Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Beze slova - 20. kapitola - Ples

26.07.2011 (14:30) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 4462×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

20. kapitola - Ples

„Dobré ráno,“ pohladil jsem ji po tváři, když otevřela očka. Zadívala se na mě a potom vyběhla do koupelny. V okamžiku jsem stál u ní. Zvracela, držel jsem jí vlasy. Bylo mi jí líto, že musí všechno snášet. Potom si vyčistila pusu a společně jsme vyšli z koupelny.

„Všechno v pořádku?“ ptal se nás Carlisle přede dveřmi.

„Jenom ranní nevolnost,“ odpověděl jsem mu a Bella kývala hlavou.

„Esme ti nachystala snídani,“ promluvil na ni. Bella mě pustila a šla za Esme.

„Není to moc dobře načasovaný,“ pošeptal mi, aby to Bella neslyšela.

„Vím, ale co mám dělat,“ zavrčel jsem na něho. „Promiň.“

„V pořádku Edwarde, musíme si dávat pozor, aby se jí neudělalo špatně při plese. Musíš si s ní promluvit,“ pošeptal mi. Měl pravdu, Bellina nevolnost mohla zapříčinit obrovské problémy.

Když jsem přišel do pokoje, Bella se spokojeně cpala rohlíkem se šunkou. Esme se na ni koukala, jakoby ji ještě neviděla. Bylo na ni vidět, že má Bellu ráda a už se jí nikdy nevzdá. To já ostatně taky.

„Hotovo,“ konstatoval jsem, když Bella nacpala do pusy poslední kousek rohlíku.

„Musíme si promluvit,“ vzal jsem ji za ruku a odvedl do pokoje. Podívala se na mě stylem, co se děje, tak jsem začal.

„Bello, máme strach, že by se ti mohlo udělat nevolno na plese, a Aro by tak poznal, že jsi těhotná. Budeš stále u mě a nespustím tě z očí. Jakýkoli náznak nevolnosti nebo něco takového mi musíš hned říct a mi to zahrajeme na něco jiného, ano?“ domlouval jsem jí. Kývala hlavou na důkaz toho, že mi rozuměla.

„Miluji tě a nechci tě ztratit,“ políbil jsem ji. Bylo na ni vidět, jak se jí to tady nelíbí a jak by nejraději byla odsud pryč. Najednou někdo zaťukal.

„Aro si přeje mluvit s Bellou,“ zasmál se Felix při slově mluvit. Nevěděl jsem, jestli ji pustit, ale Bella se za mnou objevila již oblečená a šla za Felixem. Nechal jsem ji jít, ona věděla, jestli je to pro ni nebezpečné.

„V pořádku,“ ptal jsem se jí, když se asi po půl hodině vrátila. Kývla, jakože vše v pořádku a já si mohl oddechnout.

„Tak pojď Bello, musím tě připravit,“ vyrušila nás Alice.

„Edwarde, ty máš oblečení vedle v pokoji, já si vezmu na starost Bellu,“ vyhazovala mě.

„Alice, kroť se, víš, jak je na tom,“ pohrozil jsem jí.

„Neboj,“ vyhnala mě za dveře. Šel jsem si teda obléct oblek. Když už jsem byl oblečený, volala mě Alice.

Vběhl jsem do pokoje a okamžitě zamířil za Bellou na záchod. Už zase zvracela, snažila se být potichu, ale zas tak jí to tentokrát nešlo.

„To nic, Bello,“ klidnil jsem ji. Lehce si opláchla obličej a zamířila za Alice. Ta jí už jenom doopravila a pomohl jí do šatů.

„Hrozně ti to sluší,“ pochválil jsem ji a nabídl jí rámě. S úsměvem ho přijala.

„Bello, víš, co jsi mi slíbila?“ ptal jsem se jí před dveřmi do sálu. Věděl jsem, že na to nezapomněla, ale musel jsem vědět, že to má stále na paměti. Kývla, že mi rozumí. Hned nato se otevřely dveře od sálu. Ten byl nádherně vyzdobený, všude kolem byli upíři ve společenských oděvech. Ucítil jsem, jak se vedle mě Bella zachvěla.

„Klid, budu stále u tebe,“ pohladil jsem jí po jejím obnaženém rameni.

„Tak jdeme,“ pobídl jsem jí a společně s ní a s celou naší rodinou jsme vstoupili do sálu.

Postavili jsme se kousek od dveří, abychom neměli upíry ze všech stran. Už teď byla Bella vystrašená a to by jí ještě přitížilo.

„Chtěl bych pronést přípitek,“ rozneslo se najednou sálem a všichni utichli. Bella se viditelně nebavila. Po celou dobu se tiskla na mě a těkala očima po sále.

„Dnes je 1000. výročí vzniku Volterry. Chtěl bych zde přivítat veškeré hosty. Doufám, že se na této skromné slavnosti budete bavit. Pokud bude mít někdo hlad, v jídelně jsou nachystány termosky s lidskou krví. A abych ukázal mým přátelům, že si jich nesmírně vážím, je tam i zvířecí krev a lidské jídlo. Teď už se jenom bavte,“ ukončil svůj proslov a zamířil k nám.

„Je od tebe nesmírně milé, že jsi nám nabídl zvířecí krev,“ poděkoval mu Carlisle, když k nám došel.

„Vím, že jsem vám hodně ublížil, ale snažím se to napravit,“ usmál se na mě.

„Aro, vím, že teď není moc dobré to řešit, ale chtěli bychom odjet hned ráno. Bella se tu moc necítí a my ji nechceme ještě víc nervovat.“

„Jistě příteli, nic jiného jsem ani nečekal,“ přitakal mu Aro.

„Nechci, abys to bral jako nevděčnost,“ bál se Carlisle.

„Neboj se, vše je v pořádku,“ odpověděl mu a potom se otočil na nás.

„Vidím Bello, že jsi šťastná, a i když jsem nezískal to, co jsem chtěl, alespoň jsi šťastná,“ podíval se na Bellu. Jeho červené oči se snažili Belle něco naznačit a dokonce jsem viděl lehké kývnutí z Belliné strany. Ale nemůžu to říct jistě, takže jsem to nechal plavat.

„Musím se již vzdálit, jsem žádán i jinde,“ hned nato navázal Aro. Kývli jsme mu všichni na souhlas.

„Zatančíš si se mnou?“ zeptal jsem se Belly, když Aro odešel. Kývla.

Lehce jsme se pohupovali v rytmu hudby. Nechtěl jsem se s Bellou moc točit, aby se jí neudělalo špatně. Její hlava mi spočívala na rameni. Vypadalo to, že se konečně uvolnila a začala mi důvěřovat. Najednou se zastavila a vytáhla mě pryč z parketu. Rychlým krokem vyšla ze sálu a opřela se o zeď.

„Dýchej,“ hladil jsem jí po ruce. Po několika minutách se uvolnila.

„Můžeme se vrátit?“ zeptal jsem se jí a viděl, že můžeme. Vrátili jsme se zase do sálu. Podle ostatních z rodiny si nikdo nevšiml, že jsme se vytratili.

„Všechno v pořádku?“ přimotala se k nám Esme.

„Jenom to musela rozdýchat,“ odpověděl jsem jí pouze pro její uši. Esme se na ni soucitně podívala a potom se zase vytratila.

„Nemáš hlad?“ zeptal jsem se Belly po hodině. Kývla na souhlas, tak jsme vyšli ze sálu a šli do jídelny.

„Nikdo tam není,“ uklidnil jsem ji. Vstoupili jsme do jídelny, na stolech byly vyskládány termosky s krví. Na posledním stole stál tác s jídlem a vodou.

Bella se k němu hned rozešla. Ochutnala a na tváři se jí objevil úsměv. Chutnalo jí a to bylo pro mě teďka důležité.

„Můžeme jít, lásko?“ zeptal jsem se jí po půl hodině jezení. Kývla a tak jsme se vrátili do sálu. Zábava byla v plném proudu.

„Můžu prosit o tanec?“ přišel k nám nějaký upír. Podle myšlenek nepatřil do Voltery, nepatřil k těm, které měla Bella pod štítem, se mi nezdál zlý, ale neměl jsem jistotu.

„Nevím, jestli je to vhodné,“ chtěl jsem ho lehce odehnat.

„Nemám problém s odoláním lidské krve a vím, že je němá, pouze si s ní chci zatančit,“ nenechal se.

Nakonec to vyřešil Bella, přešla ke mně a usmála se, potom vložila svou drobnou ručku do ruky neznámému upírovi a nechala se odvést na parket. Sledoval jsem ho jako ostříž a všiml jsem si, že i zbytek rodiny pokukuje po parketu, jakoby všichni Bellu hlídali. Po celou dobu s ní upír jednal velmi šetrně a musím říct, že jsem ji po chvilce přestal hlídat a šel za rodinou.

„Nežárli, bráško,“ dělal si ze mě srandu.

„Mám o ni strach,“ zadíval jsem se na parket. Držel ji jako poklad, ale nemohl jsem mu věřit. V myšlenkách jsem mu viděl, pouze chuť tančit a Bella se mu líbila.

„I žárlím,“ přiznal jsem se jim po chvilce.

„Miluje jen tebe, to přece víš,“ objala mě Esme.

„Mohu tě požádat o tanec?“ zeptal jsem se Esme zdvořile. Carlisle se vybavoval s jinými upíry, takže byla Esme volná.

„Jistě, moc ráda,“ odpověděla mi s nadšením. Kroužil jsem s Esme po parketě a jedním očkem hlídal Bellu. Esme byla skvělá tanečnice a dokázala mě i bavit, abych tak úpěnlivě nehleděl na Bellu.

Když skončila druhá píseň, tak jsem s Esme odešel z parketu. I Bella s upírem skončila a ten ji, jako správná gentleman, odvedl zpátky ke mně.

„Bylo mi potěšením,“ loučil se s Bellou a i se mnou. Bella se na něho usmála a potom se opřela o mě.

„Jsi unavená?“ všiml jsem si. Kývla na souhlas a dál se o mě opírala.

„Ještě chvilku vydrž, já to zařídím u Ara,“ předal jsem ji Esme.

„Aro, mohl bych s tebou mluvit?“ vešel jsem do Arovi skupinky upírů.

„Ale jistě, něco se děje?“ ptal se mě se zájmem.

„Ne, ale je už půl třetí ráno a Bella je unavená. Tak jsem se chtěl optat, zda bychom se mohli vzdálit,“ zeptal jsem se ho tím nejzdvořilejším tónem.

„Ale jistě,“ přitakal mi a já se s Bellou mohl konečně odebrat do pokoje. Než jsem zase došel za Esme, Bella byla již na půl ve spánku. Vzal jsem ji do náruče a odnesl do pokoje.

Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beze slova - 20. kapitola - Ples: