Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Beze slova - 27. kapitola - Vysvětlení

23.10.2011 (12:15) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 4081×

27. kapitola

„Chci je tady pohřbít.“ Ukázala na loučku, která se kolem nás rozprostírala. Zastavili jsme a vykopali pro ně díry v zemi. Potom jsme je tam uložili a zase zahrabali. Další půl hodiny jsme zůstali u hrobů, než Bella povolila, že můžeme zase běžet.

„Musíme si promluvit.“ Zastavila mě, když všichni vyběhli.

„Počkejte na nás u letiště!“ zakřičel jsem na rodinu a věděl, že to slyšeli.

„Měla bych začít já…“ Nenechala mě domluvit:

„Ne, Edwarde, začít musím já.“

„Když mi bylo sedm let, tak opravdu přišli, ale mou rodinu nezabili. Až do svých dvaceti let jsem žila s rodinou ve sklepení pod Volterrou. Potom si mě Aro zavolal a vysvětlil mi jeho plán. Nevěřila jsem mu ani já ani moje rodina, ale za pokus to stálo, nevěděla jsem, co má za lubem. Pravidelně jsem mu dodávala informace o vás, ale nikdy to nebylo nic přesvědčivého, nic, co by vás nějak usvědčovalo. Začala jsem přemýšlet, jestli jste opravdu cíl, po kterém Aro touží.

Ale pro rodinu bych udělala všechno.

Jenomže jsem se zamilovala, na první pohled jsem věděla, že mi nebudeš lhostejný. A když jsi mi lásku opětoval, byla jsem ta nejšťastnější pod sluncem, ale stále jsem měla na paměti, že moje rodina potřebuje pomoct. Když mě poprvé od tebe odvolali, myslela jsem, že umřu. Toužila jsem se k tobě vrátit a všechno ti říct. Když mě zavřel zpátky do sklepení za rodinou, vše jsem jim řekla a oni mě přesvědčili, že budou raději mrtví, než aby žili na můj úkor. Když sis pro mě přišel, měla jsem vymyšlený plán, budu dodávat informace Arovi, ale pouze naprosto bezvýznamné.

A když jsi mě požádal o ruku, věděla jsem, že tě už nedokážu opustit. Miluji tě celým svým srdcem a celým svým srdcem miluji to dítě, které s tebou mám. Nikdy bych tě nepodvedla, nikdy bych ti to neudělala. To dítě je celé tvoje, stejně tak jako moje srdce. Když jsi odešel pryč a já zůstala sama, vyhledal mě Aro, že pokud se nevrátím do Volterry a s tebou se nerozvedu, zabije celou mou rodinu a i tvou. To jsem nemohla dopustit, ani kdyby to znamenalo mou záhubu. Musela jsem ti říct ty lži.“ Brečela po celou dobu, co mi to vykládala. Jak hrozný život si prožila a přesto byla rozhodnuta mě chránit a kvůli mně i umřít.

„Je mi hrozně líto, že mi to tak dlouho trvalo pochopit, že jsem na tebe křičel. Moc mě to mrzí, odpustíš mi někdy?“ Vzal jsem ji za ruku.

„A odpustíš ty mě?“ odpověděla mi otázkou.

„Už jsem ti odpustil dávno.“ Políbil jsem ji na její špinavou ručku.

„Já tobě nemám co odpouštět.“ Objala mě. Takhle jsme seděli několik minut. Vdechoval jsem její vůni a ona mi vzlykala do košile. Myslím, že brečela hlavně pro svoje rodiče. Nevím, jestli se z toho tak rychle vzpamatuje.

„Co je to?“ ucítil jsem zvláštní dotyk na mém břiše.

„To se s tebou seznamuje naše dítě.“ Odtáhla se ode mě a vzala moji ruku do mé, potom ji položila na své vypouklé bříško a já ucítil ten samý pohyb.

„Naše dítě,“ rozplýval jsem se.

Konečně jsem spojil naše rty v jedny. Ten slastný pocit, co se mi rozlil po těle, mě opět zacelil, konečně byla zase moje a teď už nadobro. Nemohl jsem truchlit za její rodinu, protože jsem svou rodinu opět našel.

Ještě několik desítek minut se koukala na hrob své rodiny. Po tváři jí stékaly slzy. Bylo jí mi hrozně líto, ale nemohl jsem smutnit s ní. Pokaždé, když jsem se na ni podíval, věděl jsem, že už je nadobro moje, a když jsem viděl její vypuklé bříško, zaplavovalo mě štěstí.

„Měli bychom jít.“ Ohlédla se po mně.

„Dobře, jestli jsi připravená.“ Vzal jsem ji do náruče a opět s ní vyběhl. Přitiskla se ke mně a v ruce žmoulala cíp mé košile. Lehounce sebou mrskala. Doběhli jsme k letišti asi za hodinku. Naše rodina už byla nachystaná a převlečená.

„Všechno v pořádku.“ Přistoupila k nám Esmé. Nemusel jsem ani odpovídat, poznala to na mém výrazu a Bella neváhala a objala Esmé kolem krku. Opatrně jsem ji pustil, aby si Esmé mohla vychutnat celé její obětí.

„Tolik jsi nám chyběla, holčičko,“ vzlykala Esmé. Takhle to pokračovalo u každého z rodiny. Nejvíce ji objímala Alice a na Jasperově tváři bylo poznat, že je Alice šťastná.

Na rodině bylo vidět, jak jsou šťastní, ale zároveň to nechtěli dávat najevo, protože viděli, jak je Bella ze smrti svých rodičů a bratra zničená.

„Tady máte oblečení, hlavně ty, Bello, takhle tě do letadla nepustí.“ Vrazila jí oblečení do ruky Alice.

„Díky,“ poděkovala jí Bella a otočila se ke mně.

„Neboj, budu tě chránit, aby tě neokukovali.“ Usmál jsem se a za sebou jsem slyšel nesouhlasné mručení od Emmetta. Bella se převlíkala a já se po celou dobu musel koukat jinam, protože pohled na ni mě nesmírně vzrušoval. Měla velké bříško, taky je to normální, když je už v osmém měsíci.

„Tak honem,“ popoháněla nás Alice, protože jsme se k odchodu moc neměli.

„Edwarde, já to pěšky nezvládnu, teď jsem byla několik měsíců zavřená v místnosti, kde se dalo sotva chodit…“ nedopověděla, protože jsem to okamžitě pochopil a vzal ji do náruče.

„Tak jsem to myslela.“ Usmála se a položila mi hlavu na rameno. Poprvé po celé době se usmála, musel jsem si to zapamatovat, protože tak často to nebude. Nedošli jsme ani na letiště a už mi tiše oddychovala na rameni.

„Je mi líto, pane, ale budete muset svou ženu probudit, abych se na ni podívala pořádně,“ přela se žena za přepážkou. Nabízel jsem jí i peníze, což normálně zabralo, tahle byla neoblomná.

„Lásko,“ začal jsem ji budit.

„Co je?“ Otevřela svoje očka a podívala se na letušku. Ta si zkontrolovala podobu na pase a pustila nás dál.

„Mrcha,“ zabručel jsem.

„Dělá jenom svou práci.“ Vymanila se mi Bella z náruče. „Potřebuju na záchod.“ Mířila si to k toaletám. Čekal jsem na ni před dveřmi, ostatní se ještě odbavovali, takže jsme tam byli jenom my dva.

„Au,“ uslyšel jsem najednou tichý výkřik z Belliných úst. Okamžitě jsem vletěl do dveří bez ohledu na dámu namalovanou na dveřích.

„Co se stalo?“ vyjekl jsem, když jsem ji viděl opírat se o zeď a držet si ruku.

„Ale nic,“ odporovala mi.

„Neříkej, že nic, když tě vidím.“ Vzal jsem ji za ruku a prohlídl si, co si udělala.

„Neodhadla jsem zavírání dveří.“ Sklopila zrak. Na ruce měla známky, že si přiskřípla prsty do dveří.

„Ty jsi moje šikulka.“ Usmál jsem se a ruku jí pofoukal.

„To beru jako poklonu.“ Usmála se smutně a společně jsme vyšli před dveře, kde na nás už čekala už celá rodina.

„Co jste to tam dělali? Edwarde, to jsi nemohl vydržet až na doma?“ smál se Emmett jako pominutý.

„Mlč, když o tom nic nevíš,“ utrhl jsem se na něho, protože mě svými narážkami naštval. Emmett myslí vždycky jenom na jedno a myslí si, že na tom jsou všichni takhle. Zuřil jsem, ještě nikdy jsem nebyl z Emmetta tak vytočený. Způsobovala to ta situace, konečně jsem měl svou lásku zpátky, a pokud by chtěla, vzdal bych se i sexu. Jenomže to náš Emmettek nemohl pochopit.

„Promiň, brácho, já to tak nemyslel,“ omluvil se najednou Emmett... Asi podle to, jak jsem se tvářil, usoudil, že to přehnal.

„Dobrý,“ vyfoukl jsem a snažil se udržet v klidu. Asi by se mi to nepovedlo, kdybych vedle sebe neměl Bellu, která se o mě opírala.

Let byl celkem v pohodě, i když Belle moc dobře nebylo. Těšil jsem se na chvíli, kdy si ji položím do postele a obejmu ji, až si budu moct plně vychutnat její vypouklé bříško a ji samotnou. Teď, když bylo veškeré nebezpečí za námi a můžeme si užívat zbytek těhotenství, už se moc těším, až je budu opečovávat.

„Nenávidím cestování,“ stěžovala si moje láska při cestě autem domů.

„Vždyť už cestovat nemusíš,“ chlácholil jsem ji na zadním sedadle. Opírala se o mě a hladila mě po ruce. Najednou se Bella napřímila a vyfoukla namáhavě vzduch z plic.

„Co se děje?“ vyděsil jsem se a Carlisle začal brzdit.

„Ale nic, Carlisle, jeď!“ uklidňovala nás Bella.

„Dej mi ruku,“ nakázala mi a já jí vložil svou ruku do její. Potom si Bella položila mou ruku se svou na bříško a já to ucítil. Byl to letmý dotyk něčeho, co bylo viditelně na druhé straně bariéry.

„Co to je?“ nechápal jsem.

„To je pohyb miminka.“ Kroutila hlavou Bella, jako by bylo hrozné, že si to nepamatuji z lesa.

„Nikdy jsem to nezažil,“ odporoval jsem jí. Svou ruku jsem mezitím nechal na jejím bříšku.

„Edwarde, nemohl bys tu ruku stáhnout.“ Zavrtěla se po chvíli Bella.

Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beze slova - 27. kapitola - Vysvětlení: