to nebylo moc podezřelé. Najednou se Bella zvedla, až jsem se lekl.

„Nelíbí se ti tady, mohli bychom jít jinam,“ bál jsem se. Bella se usmála a zakroutila hlavou. Přešla ke mně a nasměrovala můj pohled na záchod.

„Hm, jistě, jenom běž,“ uklidnil jsem se. Bella odešla a já se zase cítil sám. Netušil jsem, jak je možné cítit takovou prázdnotu. Bella se vrátila po několika minutách, usmála se na mě a sedla si ke stolu. Hned potom donesli jídlo. Bella ho snědla v rekordním čase, asi musela mít hlad.

„Už půjdeme?“ Chtěl jsem zaplatit, ale Bella mě zastavila. Chytla mě za ruku a naznačila mi, ať ještě počkám. Znovu vzala do ruky jídelní lístek, chvíli v něm něco hledala, nakonec se naklonila ke mně a ukázala mi na čokoládový dort.

„Ty chceš ještě moučník?“ zasmál jsem se. Oblízla si ret a tím naznačila souhlas. Objednal jsem ho a on v Belle zmizel ve velké rychlosti. Zasmál jsem se, potom jsem zaplatil a vyšli jsme z restaurace.

„Mám pro tebe ještě jedno překvapení,“ udal jsem směr. Vešli jsme do známé knihovny. Byly zde vystaveny opravdové skvosty. Různá první vydání knih. Na některé se snad nemohlo šahat. Bella si prohlížela každou knihu zvlášť. Její oči říkaly, že se jí to moc líbí, ale já se musel zeptat.

„Líbí se ti to?“ obrátil jsem ji k sobě. Zadívala se na mě, a potom se ke mně přiblížila, políbila mě na tvář a mně se automaticky zvedly koutky úst. Nenechal jsem ji odtáhnout se. Stáli jsme od sebe jenom několik centimetrů. Rozhodl jsem se, že to znovu risknu. Přiblížil jsem se k ní a doufal, že neucukne. Neudělala tak. Znovu jsem se přiblížil, až jsme se rty skoro dotýkaly. Bella se stále neodtahovala, nakonec jsem překročil poslední kousek. Dotkl jsem se svými rty jejích a okamžitě mnou projelo vzrušení. Lehce jsem se vpíjel do jejích rtů. Bella se mi přizpůsobovala. Cítil jsem z ní lásku a štěstí. Když jsme se od sebe odtrhli, zůstala mi v náručí.

„Miluji tě,“ zašeptal jsem a Bella se usmála. Nemohl jsem čekat, že mi odpoví stejně, ale Bella to vyřešila jako vždy po svém. Vzala mě za ruku a táhla do vedlejší části knihovny. Nevěděl jsem, co chce, ale ukázala mi na jednu knihu. Na jejím obale byl název: Když je láska opětovaná. Usmál jsem se a políbil ji na tvář, usmála se a přitiskla se na mě. Společně jsme vyšli z knihovny a zamířili k autu. Držel jsem ji pevně vedle sebe, Bella se na mě tiskla a usmívala se.

Nikdy jsem nebyl tak šťastný. Užíval jsem si každou chvilku v autě. Držel jsem ji za ruku. Bella se koukala z okna a já ji hladil po ruce. Na tváři měla letmý úsměv. Teď to stačilo říct rodině. Jediný kdo to věděl, byli Esme a Alice s Jasperem. Ostatní se to dozví teď. Měl jsem strach, že by se Bella mohla ještě rozmyslet. Zaparkoval jsem v garáži a pomohl Belle z auta. Okamžitě mě chytla za ruku, usmál jsem se na ni a políbil ji na tvář. Nechtěl jsem nic uspěchat. Společně jsme vešli do obýváku, kde seděli všichni u televize. Jakmile jsme vešli, všechna pozornost se obrátila na nás.

„Páni, no konečně,“ vykřikla Alice a řítila se k nám. Bella se lekla a schovala se za mě.

„Klid, Alice, musíš pomalu,“ zastavil jsem ji.

„Moc gratuluji,“ políbila mě na tvář, a potom obrátila svou pozornost k Belle.

„Vypadá to, že i ty jsi šťastná,“ promluvila na ni. Bella jí kývla a přitáhla se ještě víc ke mně.

„Bráško,“ objal mě Jasper a poplácal po rameni. Na Bellu se usmál a pokynul jí.

„Tak je to tady,“ přišla k nám Esme a políbila mě na tvář stejně jako Alice. Když se zadívala na Bellu, usmála se a přistoupila k ní. Bella nevěděla, co si má o tom myslet, tak se ještě víc schovala za mě.

„To nic, zlato, jenom tě chce obejmout,“ obrátil jsem se na ni. Bella se uklidnila a nechala se obejmout.

„My půjdeme nahoru,“ pobídl jsem Bellu do schodů. Ta šla ochotně za mnou. Slyšel jsem myšlenky rodiny, byli šťastní a já s nimi. Otevřel jsem dveře od svého pokoje a vešel dovnitř. Bella zaváhala na prahu.

„Pojď dál, nemusíš mít strach,“ obrátil jsem se na ni. Přestoupila práh, ale bylo mi jasné, že má strach.

„Zlato, podívej se na mě,“ zvedl jsem jí bradu.

„Nic ti nehrozí,“ uklidnil jsem ji. Bella odtrhla pohled ode mě a podívala se po pokoji. Přešla k mé soukromé knihovně a zadívala se na ni. Přejela prstem přes staré knihy a zastavila se na jedné z nich. Vzala ji do ruky a přejela po vazbě dlaní. Nevěděl jsem, co to má znamenat, ale snažil jsem se jí dat prostor. Najednou se ke mně otočila a po tváři jí tekly slzy.

„Co se stalo?“ vyděsil jsem se. Zakroutila hlavou a utekla pryč.

„Co se děje?“ vlítla do pokoje moje rodina.

„Já nevím, prohlížela si knihy a potom začala brečet a utekla,“ nedokázal jsem ze sebe vytáhnout nic kloudného.

„Sedí v pokoji a brečí,“ vrátila se Alice.

„Proč? Tak dobře se to vyvíjelo, ona mi city opětovala a teď tohle,“ nemohl jsem pochopit, co bylo špatně.

„Třeba je to jen nějaký záchvat?“ snažil se mě uklidnit Jasper.

„Nech toho, nic takového to není,“ zoufal jsem si.

„Carlisle, proč vlastně nemluví?“ zeptal jsem se na otázku, která mě poslední dobou tížila nejvíc.

„Myslím si, že ji někdo ublížil tak, že se uzavřela do sebe, podle mě dlouho nemluvila, až se jí tato schopnost naprosto vytratila. Věřím, že mluvit umí, protože umí číst a všechno chápe. Jediná možnost, jak to vysvětlit je tahle, schopnost vydat jakýkoli zvuk se jí zatáhla do podvědomí a ona, i když mluvit umí, nedokáže ze sebe nic vypravit. To je má teorie, může to být i něco jiného,“ snažil se nám to vysvětlit.

„Myslím, že bys za ní měl jít,“ pohladila mě Esme po tváři.

„Nejsem si tím jistý,“ vložil jsem hlavu do dlaní.

„Jen běž, ona tě potřebuje,“ přidala se Rose. Už jsem to neřešil, vstal a přešel k Belliným dveřím. Jemně jsem zaklepal a vešel dovnitř. Bella seděla na posteli a plakala.

„Přišel jsem…“ chtěl jsem ještě něco říct, ale Bella mi skočila do náruče. Tolik jsem si přál, aby nebrečela. Posadil jsem si ji na klín a kolíbal ji ze strany na stranu.

„To bude dobré,“ snažil jsem se ji uklidnit, ale moc se mi to nedařilo. Slzy jí stále tekly. Nevím, jak zítra půjdeme do školy, když je v takovém stavu.

„Miluji tě, víš to?“ zvedl jsem jí její uslzené oči k mým. Konečně se uklidnila a setřela si slzy z tváří. Přiblížila se ke mně a přitiskla své rty k mým. Okamžitě jsem jí polibek opětoval.

„Tvé slzy mě ubíjí,“ vysvětlil jsem jí, když jsme se od sebe odtrhli. Více jsem si sedl s Bellou na postel. Ona se mi lehla do klína a po chvilce usnula. Probudila se až ráno.

Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beze slova - 7. kapitola - Láska: