Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Beze slova - 2. kapitola - Aro

07.02.2011 (21:15) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 6577×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

2. kapitola -  Aro

„Rád vás vidím, přátelé,“ rozezněl se Arův hlas po sále, kam jsme vstoupili.

„I my tě Aro rádi vidíme,“ odvětil diplomaticky Carlisle. Zaměřil jsem se na Arovi myšlenky, ale nic jsem neslyšel. Nikdy jsem nic takového nezažil. Poohlédl jsem se sálem. Stáli tam další upíři, ale ani je jsem neslyšel. Jasper musel cítit moje pocity, protože si přitáhl Alici víc za sebe.

„Aro, vím, že je to na rychlo, ale nepozval jsi nás pouze proto, že bys nás chtěl vidět,“ začal diplomaticky Carlisle.

„Ano, jistě,“ usmál se na nás Aro.

„Mám na vás prosbu. Do své sbírky jsem získal skvost, o kterém jsem si myslel, že prosvítí Volteru, bohužel se tak nestalo. Carlisle, slyšel jsi něco o čtvrtečním upírovi?“ obrátil se Aro na Carlisla.

„Ne, to neslyšel,“ řekl pravdu Carlisle. Ani já jsem neslyšel nic o nějakém čtvrt upírovi.

„Budu tedy pokračovat,“ ozval se znovu Aro.

„Našel jsem 7-mi letou holčičku, která je čtvrteční upír. Její babička se zamilovala do upíra a společně zplodili její matku. Ta si vzala obyčejného člověka a společně zplodili čtvrtečního upíra. A tuto dívku mám tady. Je jediná svého druhu a já doufal, že si ji získám. Možná, že se zdám jako necitelný upír, ale i já mám city. Ta holčička tu žije už 20 let a za celých dvacet let nepromluvila ani jediné slovo. Nejenže nepromluvila ani slovo, ale ona nevydá ani jeden hlásek. Vím, že umí mluvit, protože když jsem ji našel, mluvila pěkně. Ale jakmile jsem ji vzal sem, zmlkla. Mám na tebe prosbu, chci, abys ji vzal z Voltery a přijal ji do své rodiny,“ dopověděl Aro příběh.

„Takže jestli to dobře chápu, ty chceš, abych do své rodiny začlenil čtvrtečního upíra?“ ujišťoval se Carlisle.

„Ano, přesně tak,“ ujistil ho.

„A jak se jmenuje?“ promluvila poprvé Esme.

„Jistě, to jsem vám ještě neřekl. Jmenuje se Isabella Maria Swan Volturi,“ odpověděl jí Aro. Tak jak to vypadá. Opravdu to není léčka, ale Aro po nás něco chce.

„Tak proti tomu nic nemáme,“ přerušil Carlisle mou myšlenku.

„Moc ti děkuji,“ usmál se Aro.

„Asi bych vám ji měl představit,“ zvedal se Aro.

„Aro, mohu se tě na něco zeptat?“ zeptal jsem se ho.

„Jistě na co?“

„Proč neslyším tvoje myšlenky?“ zeptal jsem se zdvořile.

„To dělá Bella. Nevím jak a proč, ale ona nás jakoby zaštítila. Má to svou výhodu, ale zpětně musím říct, že bylo lepší. Když tady nebyla.“

„To nechápu,“ řekl jsem popravdě.

„Když k ní přijdete a vidíte ji, máte úplně výčitky svědomí,“ zašklebil se Aro.

„Tak nám ji představ,“ zrychlovala situaci Esme.

„Dobře, ale nečekejte vřelé přivítání,“ uzemnil ji Aro.

Potom jsme společně vyšli z velkého sálu. Nevěděl jsem, co si mám myslet. Dívka, která nepromluvila 20 let ani jedno slovo. Nejenže ani jedno slovo, ale ani jeden zvuk. Nechápu, jak někdo nemůže vydat ani jeden zvuk. S rychlostí jsme se přesunuli k menším dveřím. Aro zaťukal, počkal několik sekund a vstoupil. Všichni jsme ho následovali. Esme se nedočkavě tlačila do dveří a Carlisle se jí držel, protože nevěděl, co se bude dít. Když jsem vstoupil, uviděl jsem dívku sedící u okna. Nebylo jí vidět do tváře, protože k nám seděla zády. Byla štíhlá, měla hnědé vlasy, které se jí táhly po zádech. Byly lehce vlnité a já se nemohl už teď vynadívat.

„Bello,“ promluvil Aro a čekal. Myslel jsem, že všichni musí Ara poslouchat, ale ona nic. Vůbec nereagovala ani se neotočila.

„Bello,“ zvýšil hlas, ale ona stále nic. Viděl jsem, jak se Jasper ošil i ostatní na tom nebyli nejlíp.

„Isabello,“ zahřměl Aro hlasitě. Konečně se dívka pohnula, otočila se k nám a vstala. Popošla několik kroků a zvedla hlavu. Naprosto mi vyrazila dech. Vlasy jí padaly do tváře. Ty měla lehce narůžovělé, ale uchvátili mně její oči. Měla je lehce nafialovělé, nikdy jsem takovou barvu neviděl. Až na druhý pohled jsem si všimnul, že v nich nemá žádnou jiskru. Její rty měly neutrální výraz, i když byly krásně červené a plné.

„Bello, chtěl bych ti představit tvou novou rodinu,“ začal Aro už mírným hlasem.

„Tohle je Carlisle a Esme, ty budeš na slovo poslouchat,“ pokračoval. Všimnul jsem si, jak zatěkala očima mezi Arem a Carlislem. Na tváři se jí mihnul strach, ale okamžitě ho zahnala pod svou masku.

„A tohle je Emmett s Rose a Alice s Jasperem a nakonec Edward,“ představil nás všechny. Bella si nás všechny letmo prohlédla, ale potom sklopila oči a zírala do země.

„Zabal si věci,“ nakázal jí a odešel, nechal nás tam stát.

„Bello, pomůžeme ti zabalit,“ ujala se toho jako vždycky Alice a společně s Rose začali balit její věci. Jasper zůstal stát u dveří, jakoby hlídal. Emmett se rozvalil na gauči a prohlížel si Bellu z dálky.

„Bello, jestli si chceš sbalit nějaké osobní věci sama, tak klidně můžeš,“ usmála se na ni Esme. Bella lehce natočila hlavu a začala si Esme prohlížet. Jakoby ji nějak zaujala, ani nevím proč, ale vypadala u toho úžasně. Ani nevím, proč jsem tak uvažoval. Po nějaké chvilce udělala blíž krok k Esme. Viděl jsem Carlisla, jak si Esme přitáhnul blíž k sobě a Jaspera, který se napřímil u dveří.

„Nech toho Carlisle, co by mi mohla udělat,“ udělala Esme krok k Belle.

„Něco chceš zlatíčko?“ promluvila na ni jemně. Já tam jenom tak stál a sledoval je. Nemohl jsem se na ni vynakoukat.

Bella udělala zase krok k ní a zvedla ruku. Nikdy jsem neviděl tak ladný pohyb. S tou jemností a něžností s jako to udělala, mě okouzlila. Byla tak křehká a nádherná. Nebyl jsem schopný udělat jediný pohyb, protože moje mysl nespolupracovala s tělem. Její ruka se zvedla až do výše Esmeina obličeje a chytla její vlasy. Esme to nečekala a ošila se, to Bellu muselo vystrašit, protože ruku okamžitě stáhla a ucouvnula o několik kroků zpět.

„Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit,“ snažila se Esme zachránit situaci, ale už se jí to nepovedlo. Bella se stáhla k oknu a zase začala koukat ven. Slyšel jsem Esmeiny myšlenky, strašně jí to mrzelo. Mrzelo ji, jak zareagovala a snažila se to vrátit zpátky. Ještě víc se přitiskla ke Carlisleovi a slyšel jsem dokonce vzlyk.

„Už to máme,“ křikla Alice. Bella sebou škubla.

„Neděs jí,“ vynadal jsem jí. Alice jenom protočila oči, vrátil jsem se pohledem na Bellu. Koukala na mě.  V jejích očích jsem uviděl zájem. Ani nevím proč, ale zahřálo mě to u mého kamenného srdce. Nikdy jsem nic takového nezažil. Najednou jsem slyšel za sebou uchechtnutí. Nemusel jsem se otáčet, protože jsem věděl, že to je Jasper.

„Tak už pojďme,“ dožadovala se Alice pozornosti.

„Bello, jdeme,“ obrátil se na ní Carlisle. Bella se otočila a čekala, co uděláme.

Carlisle chytnul Esme za ruku a společně vyšli ven, následoval je Emmett s Rose a Jasper s Alice a kufry. Já jsem počkal, co Bella udělá. Vybídl jsem ji rukou, aby šla, ale ona se ani nehnula.

„Tak pojď,“ začal jsem na ni jemně.

Udělala několik kroků a prošla kolem mě, potom ladnou chůzí vyšla z pokoje. Nechal jsem jí nějaký náskok a vyšel za ní. Po chodbě jsme nikoho nepotkali. Carlisle odešel rozloučit se s Arem. My jsme mezitím došli až k autu.

„Bello, pojedeš v tomhle autě,“ ukázala jí Esme na auto. Moje srdce zase poskočilo, protože jsem věděl, že pojede se mnou. Mezitím došel Carlisle a my mohli vyrazit. Bella se posadila na zadní sedadlo a já taky. Po očku jsem ji sledoval, celou cestu na letiště se koukala z okna. Mohl jsem si ji tak dobře prohlédnout. Let proběhl ve stejném duchu. Bella se koukala kolem a já pozoroval ji. Ostatní po nás pokukovali, ale nejvíc mě štval Jasper. Musel jsem na něho několikrát zavrčet, aby uklidnil svoje myšlenky.

Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beze slova - 2. kapitola - Aro: