Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Beze slova - 22. kapitola - Škola

11.08.2011 (09:00) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 4592×

22. kapitola - Škola

„A na co?“ Polkl jsem.

„Na tebe.“ Vloudila se za mnou do sprchy a přitiskla se na mě.

„A já na tebe,“ přistoupil jsem na její hru. Už dlouho jsem po tom toužil, ale nechtěl jsem na ni tlačit. Bylo toho na ni teďka hodně. Těhotenství, Aro,...

„Edwarde, jsi v pořádku?“ Odtáhla se ode mě Bella, když jsem se zarazil.

„Ne, jenom se pokouším vymyslet, jak uspokojím svou manželku.“ Políbil jsem ji na čelo.

„Tak to schvaluji.“ Vyhledala moje rty a ještě víc se na mě natiskla.

„Nepřestávej,“ zavrněla a já už na nic nečekal. Sjel jsem rukou na její podbřišek a začal ji hladit. Vrněla jako kotě a já si užíval každý její vzdych. Políbil jsem ji na její ňadra a chytnul za boky.

„No tak, Edwarde,“ zavrněla, teď už naštvaně. I já byl hrozně vzrušený a konečně si o to řekla. Vysadil jsem si ji do náruče a vniknul do ní. Prohnula se mi v zádech, držel jsem ji v náručí, aby si neublížila. Pomalu jsem ji opřel o stěnu ve sprše a začal se v ní pohybovat.

„Miluju tě,“ pošeptal jsem jí do ouška a políbil na tvář.

„Já tebe,“ vykřikla vzrušeně. Bella došla k vrcholu dřív než já. Já jsem ještě několikrát přirazil a sám dosáhl vrcholu. Opatrně jsem z Belly vyklouzl a posadil jsem se s ní na zem. Oddechovala mi na rameni a na její tváři byl úsměv.

„Půjdeme si lehnout.“ Zvedl jsem se s ní. Osušil jsem ji a položil do postele. Lehl jsem si vedle ní a začal jí broukat ukolébavku.

„Spinkej,“ šeptl jsem jí do ouška. Během několika minut usnula. Spala klidně celou noc. Kolem čtvrté hodiny ranní jsem ji musel opustit. Nutně jsem potřeboval na lov. Čekala nás škola a já se musel mít pod kontrolou.

„Esme, pohlídej mi Bellu,“ poprosil jsem ji. Seděla na gauči a dělala něco do práce.

„Neboj, pohlídám ji.“

Vyběhl jsem ven a užíval si rychlost. Vypil jsem několik masožravců a rozběhl jsem se zpátky domů.

„Alice, nemusím přece vypadat jako top modelka,“ smála se Bella.

„Musíš, Bello,“ smála se nazpátek Alice.

„Co se tady děje.“ Vešel jsem do dveří a zarazil se.

„Jsi nádherná, takhle s tebou do školy nejdu.“

„Proč?“ vypálili na mě obě dvě.

„Budu muset odhánět všechny nápadníky,“ zaúpěl jsem.

„To ti jenom prospěje,“ zasmála se Alice a odešla z pokoje.

„Jak jsi to myslela?“ Otočil jsem se na ni, ale už tam nestála.

„Tak, že trocha žárlivosti ti jenom prospěje,“ vysvětlila mi Bella.

„Tak to potěší,“ zavrčel jsem.

„Jak bylo na lovu?“ změnila téma.

„Dobře, ale chyběla jsi mi.“ Políbil jsem ji.

„To je dobře,“ zasmála se a sešla ze schodů. Převlékl jsem se a vydal se za ní. Když jsem ji uviděl, cpala se snídaní.

„Budeš tlustá,“ smál se jí Emmett. Zavrčel jsem na něho.

„Je to pravda,“ obhajoval se.

„Já nejsem tlustá,“ ohradila se na něho moje láska.

„Teď ne, ale budeš,“ nenechal se odbít.

„To není pravda,“ začala pofňukávat. Hormony už jí začínají lítat.

„Nechtěl jsem tě rozbrečet,“ snažil se situaci zachránit Emmett.

„To se ti povedlo,“ utrhl jsem se na něho.

„Miláčku, těhotné nemůžeš takhle rozrušovat.“ Vešla do dveří Rose.

„Nechtěl jsem,“ obhajoval se sám Emmett.

„Já mu vysvětlím zásady,“ ujistila mě a společně s Emmettem odešla.

„Klid, on to tak nemyslel,“ utěšoval jsem Bellu.

„Myslel,“ plakala mi na rameni.

„Díky, Emmette, to se ti fakt povedlo,“ zaburácel jsem na celý dům.

„Promiň.“ Slyšel jsem odpověď někde z dálky. Emmett se určitě uklidil někam do bezpečí, protože kdybych ho měl na očích, tak mu oddělím hlavu od těla.

„Jdeme do školy, opravdu se na to cítíš?“ optal jsem se jí, když se uklidnila.

„Jo, jdeme.“ Upravila se. Pomohl jsem jí obléct kabátek a vyrazili jsme do školy. Jeli jsme dvěma auty.

Když jsme dorazili na parkoviště před vysokou školu, bylo tam již dost rušno.

„Přihlásil jsem nás na obor Hra na klavír. Už tehdy jsem si všiml, jak dokonale hraješ,“ objasnil jsem jí.

„To je skvělé,“ radovala se a políbila mě na tvář.

„Měli bychom vystoupit.“ Přešel jsem na její stranu auta a otevřel dveře.

„Musíš mi říct, když ti bude špatně.“

„Neboj se,“ usmála se na mě a vystoupila. Kráčeli jsme na první přednášku. Bella se koukala kolem sebe a stále se usmívala.

Přednáška byla zajímavá a je pravda, že něčemu jsem se přiučil i já, naproti tomu Bella hltala každé slovo. Takhle prožívala každou přednášku, vypadala, že je do toho úplně zabraná. Byl jsem z toho nadšený. Tohle byl obor, který ji zajímal.

„Už je konec,“ usmál jsem se na ni, když skončily dnešní přednášky.

„Škoda.“ Políbila mě, a tak jsme vyrazili na oběd. Ostatní chodili na jiný obor, takže neměli stejné přednášky.

„Dám si čokoládový dort.“ Přicupitala k pultu se sladkým.

„To není oběd,“ odmítal jsem jí dort koupit.

„Nic jiného nechci.“ Dala si ruce v bok.

„Tak fajn.“ Přemluvila mě, tak jsem jí koupil dort.

„Miluji tě.“ Políbila mě na tvář.

„Tak si jdeme sednout,“ popohnal jsem ji.

„Nikde není místo.“ Rozhlídla se kolem a já s ní.

„Jdeme tamhle.“ Vzal jsem ji za ruku a dotáhl ke stolu, kde seděl jeden pár.

„Můžeme si přisednout?“ zeptal jsem se jich zdvořile.

„Ale jistě,“ usmála se na nás dívka.

„Já jsem Melinda a tohle je můj přítel Thomas,“ představila se nám.

„Já jsem Bella a tohle je můj přítel Edward,“ usmála se na ni Bella a odpověděla jí stejnou větou jako ona.

„Co studujete?“ zeptal se nás Thomas a pokukoval po Belle. Z jeho myšlenek jsem viděl lásku k Melindě, ale Bella se mu líbila taky. Stiskl jsem ruku Belle silněji, až sykla.

„Edwarde, to bolí,“ ohradila se.

„Promiň, jen jsem se zamyslel.“ Pohladil jsem jí po ruce. Melinda i Thomas byli moc příjemní, i když Thomas stále pokukoval po Belle. Nakonec jsme se rozloučili a my se vydali domů.

„Škola je skvělá, ale proč jsi mě tak stiskl. Nikdy se ti to nestalo,“ ptala se mě.

„Myslel na tebe.“ Sklopil jsem hlavu.

„Žárlíš,“ usmála se.

„A co?“ vyštěkl jsem na ni omylem.

„Promiň,“ zakoktala se a odtáhla se víc k oknu. Zastavil jsem, takhle jsem ji nechtěl ublížit. Vylítlo to ze mě naprosto nerozmyšleně.

„Omlouvám se, ale takovou žárlivost jsem ještě nepocítil,“ omlouval jsem se.

„Ne, to ty promiň, jenom jsem se lekla.“ Uvolnila se a chytla mě za ruku.

„Celý den jsem poslouchal slintající myšlenky kluků na přednáškách, a pak to dorazil Thomas, byl jsem naštvaný a nemohl jsem se soustředit, to ta žárlivost,“ snažil jsem se jí to vysvětlit, jak nejlíp jsem mohl.

„Chápu, ty pohledy dívek, byly něco podobného, ale musíš vědět, že já miluji jenom tebe a to maličké, co nosím pod srdcem,“ usmála se na mě.

„A já miluji vás, nikdy vás neopustím.“ Přitáhl jsem si ji k sobě a vyhledal její rty.

„My víme,“ usmála se na mě.

„Můžu řídit?“ Přeladila na jinou notu.

„Umíš to?“ ptal jsem se jí, protože mi nepřišlo reálné, že by mohla ve Volteře řídit auto.

„Felix mě to naučil,“ usmívala se.

„Tak dobře.“ Přesedli jsme si. Věděla přesně co dělat a uměla i řídit. Jela sice pomaleji, než jezdím já, ale na člověka to bylo akorát.

„Řídíš dobře,“ pochválil jsem ji, když zaparkovala před domem.

„Já vím,“ usmívala se jako sluníčko.

„Edwarde, Bello, pojďte nahoru, máme návštěvu,“ zavolala na nás Esme. Bella se přitiskla ke mně.

Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beze slova - 22. kapitola - Škola: