Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Beze slova - 19. kapitola - Zpátky do Volterry

12.07.2011 (09:15) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 4674×

19. kapitola – Zpátky do Voltery

Pohled Edwarda:

Musel jsem na lov, i když jsem se nechtěl od Belly pohnout dál, tak jsem byl už vyhládlý. Rozloučil jsem se s ní a ještě s několika členy rodiny vyšel na lov. Lovil jsem asi dvě hodiny, a potom jsme se vrátili. Tak jsem se na ni těšil, ale když jsme dorazili k domu, nikdo tam nebyl.

„Kde jsou?“ strachoval jsem se.

„Nevím, víš, že jsem slepá,“ smála se mi Alice.

„Nedělej si ze mě srandu,“ zavrčel jsem na ni.

„Klid, Edwarde,“ předstoupil před ni Jasper.

„Promiň,“ omluvil jsem se oběma.

„Určitě tu za chvíli budou, Esmé je s ní,“ uklidňovala mě Rose. Emmett se jenom přiblble usmíval. Konečně jsem z dálky uslyšel auto.

„No vidíš,“ plácla mě do ramene Alice.

„Bello, kde jste, víš, jaký jsem měl strach, nevzaly jste si mobil,“ lamentoval jsem, ale ona jakoby to neposlouchala a naprosto mě ignorovala.

„Taky tě miluji,“ usmála se na mě a odešla do domu. Na co mi odpovídala, to nevím.

„Je jí něco?“ zeptal jsem se Esmé.

„Ona ti to řekne,“ usmála se na mě a objala.

„Bello, tak nás nenapínej,“ lamentovala Alice, když nám to už několik minut nechtěla říct. Usmívala se jako sluníčko a seděla na gauči.

„Bello, jestli nám to neřekneš, tak to vytáhnu z Esmé,“ vyhrožoval jsem jí, ale ani to nezabralo. Měl jsem nervy na vlásku a ona mě stále ještě napínala.

„Tak co, už to ví?“ vletěl najednou do dveří Carlisle.

„Nevím, co mám vědět?“ rozčiloval se a začínalo to ve mně vřít.

„Takže tě nechává vycukat,“ smál se mi Carlisle.

Najednou si stoupla a přešla ke mně. Vzala mě za ruku a přiložila mi ji k jejímu břichu. Co to dělá. Já přece její bříško znám naprosto dokonale. Bella, já, břicho, Esmé jako sluníčko, Carlisle, nemocnice. Bella je těhotná.

„Pane Bože, Bello,“ objal jsem ji. Potom se na Bellu vrhli ostatní.

„Já to nechápu,“ ozval se najednou Emmett.

„Budeš strejda,“ poplácala ho moje láska po rameni.

„Budu strejda?“ nechápal a teď jsem se musel smát já.

„Bože Emmette, Bella čeká miminko,“ musela mu napovědět Rose.

„Budu strejda,“ vypískl a běžel Bellu obejmout.

„Já jsem tvůj strejda,“ promluvil na bříško mé Belly.

„Myslím, že tě ještě neslyší, ještě ani nevypadá jako miminko,“ smála se mu.

„To nevadí, musí si zvykat,“ smál se Emmett. Už předtím vypadala, že je unavená, ale když zívla, musel jsem utnout veselí.

„Jsi unavená.“

„Bylo toho na mě dneska moc,“ usoudila sama, tak jsem ji odvedl nahoru.

„Dobrou noc,“ popřála všem.

„Chtěla bych ještě do sprchy,“ poprosila mě, jako bych jí to zakázal. Sám jsem si sedl na postel a vzal do ruky její pyžamo. Potom jsem se svalil na postel a přemýšlel, jestli budu ještě někdy šťastnější.

„Ještě mám fotku,“ promluvila na mě, když vyšla z koupelny.

„Tak mi ji ukaž,“ tetelil jsem se blahem.

„No, ale já na ní nic nevidím, ale Carlisle říkal, že vy upíři jo,“ smutnila a sedla si za mnou. Zadíval se na fotku a okamžitě jsem to uviděl. Byl to ještě takový malý bod, ale i já ho zřetelně viděl.

„Měl pravdu,“ přitáhl jsem si ji k sobě.

„Udělala jsi mě tím nejšťastnějším upírem na světě,“ vyznal jsem se jí a přitáhl si její rty. Nadšeně mi polibek oplácela, ale potom se odtáhla.

„Počkat, já myslela, že to už jsi?“ zamračila se.

„Učinila jsi mě otcem,“ políbil jsem ji znovu a teď už jsem jí nedal možnost se odtáhnout. Potom se Bella oblékla a lehla si do postele. Jednu ruku jsem jí dal pod hlavu a druhou jí položil na bříško. V takovéhle pozici usnula, spala klidně celou noc, až jsem se divil, že se jí nic nezdá. Každý kdo spí, má přece sny.

19. kapitola

„Dobré ráno,“ políbil jsem ji na líčko.

„Dobré,“ protáhla se a objala mě kolem krku.

„Chtěl jsem se tě zeptat, jestli chceš zapsat do nové školy, anebo budeš s Esmé doma. Já si myslím, že bys měla zůstat doma, aby ses moc nenamáhala,“ zeptal jsem se jí. Jedině ona měla právo si rozmyslet, jestli školu zvládne nebo ne. I když jsem byl její manžel a mohl jsem se s ní přít. Tak jsem ji nechtěl rozrušovat, protože ona by stejně nade mnou vyhrála.

„Asi půjdu do školy, teď to na mě ještě vidět není a cítím se v pořádku. Doma bych se nudila,“ svěřila se mi.

„Víš, že s tím nesouhlasím, ale dobře, tak tě zapíšeme a škola začíná zítra.“

„Nechtěl bys něco podniknout?“ ptala se mě a měla jiskřičky v očích.

„No třeba jsem ještě neviděla zdejší aquapark,“ usmívala se.

„Není to pro tebe moc nebezpečné,“ strachoval jsem se, že by si tam mohla něco udělat.

„Vždyť tam budeš se mnou,“ prosila mě.

„Dobře,“ podlehl jsem, jejím očkům se nedalo odepřít to, co chtěly.

„Děkuji,“ objala mě, a pak mě velmi rychle políbila.

„Ne, tak to nikam nejdeme.“ Zarazila se.

„Co? Proč?“ strachovala se.

„To budeš muset vykouzlit lepší polibek,“ našpulil jsem pusu. Hned měla zase v očích jiskřičky a vrátila se ke mně do postele. Políbila mě nejdřív na jeden koutek, potom na druhý a následně si vzala celé mé rty. Za tento polibek bych jí slíbil cokoliv.

„Můžeme,“ koukala se na mě.

„Tak jdeme, Alice už všechno zabalila. Stačí, když se nasnídáš a můžeme vyrazit,“ objasnil jsem jí.

„Bello, můžeme jet s vámi?“ přilítla najednou Alice s Jasperem a Rose s Emmettem.

„Jasně, že můžete,“ obrátila se na ně Bella.

„Esmé, taky jedeš s námi?“ zeptala se Bella Esmé, která byla dole v kuchyni.

„Ne, zlatíčko, jsem na dnešek domluvená s jednou paní kvůli rekonstrukci domu, ale vy si to užijte,“ přiběhla Esmé nahoru.

„A tady máš snídani,“ podala Belle tác s jahodami a jogurtem.

„Jé, děkuji,“ vzala si ho Bella a začala se cpát.

„Budeš tlustá,“ smál se Emmett a než se nadál, tak ode mě slyšel vrčení a Rose ho bouchla do žeber.

„A ty zavři pusu nebo nepojedeš,“ odtáhla ho Rose pryč.

Jakmile se Bella najedla, tak jsme vyrazili do akuaparku. Myslím, že nejvíce si to užívala Bella s Emmettem, já jsem jenom dával pozor, aby mi někde neupadla. Domů jsme dorazili něco po čtvrté hodině.

„Pojďte sem,“ zavelel Carlisle. Jelikož Bella měla naše těla stále pod svým štítem, nemohl jsem vědět, co se stalo.

„Děje se něco?“ zeptala se Bella.

„Přišel dopis,“ podal jí ho. Bella ho prohlédla a potom ho hned vrátila Carlisleovi. My ostatní jsme stále nevěděli, co se děje.

„Nikam nejedu,“ vyběhla schody a práskla za sebou dveřmi.

„Dej to sem,“ naštval jsem se.

„Přečti to nahlas, Edwarde,“ prosila mě Alice.

„Píše Aro, že jsme pozváni na jejich výroční ples do Volterry. Nemáme to brát jako kontrolu, ale jako pozvání přátel,“ shrnul jsem dopis do několika vět.

„Nedivím se Belle, že odmítá jet,“ promluvila Esmé a všichni jí přikyvovali.

„Ani já, ale bude muset,“ předal jsem dopis.

„Musíš jí domluvit, nesmíme přijet bez ní,“ nabádal mě Carlisle.

Tak jsem se sbalil a odešel za ní nahoru. Otevřel jsem dveře, ale ona tam nebyla. Našel jsem ji v šatně, jak seděla pod pověšeným oblečením.

„Lásko,“ oslovil jsem ji.

„Já tam nejedu, Edwarde, já už tam nechci,“ rozplakala se.

„Nedovolím, aby ti tam něco udělali,“ přitáhl jsem si ji do náruče.

„Já tam nejedu,“ odporovala mi stále.

„Vždyť sama víš, že musíš,“ domlouval jsem jí.

„Oni neví, že mluvím, a nevystavím dítě takovému nebezpečí,“ kroutila hlavou.

„Tak jim to neřekneme, když nás máš pod štítem, tak se nemusíme bát,“ domlouval jsem jí.

„Jako, že bych dělala, že nemluvím?“ ptala se mě a konečně se začala uklidňovat.

„To je výborný nápad,“ vlítla do šatny Alice.

„To nevydržím,“ kroutila hlavou Bella.

„Alice má pravdu,“ přišel sem i Carlisle. Nakonec Bella svolila a plán byl vymyšlen.

Let probíhal už v tichosti, Bella se snažila navyknout si zpátky na mlčení. Ale viditelně se jí do toho nechtělo. Ve Volteře jsme byli druhý den odpoledne. Ples se měl konat následující den. Hned, jak jsme vstoupili do hradu, jsme poznali, že se to tady chystá na ples.

„Jsme pozváni na ples,“ nepozdravil Carlisle ani recepční.

„Aro vás očekává,“ ukázala nám k velkým, nám již velmi známým, dveřím. Vzal jsem Bellu za ruku a přitáhl si ji ještě blíž k sobě. Snažil jsem se před Bellou být v klidu, aby nepoznala, jak moc se o ni a to malé bojím. I ona měla strach, stačilo se jí podívat do očí.

„Vítám vás,“ přivítal nás Aro, hned při příchodu.

„I my tě zdravíme,“ slušně mu odpověděl Carlisle.

„Kdepak máme naši Bellu,“ zeptal se svým slizkým hlasem.

„Není vaše,“ křikl najednou Emmett, až se Aro zastavil. Všiml jsem si, jak vedle něho Rose ztuhla.

„Ano, já vím, ale i přesto tu vyrostla,“ přešel to Aro bez dalšího povšimnutí.

„Jak se máš?“ zeptal se jí, když k ní došel. Bella kývla a snažila se pousmát, ale moc se jí to nevedlo.

„Máš strach, jak je vidět,“ podotkl Aro a podíval se na mě.

„Už jste manželé,“ usmál se, když si všiml mého prstýnku.

„Ano, už jsme,“ odpověděl jsem mu slušně, ale ve skutečnosti jsem mu chtěl plivnout do obličeje.

„Jaké to je, mít němou manželku?“ vysmíval se. Vřelo to ve mně, ale snažil jsem se uchovat si chladnou hlavu.

„Nepotřebujeme slova,“ zavrčel jsem na něho.

„Klid, Edwarde,“ přejal iniciativu Carlisle.

„Bella nám odpovídá posunky,“ objasnil mu.

„Dobře, budete odvedeni ke svým pokojům,“ vzdal to Aro a propustil nás s jedním z řadových upírů.

Hned, jakmile jsme byli odvedeni do pokojů, začala Bella plakat.

„Ššš,“ klidnil jsem ji a houpal v náručí.

„Vezmi ji do ložnice, nesmí se tolik emocionálně přepínat,“ nakázal mi Carlisle. Vzal jsem ji do náruče a odnesl do postele. Byla neuvěřitelná, jak snadno dokázala plakat bez zvuků. Nemělo smysl jí něco říkat, tak jsem ji jenom hladil a čekal, až se uklidní. Bohužel se neuklidnila, a nakonec usnula vyčerpáním.

Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beze slova - 19. kapitola - Zpátky do Volterry: