Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Beze slova - 4. kapitola - Úsměv

01.03.2011 (20:45) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5853×

EDIT: ČLÁNEK NEPROŠEL KOREKCÍ

4. kapitola - Úsměv

„No, víš, já…“ nemohl jsem se vymáčknout.

„Takže zamiloval,“ usmála se Esme a objala mě.

„Asi to tak bude,“ objal jsem ji pevněji.

„Moc ti to přeji,“ naposledy mě stiskla a potom se odtáhla.

„Ale jak mám zjistit, že i ona má ke mně alespoň malou náklonnost,“ postěžoval jsem si.

„Dej jí čas, musí se rozkoukat a věř mi, že jestli k tobě bude něco cítit, tak slova k tomu nepotřebuješ, abys to poznal,“ dodala mi odvahu.

Sedl jsem si ke stolu a počkal, až bude jídlo hotové a Bella přijde. Nečekal jsem moc dlouho, protože se za několik minut objevila Bella ve dveřích.

„Ještě to nemám hotové,“ objasnila ji Esme a Bella se chystala odejít.

„Nemusíš odcházet,“ zastavil jsem ji. Otočila se a váhavě přitančila k židli, na kterou si sedla. Koukala se po kuchyni, až se pohledem zastavila na mě.

„Jakou máš ráda květinu?“ začal jsem, abych o ní trošku víc zjistil. Bella se na mě chvilku koukala, a potom utekla.

„Já ji nechtěl vystrašit,“ podíval jsem se smutně na Esme.

„Třeba se vrátí,“ dávala mi naději. A měla pravdu, Bella byla za chvilku zpátky a v ruce držela papír a tužku.

„Nakreslíš mi ji?“ usmál jsem se. Bella se na mě podívala a potom začala kreslit na papír.

Malovala nádherně a po několika minutách mi obrázek ukázala. Byla na něm kopretina.

„Takže slunečnice?“ chtěl jsem Bellu poškádlit. Jestli měla stále neutrální výraz, tak teď se na mě zamračila. Konečně jsme postoupili v naší komunikaci. Slyšel jsem myšlenky ostatních, nechtěli Bellu rušit, proto raději poslouchali z vedlejšího pokoje. Bylo v nich plno radosti.

„Dělám si srandu, je to kopretina,“ sdělil jsem jí. Jestli jsme dosud neviděli úsměv, tak teď se jí po tváři rozlil ten nejkrásnější úsměv, který jsem kdy viděl.

„Ona se usmála,“ vzdychla Esme štěstím.

Nevšímal jsem si jí a hypnotizoval Bellu.

„A co tvoje nejoblíbenější barva?“ ptal jsem se dál a doufal, že najde způsob, jak mi to sdělit. Zase vystřelila z pokoje. Když se vrátila, držela v ruce tričko, které mělo bílou barvu.

„Takže bílá,“ usmál jsem se a Bella kývla.

„A co třeba nejoblíbenější zvíře,“ koukl jsem na ni. Chvíli se zamyslela a potom začala kreslit. Trvalo jí to o chvíli déle, takže jsem se koukal z okna, protože jsem chtěl, až mi to Bella sama ukáže. Najednou mi zamávala papírem před obličejem. Vzpamatoval jsem se a podíval se na ten papír. Byl na něm namalovaný pes.

„Takže se ti líbí pes,“ usoudil jsem a Bella zase kývla. Měl jsem z toho obrovskou radost.

„A co třeba kniha?“ zeptal jsem se, ale hned mě to mrzelo, protože to mi nemá jak ukázat, či namalovat. Nikdo z nás totiž nevěděl, jestli umí psát. Bella se zamračila, lehce vstala ze židle a vytratila se.

„Kam zase šla?“ zeptal jsem se již rodiny, která stála ve dveřích.

„Udělala ohromný pokrok, jen tak dál Edwarde,“ pochválil mě Carlisle. Bella se vrátila po několika minutách a držela knihu. Byla pěkně zaprášená, ale bylo vidět, že je hodně používaná. Podala mi ji.

„Na větrné hůrce,“ přečetl jsem na hlas.

„To je opravdu pěkná kniha,“ pochválil jsem ji a Bella se opět usmála.

„Ta je tvoje?“ zeptal jsem se a ona zase kývla.

„Tady máš jídlo, Bello,“ podala jí Esme talíř. Bella se do něho opět pustila, já se na ni po celou dobu jsem se na ni koukal.

Když dojedla jídlo, bylo už půl dvanácté. Esme od ní vzala talíř a Bella odešla. Jenom tak odešla, myslel jsem, že po naší rozmluvě bude více otevřená. Ale ona nic. Když jsem se odebral i já nahoru, slyšel jsem pouze její oddechování. Otevřel jsem dveře a nakoukl dovnitř. Bella ležela na zádech a i ve spánku vypadala nádherně. Lehce jsem zavřel a odešel do svého pokoje.

Celou noc jsem potom poslouchal její pravidelný tlukot srdce. Ráno jsem sešel do kuchyně, Bella už seděla u stolu a jedla míchaná vajíčka. Když jsem vešel, letmo se usmála, ale hned sklopila hlavu a začala zase jíst.

„Dobré ráno,“ podotkl jsem, ale nedostala se ke mně žádná odpověď, ani její náznak. Přemístil jsem se k piánu a začal hrát. Hrál jsem klidnou melodii, Bella mě dokázala inspirovat, i když o tom sama nevěděla. Najednou jsem za sebou uslyšel nenápadné kroky. Pootočil jsem hlavou a spatřil toho anděla, který dokázal roztoužit mé srdce. Dívala se na mě se zájmem v očích. Naznačil jsem jí, ať si sedne vedle mě. Znovu mě překvapila, když tak opravdu udělala. Sedla si vedle mě, i když seděla co nejvíc na kraji. Zahrál jsem tu skladbu ještě jednou a doufal, že se jí líbila. Po konci skladby jsem čekal na její reakci. Za námi se opět shromáždila rodina a čekala stejně tak jako já. Podle jejich myšlenek byli nadšení, že se Bella konečně zapojila, i když podle svých možností.  Myslím, že o nich Bella nevěděla. Podívala se na mě a položila prsty na klávesy. Zase se zarazila, potom se jí na tváři objevil úsměv, ale tomu už jsem se nedivil. Stávalo se jí to celkem často. Chvíli jsem se díval na její postavení prstů a zjistil jsem, že nejspíš umí hrát. Přesně věděla, jak položit prsty.

„Umíš hrát?“ zeptal jsem se jí. Lehce kývla a začala hrát. Poslouchal jsem tu jemnou melodii a snažil se rozpoznat tóny v její skladbě. Hrála dokonale, ani se nemusela dívat na klávesy. Její prsty hráli sami. Ona pozorovala místnost před sebou. Skladba se přenesla do smutnějšího tónu. Byla krásná, ale smutná. Když jsem se podíval na Bellu, stékaly jí po tváři slzy. Toužil jsem jí slzy setřít, ale neodvážil jsem se. Stejně tak, jak začala, tak skončila. Zvedla se a odešla do pokoje.

„Co to bylo?“ zeptala se Alice.

„Nevím,“ ujal jsem se slova. Všichni jsme se posadili na pohovku.

„Chtěl jsem se zeptat, jestli bych měl Bellu přihlásit s vámi do školy?“ ujal se slova Carlisle.

„Nemyslím, jestli je to dobrý nápad,“ odpověděl mu první Jasper.

„Vím, ale mohla by se lépe aklimatizovat, třeba by jí mohlo pomoct, když bude mít kolem sebe více lidí.“    

„A co když bude mít strach?“ strachovala se Esme.

„Nebude, v obchodě se sice držela stranou, ale nevypadala, že by jí to dělalo větší potíže,“ řekla svůj názor Alice.

„A bude tam mít nás,“ usmál se Emmett.

„Myslím, že to bude pro ni nejlepší, domluvím ji individuální přístup profesorů. Všimnul jsem si, že umí číst a dal bych ruku do ohně, že umí i psát. Jen s okolím odmítá mluvit, jakoby měla nějaký blok. A ten odbouráme pouze, když se jí budeme věnovat,“ dokončil svůj názor Carlisle.

„Nechci, aby ji to víc stresovalo,“ stále pochybovala Esme.

„Miláčku, myslím, že naše děti se postarají o Bellino bezpečí,“ uklidňoval ji Carlisle.

„Dobře,“ vzdala se Esme.

„Měli bychom jí to oznámit, přece do školy jdou už za tři dny,“ zase promluvila Esme. V jejích myšlenkách jsem viděl strach. I já jsem měl strach, ale budu stále s ní, takže ji budu moct chránit.

„Jdu zavolat do školy,“ zvedl se Carlisle a odešel do pracovny.

„Pojďte sem,“ zavolal najednou. Všichni jsme vystartovali. Přišli jsme do jeho pracovny. Musel jsem se usmát, když jsem to spatřil. Bella seděla na jeho stole a četla si jednu z knih.

„Bello?“ přišla k ní Esme. Bella zvedla hlavu, jakoby nás do teďka nezaregistrovala.

„Copak to čteš?“ dotkla se knihy v Belliné ruce. Bella otočila knihou a my si mohli přečíst její nadpis.

„Takže Ivanhoe,“ koukla Esme.

„To je pěkná kniha,“ přistoupil jsem blíž. Bella se na mě podívala a pootočila hlavou, jakoby si mě prohlížela. Seskočila ze stolu, přešla ke Carlisleovi a dívala se na něho. Carlisle chvilku váhal, co po něm chce, ale potom na to přišel.

„Můžeš si knihu půjčit,“ usmál se na ni. Bella mu úsměv oplatila a vyrazila z pracovny. Dál jsem slyšel jenom bouchnutí jejich dveří a lehké prohnutí postele, jak do ní lehla.

„Neměli bychom jí říct, že půjde do školy?“ zeptala se Esme.

„Řekneme jí to, ale až to zařídím ve škole,“ políbil ji Carlisle. Potom jsme se rozešli. Měl bych jít na lov, ale nechtělo se mi ji opustit.

„Co kdybychom odjeli na poslední víkend na lov?“ ujal se slova Carlisle.

„Ale co Bella?“ přilítla Esme.

„Vezmeme ji sebou,“ chytl jí za ruku.

„Nemyslím, že je to dobrý nápad,“ kroutila hlavou Esme.

„Pronajmeme chatu v Kanadě a budeme chodit na střídačku, aby Bella nebyla sama,“ chlácholil jí Carlisle.

„Myslím, že je to dobrý nápad,“ uznal Jasper.

„Takže já půjdu zařídit školu i tu chatu,“ odešel Carlisle k telefonu a začal telefonovat. Rozhodl jsem se, že se půjdu podívat na Bellu. Zaťukal jsem a po menší odmlce jsem otevřel dveře. Bella seděla na posteli a četla si. Sedl jsem si na okraj postele a pozoroval ji. Vlasy jí padaly do obličeje, ale ona je nechala.

„Napadlo mě, jestli nepotřebuješ něco?“ snažil jsem se s ní strávit, co největší množství času. Bella zvedla hlavu od knihy a podívala se na mě. Chvíli si mě prohlížela a potom zakroutila záporně hlavou. Povzdychl jsem si a rozloučil se s ní.

„Takže už to mám všechno zařízené,“ zavolal nás Carlisle. Všichni kromě Belly dolů přišli.

„Chata je zamluvená, takže můžeš balit Alice. A škola je taky v pořádku. Vysvětlil jsem jim, že potřebujeme, aby se Bella aklimatizovala. Zkoušet ji budou ve formě testů v podobě a,b,c,d. Ředitel mi přislíbil pomoct a všem učitelům to vysvětlí,“ chválil sám sebe Carlisle.

„Tak teď je načase jí to říct,“ sklopila hlavu Esme.

„Kdo se toho ujme?“ optala se.

„Já myslím, že by to měl být Edward, už se mu podařilo s ní navázat kontakt, tak by to mohlo být snadnější,“ ukázal na mě Carlisle.

„Dobře, tak já jdu,“ vzdal jsem se a vydal se za Bellou. Opět jsem zaťukal a po chvilce vstoupil. Bella seděla ve stejné poloze, jak jsem ji opustil.

Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beze slova - 4. kapitola - Úsměv: