Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Beze slova - 24. kapitola - Nečekané

02.09.2011 (09:30) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 4291×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

24. kapitola - Nečekané

„S Tanyou jsem nic neměl, ale ona mě chtěla vždycky, neříkám, že je škaredá, ale nijak mě nepřitahuje a nikdy nepřitahovala. Dal jsem jí už několikrát najevo, že po ní netoužím, ale myslím, že to pochopila až teď,“ pohladil jsem ji po tvářičce, aby si byla stoprocentně jistá, že jí nelžu.

„Je aby,“ prohodila a bylo vidět, že dál už toto téma nechce rozebírat, pustila se do jídla, asi abych věděl, že se již na nic nechce zeptat, nebo ještě něco na jazyku měla, ale už se nechtěla ptát.

„Co bys řekla takové menší procházce v lese?“ zeptal jsem se jí, když dojedla.

„Samozřejmě, jestli nejsi unavená,“ dodal jsem, protože takhle jsem ji táhnout ven nechtěl.

„To by bylo super,“ začala se zvedat s prázdným talířem z gauče, ale já jí to nedovolil.

„Ještě ne,“ převalil jsem si ji na čelem ke mně a položil talíř na zem.

„Ještě ne?“ opakovala po mně a lišácky se u toho usmívala. Rukama jsem bloudil po jejích zádech a pomalu vyhrnoval tričko, až se mi odhalilo celé její bříško. Potom jsem si ji přitáhl k sobě a políbil. Chyběla mi její přítomnost, ne že bych ji neměl stále u sebe, ale musel jsem si přiznat, že toužím po milování, po jejích stenech a její kráse.

„Edwarde, nech toho,“ odtáhla se ode mě a já se zamračil.

„Nemysli si, že na to taky nemám chuť, ale ne teď, ne tady,“ vysvětlovala mi, když mi viděla na tváři smutek.

„Fajn,“ zvedl jsem se, byl jsem lehce vyvedený z míry, takhle mě ještě neodmítla. I když jsem ji chápal, bylo mi to částečně i líto. Musel jsem se přiznat, že jsem byl nadržený a to moc.

„Kde jsou všichni?“ zeptala se mě a tím mě vytrhla z přemýšlení.

„Na lovu, jeli za Eleazarem. Nechali nám soukromí, Carlisle tvrdil, že se to už nebude teďka opakovat,“ seděl jsem na gauči jako opařený.

„Jsi naštvaný,“ konstatovala a chystala se vstát.

„Nejsem naštvaný,“ podíval jsem se na ni.

„Jsem nadržený,“ dodal jsem a sklonil hlavu, nechtěl jsem se jí dívat do očí.

„To jsem nechtěla,“ sedla si ke mně zpátky, ale nedotkla se mě, jakoby se bála, že mě ještě víc vzruší.

„Musím na lov,“ vysoukal jsem ze sebe, protože jsem se musel uklidnit. Nemyslel jsem to nijak zle, ale ruce se mi třásly a můj kamarád byl v pohotovosti.

Doufal jsem, že to sama zvládne, necítil jsem se dobře, že jsem ji opustil, ale jinou možnost jsem neměl. Běhal jsem po lese několik hodin, potom jsem si něco ulovil a byl jsem připraven vrátit se k ní.  Během těch hodin jsem si všechno urovnal v hlavě a můj kamarád se uklidnil.

Když jsem dorazil domů, byla tam tma, sice jsem slyšel její srdce, ale i tak mě to vyděsilo. Vběhl jsem do domu a zamířil přímo k tomu srdci.

„Bello?“ křikl jsem a přiběhl k ní, ležela schoulená na posteli a brečela.

„Ty už jsi tady?“ utřela si slzy a posadila se.

„Promiň, mě to moc mrzí,“ ignoroval jsem její poznámku a začal se hned omlouvat.

„Musím ti něco říct,“ odbyla mě a na tváři se jí usadil odmítaví postoj.

„Už nad tím přemýšlím dlouho, nevěděla jsem, jak ti to mám říct. Edwarde, já se chci rozvést,“ vyřkla něco, co moje hlava naprosto nepobrala.

„Co to říkáš?“ vykoktal jsem v naprosté apatii, do které mě uvedla.

„Chci se rozvést a hned odejít,“ zopakovala mi to, až teď jsem si všiml sbalených věcí u dveří.

„Ne, to nemůže být pravda,“ chytl jsem ji za ruku.

„Chci se rozvést a na tom nic nezměníš,“ vysmekla se mi a šla ke dveřím. Vzala si malou tašku a vycházela z pokoje.

„Ty mě nemiluješ, to celé si jenom předstírala, jsi vůbec těhotná?“ rozkřikl jsem se na ni ve strachu, že o ni přijdu.

„Těhotná jsem, ale ne s tebou,“ dodala, nevěděl jsem, co říká, byla naprosto mimo, říkala to tak vyrovnaně, tak sebejistě.

„To není pravda, lžeš,“ stoupl jsem si k ní a odmítal ji pustit.

„Po celou dobu jsem ti lhala a nikdy jsem tě nemilovala,“ proklouzla kolem mě a zamířila do garáže.

„To nemůžeš,“ nevěděl jsem, co jí říct, co dalšího jí říct.

„Naopak musím,“ nastoupila do auta a vyjela z garáže. Neměl jsem sílu jí zastavit, ani nějak jinak ještě protestovat.  Zmizela v dálce a já se doslova sesypal na zem. Nevím, jak dlouho jsem tam ležel, až jsem uslyšel vedle sebe hlasy.

„Už se probírá z apatie,“ podotkl někdo v mé blízkosti, ale kdo, to jsem neurčil.“

„Co se stalo, Edwarde?“ ptala se mě Esme.

„Opustila mě, řekla, že mě nemiluje a že to dítě není moje, že už nechce…“ rozvzlykal jsem se.

„To není pravda,“ vykřikla Alice.

„Ale je, lhala mi, po celou dobu mi lhala, chtěla mě jenom využít a chce se rozvést,“ koukla jsem se do zdi.

„Tomu nevěřím?“ odporovala mi Alice, nikdo jiný toho nebyl schopen. Zavrčel jsem na ni a chystal se odejít, nechali mě, nikdo mi neodporoval možná proto, že neměli jak.

Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beze slova - 24. kapitola - Nečekané: