Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Beze slova - 5. kapitola - Útěk

10.03.2011 (19:15) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5471×

5. kapitola – Útěk

„Bello, chtěl bych ti něco říct,“ začal jsem a doufal, že ji to nějak upoutá. Bella odložila knihu na stoleček u postele a pootočila se ke mně.

„Bello, my jsme tě přihlásili do školy. Budeš chodit s námi. Všechny předměty budeš mít se mnou a někdy se k nám připojí i ostatní. Nemusíš mít strach. Nenecháme tě samotnou,“ ujišťoval jsem ji. Bella chvíli nereagovala a potom se zamračila.

„Nemusíš se bát. Carlisle všechno zařídil u ředitele školy,“ snažil jsem se ji uklidnit. Bella sklopila hlavu a propletla ruce. Nevěděl jsem, jestli mám ještě čekat, nebo mám jít pryč.

„A ještě jsem ti chtěl oznámit, že pojedeme na víkend na chatu do lesů. My tam budeme lovit a ty si můžeš prohlédnout okolí. Vždycky tam s tebou někdo bude, nebudeš tam sama,“ ujistil jsem ji.  Bella vůbec nereagovala.

„Tak já půjdu,“ rozloučil jsem se. Bella jako na povel vzala knihu a začala si zase číst.

„No, nevím, jestli se jí to líbilo,“ sešel jsem dolů ke své rodině. Vůbec nereagovala tak, jak jsem si představoval.

„Hlavně že neutekla,“ zasmál se Emmett.

„Tak Alice, můžeš jít balit,“ pobídl ji Carlisle.

„Ještě jsem se chtěla zeptat, jak pojedeme?“ zarazila nás Alice.    

„Poběžíme jako vždycky,“ odpověděl jí Carlisle.

„I s Bellou?“ lekla se Esme.

„I s Bellou, myslím, že je na to zvyklá, a kdyby to nešlo, tak se vrátíme a pojedeme auty,“ ujistil ji. Potom jsme se všichni rozešli do pokojů balit.

Během několika hodin jsme byli sbalení. Chtěli jsme dorazit na chatu ještě před setměním, takže jsme si pospíšili.

„Edwarde, běž pro Bellu,“ přikázal mi Carlisle.

„Bello, už jdeme,“ zavolal jsem do patra a Bella se objevila na schodech. Společně jsme vyšli ven. Cesta nám bude trvat asi tři čtvrtě hodiny a to naší přirozenou rychlostí. Vzal jsem Bellu za ruku a chystal ji vzít do náruče, ale to se zřejmě nelíbilo Belle. Ucukla mi a poodstoupila ode mě.

„Neboj se, jenom do té chaty poběžíme, tak jsem tě chtěl vzít do náruče,“ objasnil jsem jí.

„Teď tě vezmu do náruče, ano?“ ujasnil jsem jí. Přiblížil jsem se a chytnul ji za ruku. Rodina nás sledovala se zatajeným dechem. Ještě jsem se víc přiblížil a sehnul se k ní. Podlomil jsem jí kolena a vzal ji do náruče. Belle se taky zatajil dech, koukala na mě se strachem v očích. Trošku mě to zamrzelo. To, že měla ze mě strach.

„Neboj, jenom poběžíme,“ ujistil jsem ji. Ostatní vzali kufry a vyrazili před námi. Postupně jsem se rozběhl, nechtěl jsem ji ještě víc vylekat, proto jsem zvyšoval rychlost. Několik minut se obezřetně koukala kolem sebe, ale potom se uvolnila. Musela být unavená, protože si po chvíli položila hlavu na mé rameno a usnula. Byl jsem nadšený, protože mi věřila. Po chvíli se ke mně přidala Esme a usmívala se od ucha k uchu.

„Není jí zima,“ bála se.

„Myslím, že ne,“ ujistil jsem ji.

„Dávej na ni pozor,“ poučovala mě.

„Nikdy bych nedovolil, aby se jí něco stalo,“ přitáhl jsem si ji blíž k sobě, když se mi v náruči zavrtěla.  

Doběhli jsme na místo asi v sedm hodin večer.

„Běž ji uložit do tvého pokoje, Edwarde. Víc pokojů tady totiž není a já jí zatím něco připravím, kdyby se ještě probudila. Alice, mohla bys, prosím, vybalit?“ dávala instrukce Esme, když odcházela do kuchyně něco Belle uvařit. Opatrně jsem vyběhl s Bellou schody a položil ji do postele. Přikryl jsem ji, aby jí nebyla zima a vyšel ven z pokoje.

Všichni byli zalezlí ve svých pokojích a vybalovali. Těšili se na lov. Přešel jsem k malé knihovničce a vzal první knihu, která tam byla. Říkal jsem si, že by Bella neměla být sama, když se probudí, protože by se mohla leknout z nového prostředí. Vzal jsem si knihu a vrátil se do pokoje za Bellou. Byla nádherná, knihu jsem vůbec neotevřel, protože můj pohled utkvěl na ní. Celou noc jsem ji pozoroval, kniha mi ležela nedotčeně v klíně. K ránu se konečně probudila. Chvilku se dívala kolem sebe, a potom pohledem zavadila o mě.

„Dobré ráno,“ popřál jsem jí. Dívala se na mě ve smyslu, co tady děláš?

„Není víc pokojů, takže, musíme být spolu,“ objasnil jsem jí. Ještě chvilku na mě koukala, a potom se otočila na druhou stranu. Musel jsem se usmát. Myslím, že postřehla můj pošklebek, takže se otočila zpátky. Podívala se na mě a zvedla ruku. Když jsem se podíval, kam ukazuje, musel jsem se zase usmát. Ona mě vyhazovala ze dveří.

 „Promiň, už jdu,“ usmál jsem se a vyšel z pokoje.

„Edwarde, co děláš před dveřmi,“ smál se Emmett.

„Vyhodila mě,“ ujasnil jsem to.

„Ona tě vyhodila,“ smál se Emmett, když scházel ze schodů. Stál jsem tam, když se otevřely dveře. V nich stála Bella a zářivě se usmívala. Byla nádherná, nemohl jsem z ní spustit oči.

„Když ji nepustíš ze dveří, asi neodejdete,“ smála se za námi Alice, která se tam zjevila.

Vzpamatoval jsem se a Bellu pustil.

„Bratříčku, neměl bys to dávat tak najevo,“ pošeptala mi Alice, když Bella odešla.

„Nepruď,“ řekl jsem naštvaně.

„Klid, bráško, ono se vše vyjasní,“ usmála se na mě a skočila Jasperovi do náruče.

„Pojďte sem,“ zavelel Carlisle.  Všichni jsme sešli, dokonce i Bella tam byla.

„Na lov půjde první Edward, já, Esme a Alice,“ zavelel Carlisle.

„Takže teď tu s Bellou zůstává Emmett, Rosalie a Jasper,“ objasnil vše. Nechtělo se mi nikam chodit, ale moje oči říkaly opak.    

Vyrazili jsme pryč. Lov byl osvěžující, ale myslí jsem byl stále u Belly, jakoby už neměla moje srdce. Skolil jsem několik pum a pošmákl jsem si i na srnce. Lov nám trval skoro celý den. Vraceli jsme se až navečer. Moc jsem se na Bellu těšil. Už z dálky jsem slyšel Emmettův naštvaný hlas.

„Bello, jestli mi nevrátíš ten ovladač, tak si ho vezmu,“ nadával Emmett. Potichu jsme vešli do domku. Zůstali jsme stát ve dveřích. Bella seděla na pohovce a koukala se na dostihy. Emmett stál nad ní a nadával jí. Jasper s Rosalie stáli u stěny a strašně se smáli.

„Nikdy jsem nezažila tolik zábavy za jeden den,“ vysoukala ze sebe Rosalie. Hrozně mě to překvapilo, protože Rose patřila k těm, co se moc nesmějí.

„Bello, mně tam hraje baseball, a nebudu se dívat na dostihy,“ nadával Emmett. Najednou se Bella zvedla a postavila se naproti Emmettovi. V ruce držela ovladač a zírala na Emmetta. Byla naštvaná a nehodlala Emmettovi ovladač dát.

„Bello, dej mi ten ovladač,“ řekl vážně Emmett. Bella se usmála a vyplázla na něho jazyk. Zase si sedla na pohovku. To vyvolalo u Rosalie a Jaspera ještě větší salvu smíchu. Já jsem se musel taky usmát a viděl jsem, že i ostatní, co přišli se mnou, se taky usmívali.

„Tak toho nechte,“ ujal se slova Carlisle.

„Ale Carlisle, já se chci koukat na baseball,“ gestikuloval Emmett.

„Kdo měl první ovladač?“ optala se Esme.

„No, Bella, ale to není fér,“ koktal Emmett. Bella se vítězně usmála.

„Fajn,“ odešel Emmett pryč. Ti dva se zase začali smát.

„Tak už klid,“ zavelel Carlisle.

„Nikdy jsem se tolik nebavil, zlato,“ políbil Jasper Alici na přivítanou.

„Jsem ráda, že jste si to užili,“ odcházela Alice s Jasperem do svého pokoje.

„Bello, mám ti udělat večeři?“ zeptala se jí Esme. Bella se na ni mrkla a kývla na souhlas.

„Tak jdu na to,“ usmála se Esme.

„Jak ses měla,“ přisedl jsem si k Belle. Usmála se na mě. Najednou se zvedla a vyšla ven. Venku už byla tma a byly nádherně vidět hvězdy. Než jsem přišel za ní, byla pryč.

„Utekla,“ křikl jsem do domu.

Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beze slova - 5. kapitola - Útěk: