Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Beze slova - 30. kapitola - Pláč

06.01.2012 (16:45) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 4043×

„V autě jí dítě, tak koplo, že zaúpěla bolestí. Mám strach, že jí mohlo něco udělat,“ vyprávěl jsem Carlisleovi a u toho Bellu vytahoval z auta.

„Ale teď už nic,“ odporovala mi Bella.

„A nic mě nebolí,“ dodala, když viděla můj pochybovačný výraz.

„Tak já se na tebe podívám. Doma je jenom Esme, stojí za dveřmi a neví, jestli se má děsit,“ zasmál se Carlisle. Alespoň ten byl v pohodě.

„Ahoj, Esme,“ pozdravila Bella a nechala se od ní obejmout.

„Co mi to děláte?“ lamentovala Esme a políbila mě na tvář.

„Edward dělá z komára velblouda,“ utrhla se na mě. Neměla ráda pozornost, ale teď si musela zvyknout.

„Z komára velblouda?“ opakoval jsem po ní. To už jsme byli u Carlislea v pracovně.

Položil jsem ji na lehátko, které tam měl připravené, a Bella si vyhrnula tričko.

„Je silná,“ konstatoval Carlisle a ukázal na Bellino bříško. Okamžitě jsem se tam kouknul, Bella měla na levé části bříška malou modřinu.

„To nic není,“ přela se, když viděla můj vyděšený výraz.

„Bello, pro jednou mlč,“ obořil jsem se na ni.

„Tak fajn,“ podotkla a slezla z lehátka. Neměl jsem chuť ani vůli ji zastavovat. Bella všechno zlehčovala, ale teď když šlo o její zdraví a zdraví našeho dítěte. Carlisle zakroutil hlavou.

„Když jste byli pryč, dočetl jsem se, že dítě z části upír ví, co může a co ne. Určitě to bylo omylem a už se to nestane, ale hlídej ji,“ obeznámil mě se situací.

„No, nevím, jestli teď budu moct,“ podotkl jsem.

„Budeš muset žehlit,“ zasmál se mi.

„Já nic žehlit nebudu, mám pravdu,“ odporoval jsem mu.

„Víš, Edwarde, sama Bella musí vědět, jak je na tom. Je to matka a ta to ví vždycky. Bella by přece nikdy neohrozila sebe ani vaši dceru, a kdyby to bylo víc, než sama unese, tak ti to řekne. Prožila si toho hodně, a proto si myslím, že by nic neriskovala,“ vysvětloval mi Carlisle.

„Takže si myslíš, že jsem to s tím tónem přehnal?“ ptal jsem se ho.

„Bella je v osmém měsíci a její nálady se budou ještě stupňovat, i když teď si myslím, že za to nemůže.“ Sklopil jsem hlavu, povzdychl jsem si a vyšel z Carlisleovy pracovny.

„Co jste jí tam dělali?“ utrhla se na mě Esme hned za dveřmi.

„Nic.“ Kroutil jsem se jako malý kluk,  ale věděl jsem, že to neprojde.

„Bella se zavřela do koupelny a brečí. Edwarde, co jí to děláš?“ Málem vzlykala. Esme brala Bellu jako dceru už od začátku a teď, když čeká dítě, to bylo ještě intenzivnější. Jediná Esme si dokázala představit, co se Belle v hlavě a břichu děje.

„Přehnal jsem to s tónem hlasu,“ povzdechl jsem si.

„Edwarde, v tomhle stádiu těhotenství jsme obzvlášť citlivé a tohle asi bylo moc,“ vysvětlovala mi.

„Tak já to jdu napravit,“ povzdychl jsem si znovu. Zase jsem Belle ublížil, konečně ji mám u sebe a já jí zase ublížím. Nejhorší je, když brečí, a to jsem teď způsobil já.

„Bello?“ zaťukal jsem na dveře od koupelny. Slyšel jsem tiché vzlykání, ale odpověď žádnou.

„Bello, moc mě to mrzí. Nechtěl jsem na tebe křičet,“ omlouval jsem se za dveřmi. Zase nic, žádná reakce, žádný náznak, že bych mohl vejít.

„Můžu dál?“ Zaťukal jsem znovu na dveře a zkusil kliku. Měla zavřeno, překvapivě.

„Bello, prosím.“ Stál jsem za dveřmi. Najednou se tam něco pohnulo a klíč se otočil. Bella otevřela dveře, byla červená a po tvářích jí tekly slzy. Protáhla se kolem mě a sedla si na postel.

„Bello,“ vzdychl jsem. Tenhle nešťastný obrázek už nechci nikdy vidět.

„Nech mě, Edwarde,“ vzlykla a otočila se ke mně zády.

„Moc mě to mrzí, ale mám o vás strach. Nepřežil bych, kdyby se tobě nebo malé něco stalo. Nikdy bych si to neodpustil. Omlouvám se, že jsem byl hrubý a zlý. Neměl jsem na tebe takhle vyjet, měl jsem ti to říct v klidu. Kdyby se vám něco stalo, už bych to asi nezvládl. Měli jsme tolik odloučení, ale při dalším bych zemřel. Miluji tebe, miluji naši dceru, ale nesnesu pomyšlení, že by se vám něco stalo,“ dokončil jsem svůj monolog a doufal, že na ni alespoň trošku zapůsobím.

„Nechtěla jsem tak reagovat, vím, že máš o nás strach, ale musíš to nechat i na mně. To, jak mi je a jak je našemu dítěti, vím jenom já.“

„Dobře, ale nesmíš mi nic zamlčovat.“ Pohladil jsem ji po rameni a ona se ke mně konečně otočila. Po tvářích jí tekly ještě poslední slzy, ale už tak nevzlykala. Lehl jsem si k ní a obmotal kolem ní ruce. Hlavu mi zarazila do ramene a zavřela oči. Netrvalo dlouho a usnula, bylo kolem půl páté ráno, takže to bylo docela jasné. Ještě jsem ji zakryl, aby jí nebyla zima, a políbil ji.

„Bello!“ zařvala Alice v půl desáté. Právě přijel zbytek rodiny z lovu. Alice zařvala dole v obýváku, ale bylo to tak nahlas, že se Bella s leknutím posadila na postel.

„Klid,“ uklidňoval jsem ji, když těkala očima po pokoji.

„Alice, já tě uškrtím,“ zavrčel jsem. Bella byla z takové probuzení dezorientovaná. Bůhví, jak dlouho by ještě spala, kdyby ji Alice neprobudila násilně.

„Ale no tak, neviděli jsme se tak dlouho,“ říkala už normálním hlasem, když stála u nás ve dveřích.

„Ahoj, Alice,“ pozdravila ji zakřiknutě Bella a znovu si lehla.

„Bello, přece nebudeš spát, já chtěla jít nakupovat věci pro holčičku,“ zpívala Alice u nás v pokoji a mně se dralo na povrch varovné vrčení.

„Když ti řeknu, jaké jsme vymysleli jméno, tak mě necháš dneska spát a zítra půjdeme nakupovat až od desíti,“ smlouvala Bella v polospánku, ale asi to zabralo. Byla to malá mrška, dokázala využít jméno naší holčičky pro svůj prospěch.

„Tak dobře,“ rezignovala Alice a netrpělivě si sedla na naši postel. Přilákalo to i ostatní, všichni chtěli vědět jméno naší holčičky. Bella se posadila na postel a zívla si.

„Nebudu to opakovat dvakrát, protože potom jdu spát.“ Zvedla prst a namířila ho výhružně na Alici.

„No, nechám tě spát,“ rezignovala Alice. Byla hrozně nedočkavá, takže poposedávala po posteli.

„Bude se jmenovat Amélie Alice Cullen.“ Usmála se Bella na Alici, protože hned jak to vyslovila, tak po ní Alice skočila.

„To je krásné jméno.“ Obdivovali všichni, ale přes Alicin jekot je bylo sotva slyšet.

„Krásné jméno,“ opakovala dokola Alice. Koukl jsem se na Jaspera, ten se usmíval od ucha k uchu, a když zjistil, že se na něho koukám, naznačil rty, že děkuje.

„To vymyslela Bella,“ odpověděl jsem mu nahlas.

„Bude to taková malá Alice.“ Smála se Alice na celé kolo.

„Tak to ne, žádnou další Alici tady nechci.“ Odtáhla se od Alice Bella s děsivým výrazem. Všichni se na ten povel rozesmáli.

„To nevadí, může být, jaká chce,“ uzavřela debatu Alice.

„A teď nechme Bellu spát, je vyčerpaná a zítra půjdeme nakupovat,“ zapištěla Alice a vrhla se k Jasperovi. Ten ji obmotal ruce kolem pasu.

„Co takhle společný lov, miláčku,“ zavrněla na něho a společně vystřelili z pokoje jako dva blesky.

„To jméno je opravdu krásné,“ řekla Esme ještě před tím, než se zavěsila do Carlislea. Emmett s Rose zmizeli jako první. Musel jsem se tomu zasmát.

„Dobrou.“ Hned na to padla Bella zase do postele a v tu ránu spala. Tlumeně jsem se zasmál, abych Bellu nebudil.

„Kam jdeš?“ zabroukla, když jsem vstal z postele.

„Využiju toho, že spíš, a skočím si na lov a nalovit ti zásobu krve.“ Políbil jsem ji na čelo.

„Doma je Esme a Carlisle, ostatní zmizeli, ale být tebou, tak pokud to nebude nutný, tak je neruš, jsou v ložnici.“ Usmál jsem se spíš sám pro sebe, protože Bella už byla v polospánku.

„Nebudu, užij si to,“ mumlala v polospánku, tak jsem se rychle oblékl a vyběhl z domu. Nechtěl jsem Bellu opouštět na dlouho, ale lov byla nutnost a ještě, když jsem potřeboval nalovit krev pro Bellu, bylo to víc jak nutný. Rychle jsem si ulovil dvě pumy a to jsem nemusel zaběhnout daleko. Belle jsem ulovil dva velké jeleny. Belle bylo jedno, co pila, takže to bylo o to snadnější. Vzal jsem jeleny na záda a běžel s nimi domů. Na verandě mě už čekal Carlisle.

„Doufám, že neruším,“ zeptal jsem se taktně.

„Nerušíš, Esme vaří Belle oběd a Bella tam je s ní,“ odpověděl mi s úsměvem a vzal si ode mě oba jeleny.

„Bella se právě probudila,“ dodal ještě, než jsem zmizel ve dveřích.

„Ahoj.“ Usmála se Bella hned, jak jsem vstoupil.

„Ahoj, lásko.“ Políbil jsem ji.

„Co to máš dobrého?“ Zadíval jsem se na její oběd.

„Výborný maso s rýží a sýrovou omáčkou,“ mlaskala Bella.

„Chceš?“ Natáhla ke mně vidličku.

„Chci.“ Přistoupil jsem na její hru. Ale nečekal jsem, že mi vidličku vrazí do pusy.

„Dobrou chuť,“ smála se. S nechutí jsme to sežvýkal.

„Já ti dám dobrou chuť.“ Začal jsem ji lechtat.

„Edwarde, nech toho,“ hekala v salvách smíchu, až se pod ní smýkla židle.

„Á!“ zaječela, ale já byl pohotovější. Než se přiblížila k zemi, tak jsem ji chytl a přitáhl si ji do náruče.

„Dobrý?“ Bál jsem se, ale Bellin smích mě ujistil, že je všechno v pořádku.

„Půjdeme se projít, nechci sedět doma.“ Vstávala.

„No vlastně mám na večer připravené překvapení, takže by ses neměla unavit,“ řekl jsem jí svůj plán.

„Kam půjdeme?“ Vrátila se mi do náruče.

„Nech se překvapit.“ Cvrnkl jsem jí do nosu.

Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beze slova - 30. kapitola - Pláč: