Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Beze slova - 21. kapitola - Klid

07.08.2011 (15:45) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 4295×

21. kapitola - Klid

Probudila se až kolem dvanácté hodiny.

„Dobré ráno.“ Políbil jsem ji na čelo. Nevěnovala mi ani jeden pohled a vyhrabala se z postele. Odběhla do koupelny a začala zvracet. Soucitně jsem se na ni koukal a při tom ji držel vlasy. Esmé se najednou objevila se skleničkou vody, vzal jsem si ji od ní a počkal, až si Bella vyčistí zuby.

„Tady máš vodu.“ Přiložil jsem jí k ústům sklenici. Když ji vypila, zavřela oči a začala nahlas dýchat.

„Něco se děje?“ strachoval jsem se. Zavrtěla hlavou, ale já jsem se nenechal ošálit.

„Jdeme zpátky do postele,“ zavelel jsem a vzal Bellu do náruče. Jelikož se vůbec nebránila, tak jí bylo vážně špatně.

„Jak jsi na tom, Bello, už máme všechno sbaleno a byl jsem se rozloučit s Arem a mohli bychom vyrazit.“ Přišel se na ni podívat Carlisle.

„Můžeme jet, zlato?“ zeptal jsem se jí. Kývla na souhlas, ale moc z toho nadšená nebyla.

„Odneseme tašky do aut a ty vezmi Bellu,“ přikázal mi Carlisle. Udělal jsem tak a vzal Bellu do náruče a s pomocí Esmé jsme ji převlékli a pomohli do auta. Ležela mi na rameni a podřimovala. Konečně jsme byli v letadle a Bella mohla promluvit.

„Jak ti je?“ zeptal jsem se jí starostlivě.

„Špatně,“ přiznala mi to, co jsem si myslel. Víc jsem si ji k sobě přitáhl a hladil ji po zádech. Bylo vidět, že jí není nejlíp, tak jsem na ni již nemluvil a nechal jí možnost, aby usnula. Usnula po pěti hodinách letu a následně ho celý prospala, ani při vystupování z letadla jsem ji nechtěl budit, takže jsem ji vzal do náruče a celé letiště ji nesl. Konečně jsme byli u aut, položil jsem Bellu na zadní sedadlo a sedl si k ní. Chyběla nám ještě hodinka cesty domů.

„Edwarde!“ křikla, když se probudila a já jí zrovna chystal oběd.

„Tady jsem, už jsme doma,“ doběhl jsem k ní a objal ji.

„Lekla jsem se,“ přiznala mi a lehla si do mé náruče.

„Chystám ti dole jídlo. Jak ti je?“ optal jsem se jí.

„Už dobře,“ usmála se na mě.

„Půjdu do koupelny a potom přijdu za tebou dolů. Kde jsou ostatní?“

„Jsou na lovu.“

„Ty bys měl jít taky,“ mračila se na mě.

„Půjdu hned, jak oni přijdou, nechtěl jsem tě nechávat samotnou,“ slíbil jsem jí a vyšel z pokoje. Za sebou jsem slyšel jenom zaklapnutí dveří od koupelny.

„Tak pojď,“ pobídl jsem ji, když jsem ji slyšel na schodech.

„Nemám hlad,“ přiznala se mi.

„Jak to?“

„Nevím,“ kroutila se.

„Jen bych si lehla k televizi a odpočívala.“ Sešla ze všech schodů.

„Tak jdeme odpočívat,“ zavelel jsem.

„Letadlem už neletím,“ promluvila na mě, když jsem chystal film do DVD.

„Ani já, koukat se na tebe, jak trpíš, mě ubíjelo.“ Sedl jsem si za ní a pustil film.

„Ráno mi bylo špatně celkem normálně, ale v tom letadle to bylo hrozný.“ Položila si svou hlavu na moje kolena. Bella byla do filmu zabraná, ale já musel pokukovat po ní. Už se hrozně těším, až to na ní bude vidět, až budu moct pohladit její bříško a budu vědět, že tam opravdu roste malá osůbka.

„Nepůjdeme se projít?“ navrhla asi po hodince filmu.

„Už tě to nebaví,“ uchechtl jsem se.

„Nebaví,“ zamračila se a dala mi tak jasně najevo, že ona se teda nebaví.

„A kam to bude,“ zeptal jsem se jí.

„Víš, jak jsi mi minule koupil tu čokoládovou zmrzlinu,“ zavzpomínala a já s ní.

„Chtěla bych taky ještě čokoládovou zmrzlinu,“ usmívala se.

„Jen napíšu ostatním vzkaz, kde jsme, kdyby se vrátili dřív. Počkej na mě u auta.“

Rychle jsem naškrábal na papírek vzkaz a vzal si bundu. Bella na mě čekala už u auta, na její tváři bylo vidět, jak je z výletu nadšená. Konečně se pořádně uvolnila a užívala si každou chvilku, kterou prožívala. Chci jí splnit všechno, co bude mít na jazyku, všechno co si bude přát.

Odpoledne s Bellou uteklo jako nic. Byla plná elánu, až jsem se divil, že to všechno zvládá.

„Zítra jdeme do školy,“ objasnil jsem jí, když jsme seděli v autě cestou domů.

„Už zítra,“ povzdechla si.

„Jestli nechceš, tak nemusíme, bude lepší, když budeš doma, aby ses neunavila,“ oddechl jsem si a doufal, že je toto téma uzavřené.

„Ale Edwarde, já ti říkala, že do školy jdu. Nechci být doma, bude tam nuda a já se nechci nudit. Ve škole budeš se mnou, a kdyby něco, tak pojedeme domů.“

„Dobře,“ rezignoval jsem. V něčem měla pravdu, alespoň ji budu mít u sebe.

„Konečně jste tady,“ objala Esmé Bellu, když jsme vstoupili do domu.

„Děje se něco?“ strachoval jsem se.

„Ale ne, jenom jste byli dlouho pryč. Edwarde, vždyť se Bella snadno unaví, nesmíš ji vystavovat takové námaze,“ kárala mě.

„Neboj se, Bella je v pořádku,“ pohladil jsem Esmé po rameni, abych ji uklidnil.

„Jenom mám hlad,“ usmála se Bella a zamířila do kuchyně.

„Je šťastná,“ usmívala se Esmé a šla za ní. Já sám jsem se šel vysprchovat, protože jsem chtěl nechat Bellu, aby se v klidu najedla. Najednou jsem uslyšel klapnutí dveří.

„Bello?“ otočil jsem se na ni. Stál jsem ve sprše a nemohl se na ni vynadívat. Stála tam nahá a usmívala se, jakoby něco udělala.

„Můžu za tebou?“ usmívala se.

„Měla by ses jít najíst. Esmé ti něco určitě připraví,“ snažil jsem se zakrýt své naprosto černé oči. Byly sice černé, protože jsem dlouho nebyl na lovu, ale tato černá neměla s tou černou nic společného.

„Ve skutečnosti mám chuť úplně na něco jiného,“ stále se usmívala.

Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beze slova - 21. kapitola - Klid: