Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Beze slova - 31. kapitola - Upíři

23.01.2012 (19:30) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3462×

31. kapitola

„Tak ty to nakousneš a potom mi to neřekneš, to není fér.“ Zlobila se. Měl jsem naplánováno vzít ji do divadla na muzikál. Doufám, že se jí to bude líbit.

„Tak kam?“ žadonila. Teď bylo pět a divadlo bylo až v osm hodin, ještě před tím jsem ji chtěl vzít na večeři a Alice ji chtěla ještě upravit.

„Bello, je čas, aby ses šla chystat,“ řekl jsem jí.

„A na co?“ Usmála se, protože věděla, že už jí to řeknu.

„Půjdeme na muzikál a na večeři.“ Zasmál jsem se nad její nedočkavostí.

„Ale já nemám žádné šaty,“ zoufala si.

„Vždyť máš šatů celý šatník.“ Zasmál jsem se, protože její šatník byl naplněný od spodu až ke stropu, ale to jsem neměl dělat.

„Ale nevlezu se do nich.“ Začala vzlykat.

„Jsem tlustá.“ Brečela a vysmekla se mi z náruče.

„A proto jsem tu já.“ Alice vlezla do dveří s bílým vakem, než jsem stačil zareagovat a Bellu uklidnit, že určitě není tlustá.

„Mám šaty.“ Zamávala vakem a usmála se na Bellu. Ta přestala vzlykat a zadívala se na vak.

„Pro mě?“ ujišťovala se Bella jako malá.

„No, já dneska do divadla nejdu,“ zasmála se Alice. Bella mě naprosto ignorovala a vyrazila s Alicí nahoru.

„Ty máš oblečení u vás v pokoji, Bellu vezmu k nám!“ křikla ještě Alice, než s Bellou zmizela. Šel jsem do svého pokoje, dal jsem si sprchu a oblékl se do saka. Musím říct, že Alice měla vkus. Kravatu jsem měl fialovou, takže jsem předpokládal, že má Bella fialové šaty. Ve fialové je nádherná.

„Kde jsi, Edwarde, my už jsme připravené!“ křičela na mě Alice. Asi jsem tu svou očistu nějak prodloužil. Vylezl jsem z pokoje a zamířil si to do obýváku, kde už stepovala Alice.

„Tak kde jsi?“ nadávala mi. Alice měla ráda pořádek a přesnost, měla ráda vše tak, jak má být.

„Kde je Bella?“ ptal jsem se Alice a naprosto ignoroval její první otázku.

„Říkala, že jestli se ještě chvilku zpozdíš, tak umře hlady. Proto si šla vzít něco do ledničky.“ Alice mi ukazovala směrem do kuchyně.

„Bello, žádné nacpávání, večeři máme jinde!“ zavolal jsem na ni.

„Ale já mám hlad teď!“ křikla na mě a podle zvuku nevytáhla hlavu z ledničky.

„Vždyť jsi teďka obědvala,“ konstatoval jsem potichu.

„Jím za dva, Edwarde, tak mě nechtěj rozčílit, nebo nikam nejdeme,“ vyhrožovala mi. Čekal jsem ještě několik minut, než vyšla z kuchyně s úsměvem na rtech. Na sobě měla tmavě fialové úzké šaty. Na bříšku byly šaty povolené. Seděly jí naprosto přesně, krásně ukazovaly její vnady a byla snad ještě víc sexy než normálně, a to bych řekl, že to snad už ani nejde.

„Jsi nádherná.“ Políbil jsem ji.

„To Alice.“ Odtáhla se po polibku a mrkla na Alici. Ta se smíchem odešla za Jasperem.

„Jdeme?“ zeptal jsem se Belly a pomohl jí do bundy. Sice už bylo hezky teplo, ale nechtěl jsem riskovat, že by nastydla. Asi po půl hodině cesty jsem zastavil u luxusní restaurace a pomohl Belle vystoupit.

„Když budeš unavená a budeš chtít jít domů, tak stačí říct a půjdeme.“ Chtěl jsem se ujistit, že se nebude přepínat. Viděl jsem, jak protočila oči, ale nechala si negativní poznámku pro sebe a kývla na souhlas. Nechtěla se hádat a já taky ne.

„Musím na záchod,“ omluvila se Bella, když si vybrala jídlo.

„Mám ti pomoct?“ nabídl jsem se jako gentleman.

„Kalhotky si sundám sama,“ pošeptala mi do ouška. Když odešla, musel jsem myslet na něco jiného, abych se uklidnil. Při představě jejího těla ve mně stoupla vlna vzrušení. Kdybych byl člověk, tak se teď červenám.

„Něco ti je, Edwarde?“ zatřepala se mnou Bella, a tím mě vyrušila z mého přemýšlení.

„Nic, jen jsem se zamyslel.“ Vrátil jsem se zpátky do reality.

„Proč se tak usmíváš?“ dorážela dál, a tím mě snad poprvé v životě dovedla do rozpaků.

„Ale nic,“ snažil jsem se z toho vykroutit. Nechtěl jsem jí říkat o mých pocitech. Chtěl jsem se s ní milovat, ale na druhé straně jsem věděl, že ji to zbytečně vyčerpává. Musela by sama chtít a v momentální fázi těhotenství se její nálady střídaly jako na běžícím páse.

„Jsi v pořádku?“ nahnula se Bella a pohladila mě po tváři.

„Jo, neboj.“ Usmál jsem se na ni a doufal, že už se dál vyptávat nebude, jinak bych jí to musel říct.

„Dobře,“ odpověděla mi a už se mě nevyptávala. Večeři jsem si pěkně užil, Bella dneska sršela vtipem. Měla skvělou náladu, a ta se přenesla i na mě.

„Tak půjdeme?“ ptal jsem se jí, když se ládovala už druhým zákuskem.

„Máme nejvyšší čas,“ popoháněl jsem ji, protože muzikál za chvíli začíná.

„Ale tady mají tak dobrý zákusky,“ rozplývala se.

„Tak já ti některé nechám zabalit do zásoby.“ Zasmál jsem se a nadiktoval číšníkovi, které zákusky chceme.

„Děkuji.“ Políbila mě Bella, když jsme odcházeli. V jedné ruce jsem přidržoval Bellu a v druhé měl krabici se zákusky.

„Počkej tady.“ Zarazil jsem se v prostředku parkoviště, protože jsem cítil něco, co mi nahnalo strach.

„Co se děje?“ ptala se mě Bella a přitiskla se ke mně.

„Upíři,“ zasyčel jsem. Zvedl jsem mobil a rychle zavolal Carlisleovi. Ale obával jsem se, že to nestihnou včas, protože upíři kolem nás kroužili.

„Drž se za mnou.“ Stáhl jsem Bellu za svá záda a zákusky položil na zem.

„Kolik jich je?“ zeptala se mě Bella vystrašeně.

„Tři.“ Neměli jsme žádnou šanci se jim ubránit. Jejich myšlenky byly jednoznačné. Pobavit se.

„Copak to máš za svačinku?“ Jeden z nich se vynořil z temnoty.

„To není svačinka,“ zavrčel jsem.

„Jak myslíš, pro někoho je, pro někoho není,“ vysmíval se mi do očí. Mezitím se za námi objevili zbylí dva.

„Alespoň to bude větší zábava.“ Jeden z těch, co nás obklíčil zezadu, se k němu přidal.

„Rodina je tady za chvíli, nebudete mít šanci.“ Snažil jsem se dát rodině víc času, aby sem stihli doběhnout.

„Rodina?“ Všichni se začali smát jako pominutí.

„Nerad to prodlužuji.“ Přibližovali se k nám. Nevěděl jsem, co mám dělat. Za zády jsem měl Bellu, ale taky dva upíry.

„Miluji tě,“ pronesla smutně Bella, jako by věděla, že je konec.

„A já tebe,“ vrátil jsem jí. A vrhl se na ty dva za zády. Nebyli moc chytří, takže jsem věděl, že je budu mít rychleji z krku. Po očku jsem sledoval toho posledního, ten kroužil kolem Belly, ale ještě nic nepodnikl. Ale mýlil jsem se, nebyli zas tak hloupí. Nalákali mě dál od Belly a chytli v pevném sevření, neměl jsem šanci se jim vykroutit.

„Promiň, Bello,“ zašeptal jsem. Omlouval jsem se, že jsem ji neochránil, že jsem to všechno pokazil.

Jenom se na mě usmála a už ji držel ten třetí upír pod krkem.

„Nebude to bolet,“ zašeptal a mně se z krku vydralo hrozivé vrčení.

„Bude to bolet,“ zašeptala Bella. Nepochopil jsem, co tím myslí. Najednou upír odletěl a Bella spadla na zem.

„Zabijte ho,“ křičel upír v letu.

„Nikdy.“ Bella se otočila ke mně a v tu ránu odlítli i ostatní dva.

„Carlisle,“ zašeptala Bella a já se otočil. Rodina už byla tady a likvidovala upíry.

„Bello.“ Přiběhl jsem k ní, když si sedla na zem. Její oči byly zase černé jako noc.

„Musíme Bellu odnést,“ zavelel Carlisle, když už bylo všechno hotovo.

„Děkuji, že jste přiběhli tak brzo,“ poděkoval jsem jim, když jsme Bellu nakládali do auta.

„Za chvíli budeš mít krev.“ Pohladil jsem ji po bříšku.

„Myslím, že se nám smůla lepí na paty,“ usmála se Bella.

„A nevím, čím to je.“ Taky jsem se na ni usmál, protože jsem věděl, že je Bella v pořádku. Byla jenom unavená, takže jakmile dostane krev, usne jako miminko.

„Edwarde?“ Bella se v autě zakroutila.

„Něco tě bolí?“ strachoval jsem se. Samozřejmě, že ji něco bolí, použila velké množství síly.

„Zapomněli jsme tam zákusky,“ vzlykla, jako by se před chvílí nic nestalo. Jako by nás žádní upíři nenapadli.

„Já je mám, Bello.“ Esme se na ni zepředu usmála a mávala jí krabící před obličejem.

„Super.“ Bella se usmála a chystala se posadit.

„Jenom lež.“ Tlačil jsem ji zpátky.

„Bolí mě záda,“ lamentovala, tak jsem si ji vzal do náruče a posadil na sebe.

„Lepší?“

„Jo, tak je to ono.“ Položila si na mě hlavu.

„Tady máš krev.“ Podával jsem jí velký hrnek, když jsme dorazili domů. Všichni tam jen tak stáli a pozorovali Bellu, jestli jí nic není.

„Díky.“ Vzala si ho ode mě a nalila do sebe.

„Ještě?“ ptal jsem se jí, když mi vracela hrnek.

„Ne, ale chce se mi spát.“ Zívla.

„Tak jdeme.“ Vzal jsem ji do náruče a položil do postele. Usnula snad hned, jak se hlavou dotkla polštáře. Dnes jsme tam mohli oba umřít, byli jsme tak blízko. Nechápu, jak jsme to vůbec zvládli. Spíš Bella to zvládla, já jí moc nepomohl. Nechal jsem se zbytečně unést a lehko chytit. Musím být opatrnější. Raději nebudu teď Bellu vystavovat nebezpečí, a když někam půjdeme, tak nás půjde víc, slíbil jsem si, když jsem vedle Belly ležel. Jako vždy spala přes dvanáct hodin.

Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beze slova - 31. kapitola - Upíři: